Člověk se mnohdy chová tak, jako by měl na všechno nárok. Nárokuje si cokoli, co vychvalují reklamní akce supermarketů. Okamžitě potřebuji všechno, co vidím.
Koupím si cokoli, na co si právě vzpomenu.Hned musím uspokojit všechny své potřeby. Neumím si počkat. Neschopnost čekat mi však bere schopnost něco si užít.

V naší době se šíří nárokování, které vytěsňuje vděčnost. Nárokování však nemůže přinést člověku štěstí. Spokojený totiž dokáže být jen člověk vděčný.

Vděčnost mi otvírá oči, abych dokázal vidět vlastní hodnotu. Není totiž vždy snadné být vděčný sám za sebe. Často v nás totiž vězí až příliš hluboko sklon k sebeodmítání. Rádi bychom měli jiné tělo, jiné nadání, jiné možnosti. Začneme-li ale pošilhávat po tom, co nemáme, nedokážeme samozřejmě děkovat za to, co nám bylo darováno.

Vděčnost vyžaduje zároveň i schopnost rozloučit se s vlastními iluzemi o tom, jaký bych měl být. Teprve pak dokážu děkovat za svůj způsob myšlení, za to, co prožívám, za své tělo, které možná neodpovídá ideálu krásy, ale v němž moje duše ráda přebývá.

Vděčnost mě vede k životu v souladu se sebou samým a k hluboké radosti z toho, že jsem právě takový, jaký jsem.

Vděčnost nám otevírá oči, učí úctě, tvoří vztahy, zbavuje smutku, naplňuje úžasem a radostí. Vděčnost je cestou k vnitřnímu pokoji. Vděčnost je cestou k uzdravení lidí kolem mě. Vděčnost poskytuje lásce trvanlivost a svěžest. Vděčnost činí člověka lidštějším.

převzato a upraveno z  www.vira.cz

1. Je církev jen pro věřící?
Církev neslouží jen věřícím v oblasti náboženství, ale zřizuje sociální zařízení, školy, nemocnice, hospice, pomáhá prostřednictvím charit apod. všem občanům bez rozdílu vyznání.
Církev historicky šířila vzdělanost, zakládala už ve středověku špitály, dávala možnost chudým dětem studovat, v klášterech učila nová řemesla a nové způsoby zemědělského hospodaření, mnohdy nahrazovala a doplňovala činnost státu.

2. Je církev společenstvím prelátů?

Nikoliv. Církev je společenstvím lidí, kteří uvěřili v Boha a snaží se žít podle učení Ježíše Krista. Církev je rovněž otevřena všem občanům, kteří potřebují pomoc či kteří hledají duchovní hodnoty.

V době komunismu nebyli pronásledováni pouze kněží, ale všichni angažovaní věřící.

3. Jaké bylo financování církve před přijetím zákona?

Vlastní zdroje (dary, sbírky, výnosy z vlastní hospodářské činnosti) tvořily téměř polovinu (47%) peněz, se kterými církev hospodařila. Z veřejných rozpočtů se pak financovala více jak polovina provozu církve (příspěvek státu na činnost církví, spolufinancování škol, nemocnic a sociálně prospěšných zařízení – to vše jako u jiných soukromých subjektů).

4. Jaké bude financování církve podle nové úpravy?

Stát postupně přestane církve financovat a církve se tak stanou ekonomicky nezávislé. Výnosy z navráceného majetku nahradí státní příspěvek.

Během 17 let přestane stát platit platy duchovních, rok co rok se příspěvek bude o 5% snižovat, dál bude platit stát jen vyrovnávací příspěvek do roku 2043, poté už se musí církve o sebe starat samy.

5. Doplatí občané na nový model financování církví?

Nedoplatí, dlouhodobě naopak získají. Církev bude platit daně a odvody, zaměstnávat zaměstnance apod. a celkově využívat majetek hospodárněji, než stát.

Zaměstnanci církve nebudou placeni z daní, stát v dlouhodobém horizontu ušetří na výdajích, které by jinak stále stoupaly.

6. Co nová úprava přinese obcím?

Obce budou mít uvolněn blokovaný církevní majetek, stanou se jeho vlastníky. Obce a jejich občané tak získají majetek v hodnotě několika desítek miliard.

Na dosud blokovaných pozemcích mohou obce a města nově stavět domy, komunikace apod. Otázka vlastnictví tak bude vyřešena ve prospěch obcí.

7. Jsou ohroženi soukromníci a organizace, které vlastní církevní majetek?

Nejsou, majetek jim zůstává. Právě za něj a za majetek ponechaný obcím bude stát církvím 30 let vyplácet finanční náhrady.

Vracení majetku, polí či lesů se týká jen majetku ve vlastnictví státu – tedy obhospodařovaného především Státním pozemkovým úřadem a Lesy ČR.

8. Co bude sebefinancování znamenat pro církve samotné?

Budou nezávislé na státu. Musí přijmout odpovědnost a zásady dobrého hospodáře.

Investované prostředky se občanům vrátí prostřednictvím sociálních služeb, jako je školství, zdravotnictví, péče o seniory, ochrana památek a rozvoj kulturního dědictví. Církev bude moci více dbát na charitu.

9. Kdo bude vlastnit vrácený majetek? Bude to Vatikán?

Nebude ho vlastnit ani církev, ani Vatikán (tomu v ČR patří pouze budova nunciatury), ani biskupové, ale jednotlivé církevní subjekty, jako jsou farnosti, kapituly, biskupství, kláštery atp.

Církev se u nás skládá z více než 3 000 nezávislých jednotek, které se kvůli správě majetku mohou sdružit. Většinou majetek bude spravován na území jednotlivých obcí, těmi, kdo k němu mají konkrétní vztah. Výnosy budou sloužit k rozvoji území, na kterém se farnosti nachází.

10. Není vraceného majetku moc, když věřících je málo?

Částečně odškodněni nejsou jednotliví členové církve, ale církevní subjekty. Ty dostávají po právu zpět majetek, který jim dříve patřil. Navrácený majetek a finanční náhrada za nevrácený majetek musí dostačovat k financování činnosti církve a údržbě kulturního bohatství.

Náklady na opravu jednoho kostela či historické budovy se pohybují mezi 5 až 50 miliony korun v průměru. Takovýchto budov je u nás více než 12 tisíc.

11. Není finanční náhrada příliš veliká?

Hodnota majetku, který zůstane v rukách obcí, je mnohem vyšší než finanční náhrada, která z něj bude postupně vyplácena. Náhrada 44 Kč za metr čtvereční při dnešních cenách pozemků je spíše příliš malá. Navíc se značná část pozemků, které zůstávají obcím, nachází v intravilánu.

Na ocenění původního církevního majetku spolupracovalo ministerstvo kultury s ministerstvem financí a ministerstvem zemědělství. Metodika ocenění byla kontrolována renomovanou mezinárodní poradenskou firmou Ernst & Young.

12. Co se stane se zaměstnanci lesů, které se vrátí zpět církvi?

Ti, kdo budou mít zájem, zůstanou v zaměstnání, jen zaměstnavatelem budou církevní podniky.

Církev má zájem o odborníky, stejně jako o zachování tradiční výroby a řemesel. Jejím cílem není pouze vytvářet zisk, ale dobrým hospodařením napomáhat rozvoji společnosti.

13. Zakáže církev vstup do lesa?

Nikoliv. Podle § 19 Lesního zákona (289/1995 Sb.) má každý právo vstupu do lesa bez ohledu na to, komu les patří, s výjimkou vojenských lesů, chráněných území, školek atp. S právem vstupu do lesa je zákonem přiznáno i právo sbírat v lese suchou na zemi ležící klest a lesní plody pro osobní potřebu.

14. Kam přijdou finanční náhrady

Budou vypláceny po dobu 30 let, postupně budou nahrazovat dosavadní státní příspěvek. Církvím se tak usnadní přechod k finanční nezávislosti.

Náhrady se zčásti budou investovat do obnovy vrácených lesů, polí a kulturních památek. Proto církev nemá a nikdy mít nebude na kontech miliardy.

15. Mohou církevní představitelé tento majetek rozkrást?

Kontrolní mechanismy mají jak větší celky – jednotlivé diecéze, tak přímí vlastníci, tj. farnosti apod. Farníci se budou na správě majetku farností podílet v rámci diecézních ekonomických rad a analytické skupiny České biskupské konference.

Důsledná veřejná kontrola zajistí transparentnost hospodaření. Církev neplánuje majetek rozprodávat. Upřednostňuje jeho dlouhodobou správu.

16. Co bude tedy s oněmi 134 miliardami?

Církev je začne dostávat po roce 2014 a to tak, že dostane navrácen majetek v hodnotě zhruba 75 miliard a 59 miliardy dostane postupně během 30 let jako náhradu za majetek, který se vracet nebude, protože zůstane obcím a soukromníkům.

Z tohoto majetku bude třeba každý rok mít výnos cca dvě miliardy, aby byly zajištěny platy duchovních, zaměstnanců a chod celého církevního aparátu. Počítáme, že to budou 2 % z celkového majetku církve. Musíme ale vytvářet i prostředky pro další investice do obnovy lesů, oprav nemovitostí a památek.

17. Opravdu se katolická církev stane jedním z nejbohatších vlastníků v zemi?

Nikoliv, z celkového objemu restitucí vyplacených lidem i organizacím od roku 1989 (tedy z 2,5 bilionu korun) tvoří církevní vyrovnání 134 miliard, což je 5%.

Také celková plocha lesů a polností, které církev nakonec bude vlastnit, jsou 4% z celkové výměry v naší vlasti. Církev tedy nevytvoří žádné impérium.

převzato z  www.apha.cz

Během svého dlouhého pobytu ve státní nemocnici jsem jeden čas ležel na pokoji s vysoce postaveným stranickým funkcionářem. Dobře jsme si rozuměli. A najednou, toho večera už bylo pozdě, se mě zcela otevřeně zeptal: „Řekni mi, ty jsi přece vlastně zcela normální člověk, takže nechápu, že ještě můžeš věřit v Boha. To je záležitost včerejška, tu jsme přece překonali.“ Přemýšlel jsem, jak mu vybudovat most k Bohu a potichu jsem se modlil „Přijď, Duchu svatý“. Pak jsem mu odpověděl: „Chci ti položit otázky, které znějí možná zvláštně, ale nejsou tak hloupé.

Chtěl bys být špatný? Tak špatný, že by všichni ostatní o tobě říkali, že nestojíš za nic?“ „Ne, samozřejmě že ne,“ odpověděl. Zeptal jsem se dále: „Ty ale jako materialista říkáš, že všechno má nějakou příčinu. Pak mi tedy řekni, proč nechceš být špatný? To přece musí mít nějaký důvod?“ Připustil, že ho nezná. A já pokračoval: „Ale já ho znám: My nejsme originály, my jsme obrazy zhotovené podle originálu. Naším prototypem je dobro, nejvyšší dobro, a tím je Bůh; proto nemůže obraz chtít být nedobrý. Jako obrazy Boží neumíme chtít být zlí, a to dokonce ani když takoví někdy jsme, například když lžeme. Vždyť víš, že když jsou lidé přistiženi při lži často se začínají potit a červenat. To jsou sice z vnějším pohledu fyziologické procesy, ale do chodu jsou uváděny proto, že se v nás pak vzpírá to, že jsme stvořeni k obrazu Božímu a tento Boží obraz v nás jsme poskvrnili a urazili.

Chtěl bys, aby tě nikdo nemiloval? Myslíš si, že by člověk mohl vyslovit: Nechci nikoho, kdo mě miluje?“ To onoho muže úplně vyděsilo a zvolal: „To by přece bylo peklo.“
Odkud pak asi zná ateista bez náboženského vzdělání teologickou definici toho, co je to peklo? Odkud to ví?…

převzato z knihy Dívat se srdcem , KNA, 2002

ZŘÍKÁM SE BOHA TRESTAJÍCÍHO SOUDCE, NEVYPOČITATELNÉHO DESPOTY, SVÉVOLNÉHO BOHA POHRÁVAJÍCÍHO SI S MÝM ŽIVOTEM.
Zříkám se boha, kterého se mám bát a současně ho milovat.
Toho, který mne strachem před ním připravil o jistotu, že se kdy budu cítit v pořádku a normálně, bez strachu a obav, bez nenávisti k sobě.
Toho, který mi nedovolí žít bez tlaku na mou vlastní pokoru a vděčnosti za „prozatímní“ odklad mého zavržení a odsouzení.
Ježíši, nechci se neustále bát, že budu potrestaná za každý můj poklesek. Zříkám se tohoto trestajícího boha i mé snahy „usmířit“ si ho tím, že ho předejdu sebetrestáním dřív, než se mne on sám rozhodne potrestat.
Ježíši, prosím, uzdrav vše, co souvisí se zraněním, které mi způsobil můj otec či matka a ze kterého vychází i tento můj strach a představa Boha - soudce.
Prosím, Bože, dej se mi poznat jako milosrdný a milující Bůh, který spěcháš vstříc marnotratnému synu a s láskou ho přijímáš, aniž bys mu dělal nějaké výčitky; jako ten, který doutnající knot neuhasíš a nalomenou třtinu nedolomíš; a také jako ten, který mne nikdy neopustí, i když mne opustila matka i otec. Toužím, abys pro mne byl Bohem Otcem - skutečně milujícím, laskavým, milosrdným a láskyplným.

ZŘÍKÁM SE BOHA SMRTI, který vládne mému životu. Ježíši, prosím, abys uzdravil vše, co v mém životě souvisí se smrtí a všemi jejími odstíny. Prosím, abys uzavřel a zapečetil všechny cesty, místa, okamžiky, emoce, prožitky, zkušenosti a vzpomínky související se slovy, které ve mně způsobily smrt: smrt; obětovaná; nechtěná; odmítnutá; prokletá; daná všanc; neočekávaná; odložená; prodaná; umlčená; překážka; zlomená; to, co kazí vzhled, postavu a postavení; ta, co může za vše špatné, co se v rodině stalo; odpad; oběť; prázdná; bezcenná; mrtvá; potracená; ztracená; neviditelná; chodící mrtvola ve stínu smrti; zasvěcená smrti, satanu, peklu; odmítaná; trestaná; mučená; bezcenný kus ničeho; zapomenutá; zneužitá; obětní beránek; pokusný králík; hračka pro potěchu a ukojení sexuální zvrácenosti; zdroj příjmů; rohožka; mrtvola; přehlížená; zaživa pohřbená sama v sobě.
Ježíši, chci žít bez tohoto stínu smrti, který je stále přítomen v mém životě. Zříkám se smrti a všeho, co s ní souvisí, a chci žít nový život, který mi dal Bůh. Bůh – který řekl, že budu žít, který si mne vybral, který na mne s láskou myslel už v mateřském lůně, který mne neopustil, i když mne matka i otec opustili.
Ježíši, prosím, buď mým životem a dej mi k němu sílu.

ZŘÍKÁM SE BOHA ÚČETNÍHO A BOHA ZÁKONA. Toho boha, který je tak bezcitný, registruje a pamatuje si každou mou chybu, každé provinění, slabost a těší se, až mi to všechno naúčtuje při velkém zúčtování. Zříkám se této falešné představy a také všech postojů, myšlenek, rozhodnutí, kdy nesmím být slabá a nesmím se provinit bez toho, že bych byla ihned potrestaná odnětím lásky, ponížením, nenávistí, utrpením, nejistotou, samotou, strachem, úzkostí.
Prosím, Ježíši, uzdrav tuto bytostně prožívanou vinu a strach, že nedělám dost a taky všechno to, co chceš, abych dělala. Uzdrav, prosím moji smrtelnou úzkost, která s tím souvisí a z toho všeho pramení, a mně neustále pronásleduje. Odpusť mi, prosím, a pomoz mi, abych uměla odpouštět i já sama sobě.

ZŘÍKÁM SE PŘETĚŽUJÍCÍHO BOHA VÝKONU, pro kterého něco znamenám jen tehdy, když něco dokážu, a bez toho si mne ani nevšimne. Boha, který se soustředí jen na můj výkon, přesně odmodlené modlitby, správně protrpěné utrpení, obětované bolesti. Zříkám se toho boha, který se nikdy mými výkony nenasytí, který chce stále víc a víc a pro kterého jsem jen věc, onuce, nic, bezcenná, zmetek, odpad, hadr, nálepka ke chlubení, odkopnutá, využitá, zničená. Zříkám se tohoto boha výkonu, který mne naučil a donutil: Miluj svého bližního nade všechno, ale hlavně nemiluj sebe. Miluj svého bližního nade všechno, ale hlavně znič, umlč a nenáviď sebe. Miluj svého bližního nade všechno, a hlavně vydej ze sebe vše až do krajnosti. Miluj svého bližního nade všechno, a hlavně se přizpůsob všem kolem a naplň jejich potřeby, ale opovaž se myslet na svoje potřeby. Miluj svého bližního nade všechno, ale hlavně zapomeň, že něco cítíš. Miluj svého bližního nade všechno, a hlavně nezapomeň, že jsi zodpovědná za životy a pocity všech, které máš v životě!
Ježíši, ujmi se mne a nauč mne žít můj život tak, jak jsi to zamýšlel – bez strachu, pocitů viny, prázdnoty, výkonů a vydávání se do krajnosti a smrti.
Bože, nechci se Tě bát ani utíkat. Chci Tě poznávat, věřit Ti, být Ti blízko. Chci chtít s Tebou mluvit a žít. Očisti mne od všech mých falešných představ o Tobě, které plynou ze zkušeností mého života, uzdrav mne a zavři všemu tomu zlu cestu, prosím. Amen.

převzato z  www.vojtechkodet.cz

Velká část našeho utrpení pochází z toho, že klademe odpor. Je zcela ohromující, jaká změna může nastat u nemocného člověk, který se smířil se skutečností, že zemře. Tak je tomu také v kontemplativní modlitbě. Bojujeme-li proti vyprahlosti, je modlitba nesmírně únavná. Modlitba by zdravého člověka neměla unavovat. Modlitba je naopak odpočinek, mír, osvěžení. Tak jako tělo po spánku je i duch po modlitbě odpočinutý, občerstvený, zotavený...

Proto může vytrvalé cvičení v kontemplativní modlitbě uklidnit i jinak velmi nervózní lidi, jen když nezapomenou, že jedinou námahu, kterou mají vynakládat, je úsilí zůstat klidný, setrvat v míru. Toto je však námaha v negativním slova smyslu: má nás přivést k tomu, abychom přestali myslet a pracovat. Účelem je nikoli své síly napínat, nýbrž je vypínat.
Z takové modlitby nás tudíž nikdy nemusí bolet hlava. Dělat povyk dovedeme, avšak ticho – to »dělat« nedokážeme, pouze je můžeme vytvářet tím, že povyk potlačíme anebo mu aspoň nedopřáváme sluchu.

Nepochybně se pokaždé nepodaří dosáhnout hlubokého vnitřního klidu. Modlitba je závislá na tolika faktorech: na počasí, trávení, spánku, druhu práce, věrnosti svým úkolům, a pak ovšem na milosti Boží, která má svůj podíl na všech těchto faktorech. Může se stát, že modlitba nepozůstává z ničeho jiného než z ustavičného střídání mezi rozptýleností a z po-
kusů se z rozptýlenosti vymanit. Co v tomto případě dělat? Nic jiného, než trpělivě, znovu a znovu se navracet k Bohu, padesátkrát či stokrát během chvíle modlitby.

Co může být lepší než pokaždé si zvolit Boha před vším ostatním? Při takové modlitbě třeba nedocílíme hluboké usebrání a koncem modlitby možná cítíme sami se sebou krajní nespokojenost, ale co na tom! Modlíme se kvůli sobě samým či kvůli Bohu? Naším přáním nemá být modlit se podle předem stanoveného vzoru, nýbrž modlit se máme tak, jak v pří-
tomném okamžiku dovedeme.

Stížnost, kterou často slýcháme: »Já už se nedovedu modlit« nemá žádný skutečný podklad. Proč něco takového říkáme? Protože bychom se chtěli modlit určitým způsobem, avšak takovým, jaký po nás právě teď Bůh nevyžaduje. Chtěli bychom vzlétnout do větší výšky, než kam nás křídla donesou. Modlitba, o níž sníme, se v přítomném okamžiku vznáší pro nás příliš vysoko. Uznat svou neschopnost se modlit a smířit se s tím, je v dané chvíli nejlepším způsobem, jak se modlit. Musíme se spokojit s tím, že se necítíme spokojeni. Kdo se toto naučil, naučil se správně se modlit a také se umí modlit vždycky.

převzato z  www.karmel.cz

Už jsme si zvykli, že v tomto slzavém údolí platí jisté neměnné zákony a tak s nimi počítáme. Kámen vždycky bude padat shora dolů a ne naopak. Těleso vodou vytlačené ani nenapadne vzepřít se zákonu Archimedovu. Rozdělím-li se o krajíc chleba bratrsky, zbude mi přesně půlka. Stejnými zákony se řídí i smutek. Rozdělím se o něj a je poloviční. To je víc než skvělé, protože jinak bychom se v něm za chvíli všichni utopili.
Ale jakže je to s tou radostí? Rozdělím se o ni a ona není poloviční, ona je dvojnásobná. Tady něco nehraje. Kdybychom se o tom tisíckrát na vlastní kůži nepřesvědčili, asi bychom nevěřili. Je to prostě tak. Ale jak si to vysvětlit? Je zcela evidentní, že radost se řídí nějakými jinými zákony než jsme zvyklí. Rozhodně jinými než smutek. Co je to za zákony? Že by radost byla veličina, která byla do našeho světa přesazena ze světa jiného? Ze světa, kde platí úplně jiné zákony? Že by to byl nějaký závdavek na radost věčnou? Ukázka? Reklama, která si nás chce získat? Anebo je to nezbytná součást výzbroje královského kněžstva, které Král pověřil zvláštními úkoly? Ať tak či onak, skutečná, pravá radost je něco, co není z tohoto světa. Kdo ji má, ten ví moc dobře, že ji nemá jenom pro sebe.

André Maurois říká: "Štěstí je mozaika složená z nepatrných malých radostí." Nemusí tedy hned pršet, stačí, když bude vytrvale kapat. Nešťastných a smutných lidí máme kolem sebe vždycky dost. Stačí se rozhlédnout v tramvaji a spočítat si tváře usměvavé, zasmušilé, otrávené, znechucené - a vyjde nám statistika ne zrovna lichotivá pro národ, který rozhodně patří k té bohatší menšině světa.

Kolika sebevraždám mohl zabránit jediný úsměv, jen kdyby byl někdo v té kritické chvíli ochoten se trochu angažovat. Carmelia Elliottová nepochybně ví o čem mluví: "Když se na někoho usměješ, nebo ho pochválíš, můžeš mu vrátit smysl života." Je docela dobře možné, že naše "bezbožná" sousedka hladce proklouzne za nebeskou bránu, protože: "Už jsem vůbec nevěděl kudy kam, a ty ses na mě kousek před tím Nuselským mostem tak hezky usmála".

Z knihy O naději s Marii Svatošovou, KNA, 2006

V době krize přestává být situace člověka taková, jaká bývala dříve. Proto se objevuje nostalgická touha znovu získat to, co bylo ztraceno, protože za původních podmínek jsme se cítili dobře, znali jsme je, tvořily náš domov.

Modlitba krize se stává často právě projevem takové touhy. Prosíme Pána Ježíše, aby se vrátilo to, co odešlo. A ačkoli si to vždycky neuvědomujeme, snažíme se uspořádat i ten nový svět, který se objeví po odeznění krize, podle dřívějších standardů. Máme na to svůj projekt a v modlitbě krize se snažíme o to, aby nám jej Pán Ježíš potvrdil. Častým problémem modlitby krize jsou takzvaná „osobní hlediska“. Přitom si musíme jasně uvědomit, že krize slouží k tomu, aby právě tato „osobní hlediska“ odumřela. Modlitba krize se musí otvírat Ježíšovým plánům. Vzývání jména Ježíš v modlitbě by nepřineslo nic dobrého, kdybychom pod ně podsouvali zároveň i svá „osobní hlediska“.
Krize slouží k tomu, aby pominulo to, co jsme si budovali o své vůli, vycházejíce z vlastních plánů, a aby vyšel najevo Ježíšův tajemný úmysl. Ten pro nás často bývá těžko pochopitelný, proto musí nastoupit zápas o důvěru.

Z knihy  365 dní s mystiky Karmelu, KNA, 2011

Děti jsou hosty svých rodičů. Přicházejí na místo pro ně přichystané, chvíli zůstanou - patnáct, dvacet nebo dvacet pět roků - a opět odcházejí, aby si vytvořily svůj vlastní prostor. Ačkoliv rodiče mluví o "svém synu" nebo o "své dceři", tyto děti nejsou jejich vlastnictvím. V mnoha ohledech jsou děti cizinci. Rodiče je musí poznávat, objevit jejich přednosti a slabosti, dovést je k dospělosti a dovolit jim, aby učinili svá vlastní rozhodnutí.

Největší dar, který mohou rodiče svým dětem dát, je jejich vzájemná láska. Právě skrze tuto lásku mohou vytvořit prostor bez úzkosti, aby v něm děti mohly vyrůstat, povzbuzovány k rozvíjení vlastní sebedůvěry a k tomu, aby hledaly způsob, jak si svobodně zvolit svou vlastní životní cestu.

Mnoho lidských vztahů je jako propletené prsty obou rukou. Naše osamocení působí, že lneme jeden ke druhému. Toto vzájemné lpění působí nezměrné utrpení, protože lpění od nás osamocení neodejme. Čím více se snažíme, tím jsme zoufalejší.

Mnoho z těchto vzájemně propojených vztahů se rozpadá, protože se stávají dusivými a vyčerpávajícími. Lidské vztahy však mají být jako dvě ruce sepjaté k sobě. Mohou se od sebe oddálit, ale pořád se ještě dotýkají konečky prstů. Mohou mezi sebou vytvořit prostor, malý stan, domov, bezpečné místo pro bytí.

Skutečné vztahy mezi lidmi ukazují k Bohu. Jsou jako modlitby na světě. Někdy se ruce sepjaté k modlitbě dotýkají celou plochou a pak se dlaněmi od sebe oddálí. A tak se stále oddalují a přibližují, ale nikdy neztrácejí dotyk. Modlí se k tomu, který je svedl dohromady.

Z knihy Chléb na cestu, KNA, 2000