13. říjen 2013 vyhlásil papež František za Den mariánské úcty. Na tento den bude do Říma z Fatimy převezena soška Panny Marie, před kterou chce Svatý otec zasvětit svět Neposkvrněnému Srdci Panny Marie.

Mariánská soška opustila v minulosti Fatimu již dvakrát, a to za pontifikátu Jana Pavla II. Poprvé 24. března 1984, kdy také Jan Pavel II. zasvětil svět Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, a podruhé 8. října 2000, kdy Jan Pavel II. zasvětil nastupující tisíciletí Nejsvětější Matce Boží. Tři papežové při různých příležitostech tímto způsobem za posledních 70 let uskutečnili toto zasvěcení světa Neposkvrněnému srdci Panny Marie. Sestra Lucie, vizionářka z Fatimy, se v jednom rozhovoru vyjádřila, že zasvěcení světa vykonané v roce 1942 Piem XII. pomohlo ukončit druhou světovou válku. Mnozí se také domnívají, že zasvěcení učiněné Janem Pavlem II. v roce 1984 napomohlo ke zhroucení sovětského komunismu. Jde tedy jistě o událost velikého duchovního dopadu.

Před několika týdny jsme zažili sílu společné modlitby s papežem Františkem za mír v Sýrii. Civilní media v této souvislosti sice mluví o vynikajících schopnostech ruských a amerických diplomatů, ale duchovní dopad postu a modliteb za mír ze 7. září je neoddiskutovatelný. Spojme se tedy s papežem Františkem i tentokrát. Mohli bychom se na toto opětovné zasvěcení světa Neposkvrněnému Srdci Panny Marie připravit modlitbou, popřípadě devítidenní novénou k Panně Marii. Pokud se rozhodnete před tímto zasvěcením pomodlit některou z mariánských novén, první den této novény připadá na pátek 4.10. Vítězství dobra nad zlem není na prvním místě dílem lidských schopností. Jde o duchovní boj, který se vyhrává duchovními zbraněmi.

převzato z  www.vojtechkodet.cz

Boží služebníci, ochránci člověka
Jsou to duchovní bytosti, které mají rozum a vůli, jsou to bytosti nesmrtelné (srv. Lk 20,36), nehmotné a všechny viditelné tvory převyšují dokonalostí, jak o tom svědčí lesk jejich slávy.
Andělé jsou celým svým bytím Boží služebníci a poslové: „ Což není každý anděl jen duchem, vyslaným k službě těm, kdo mají dojít spasení?“ (Žid 1,14)
Sv. Augustin k tomu říká, že anděl je v první řadě název úkolu. Jako duchovní tvorové jsou silné mocnosti (srv. 2.Pt 2,11) a jejich úkolem je působit na ducha a osobnost člověka.
Sv. Tomáš Akvinský říká: „ Aby nebyly podmínky zápasu nerovné, člověk dostává jako náhradu v prvé řadě pomoc Boží milosti a v druhé řadě ochranu andělů. Posláním andělů není ale pouze odvracet zlo, nýbrž především vést k dobru. Anděl nás vždy a všude provází a spolupracuje na našem dobrém konání. Láska andělů k nám je čistá, silná, nepodléhá žádným výkyvům, neochabuje a je nezištná. Přítomnost této lásky zakusí všichni, kteří se jí otevřou.“
Anděl k nám může přijít skrze jednání určitého člověka nebo skrze sen, který působí na naše srdce. Člověk pak může zakoušet konkrétní milující Boží blízkost: „ Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: Josefe, syny Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého.“ (Mt 1,20)

Andělé strážní
Od dětství až k hodině smrti je lidský život obklopen ochranou andělů a jejich přímluvou:
„ Mějte se na pozoru, abyste nepohrdali ani jedním z těchto maličkých. Pravím vám, že jejich andělé v nebi jsou neustále v blízkosti mého nebeského Otce.“ (Mt 18,10). Na základě tohoto verše se domníváme, že každý věřící má u sebe anděla jako ochránce a vůdce, aby ho vedl k životu.
Zajímavou zkušenost přináší papež Pius XI. : „ Když se mi stane, že se musím setkat s nějakou problematickou osobou, obracím se ke svému andělu strážnému. Celou záležitost mu svěřím do rukou a prosím ho, aby se přimluvil u anděla strážného toho člověka a prosil ho, aby uklidnil a osvítil svého chráněnce. Rozhovor se pak velice usnadní.“

Hierarchie andělů
Pro středověkou teologii mělo značný význam dílo Dionýsia Pseudo-Areopagit, který na základě starších tradic na přelomu 5. a 6. století popsal hierarchii devíti andělských kúrů, seskupených do tří triád: do nejvyšší z nich řadí serafy, cheruby a trůny, do prostřední panstva, síly a mocnosti, a konečně do nejnižší pak knížectva, archandělé a andělé. Tuto nauku převzal i sv. Tomáš Akvinský a ve své Teologické summě , přidává k  jednotlivým chórům ještě tzv. postavení (např. láska, vědění, poznání; řízení, zázraky, zahánění; vedoucí, vyslanci, poslové). Jednotlivé názvy andělských kúrů však pocházejí z Bible: „ neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi - svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti - a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.“ (Kol 1,16; srv Iz 6,2)

Jak jsme viděli výše anděl je především název úkolu. V Bibli však nalezneme i tři konkrétní jména, která se pojí k archandělům.

Michael (kdo jako Bůh) = anděl strážce, stojící po pravici Boží. Je vůdcem a ochráncem lidu v bojích s duchovními nepřáteli: „ A strhla se bitva na nebi: Michael a jeho andělé se utkali s drakem.“ (Zj 12,7)

Gabriel (Bůh se projevil jako mocný) = je poslem velkých zpráv: „ Anděl mu odpověděl: Já jsem Gabriel, který stojí před Bohem; byl jsem poslán, abych k tobě promluvil a oznámil ti tuto radostnou zvěst (o narození Jana Křtitele).“ (Lk 1,19)
„ Když byla Alžběta v šestém měsíci, byl anděl Gabriel poslán od Boha do Galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené muži jménem Josef, z rodu Davidova; jméno té panny bylo Maria. “ (Lk 1,26n)

Rafael (Bůh uzdravuje) = byl průvodcem Tobiáše a pomohl mu uzdravit otce a osvobodit Sáru, kterou si vzal za ženu.

Chudé nemáme posuzovat podle toho, jak jsou oblečeni a upraveni navenek, ani podle toho, jakou se zdají mít duševní úroveň, neboť často mají způsoby drsné a neohrabané. Ale budete-li se dívat na chudé ve světle víry, poznáte, že zastupují Syna Božího, neboť on si zvolil chudobu. Když trpěl, téměř ztratil lidskou podobu, a pohani ho pokládali za blázna a pro židy byl pohoršením. Ale právě tím vším ukázal, že je hlasatelem radostné zvěsti chudým. Poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst. I my tak máme smýšlet a stávat se Kristu podobnými v jednání, to znamená starat se o chudé, těšit je, pomáhat jim, svěřovat je Bohu modlitbou.

Kristus se chtěl narodit chudý, vybral si za učedníky chudé a sám se stal služebníkem chudých, měl účast na jejich postavení a prohlásil přímo, že cokoli by se udělalo chudým dobrého nebo zlého, bude posuzovat tak, jako by se to udělalo jemu. A když Bůh miluje chudé, miluje i ty, kdo je mají rádi. Neboť když někdo někoho miluje, zahrnuje láskou i jeho přátele a služebníky. Proto i my doufáme, že nás bude Bůh milovat kvůli chudým. Navštěvujme je tedy, snažme se chápat chudé a ubohé a prožívejme s nimi jejich bolesti, abychom smýšleli jako Apoštol, když říká: Pro všechny jsem se stal vším. Snažme se proto s pochopením pro starosti a bídu bližních prosit Boha, aby nám dal pravého ducha milosrdenství a slitování, aby jím naplnil naše srdce a aby ho v nás uchoval.

Služba chudým má přednost přede vším a je třeba ji konat bezodkladně. Je-li tedy nutné v době modlitby zanést někomu lék nebo poskytnout pomoc, jděte tam s klidnou myslí a obětujte tu službu Bohu, jako byste byli na modlitbách. Nemusíte se zneklidňovat úzkostí nebo výčitkami svědomí, jestliže pro službu chudým vynecháte modlitbu. Vždyť to není zanedbávání Boha, opustíte-li Boha pro Boha, to znamená, přeruší-li se jedna služba Bohu, aby se pro něj vykonala jiná.

A tak zanecháte-li modlitby, abyste posloužili nějakému chudákovi, vězte, že jste tím prokázali službu Bohu. Vždyť láska je víc než všechna pravidla, a právě k ní má všechno směřovat. Láska je velká paní, a proto se musí dělat to, co ona poručí. Dejme se tedy s novým odhodláním do služby chudým a vyhledávejme zvláště ty nejopuštěnější, neboť právě oni jsou nám dáni, abychom péčí o ně sloužili našemu Pánu a Mistru.

převzato z  Denní modlitby církve

Božský Umělec usilovně buší do spasitelného dláta a pečlivě opracovává kameny, aby je připravil pro stavbu věčného chrámu. Tak zpívá naše laskavá matka svatá církev katolická v latinském hymnu liturgie posvěcení kostela. A opravdu to tak je.

Každou duši vyvolenou pro věčnou slávu lze velmi příhodně označit jako kámen určený pro stavbu věčné svatyně. Stavitel, jenž chce vystavět budovu co nejlépe, musí nejdříve opracovat kameny, ze kterých bude stavět. A toho dosáhne pomocí úderů kladiva a dláta. Stejně si počíná nebeský Otec vůči vyvoleným duším, které jeho nejvyšší moudrost a Prozřetelnost určily již od věků, že budou sloužit ke stavbě věčného chrámu.

Duše určená k tomu, aby kralovala s Kristem ve věčné slávě, musí být opracována údery kladiva a dláta; božský Umělec jich užívá, aby si připravil kameny, vyvolené duše. Ale co vlastně jsou tyto údery kladivem a dlátem? Temnota, má sestra, obavy, pokušení, zármutek ducha, duchovní bázlivost svědčící o nějaké nemoci, tělesné obtíže...

Děkujte tedy nekonečné dobrotě věčného Otce, že vaši duši určenou ke spáse vede takovýmto způsobem. Proč se nehonosit tím, čím prošli i nejlepší ze všech otců? Otevřete své srdce tomuto nebeskému Lékaři duší a s plnou důvěrou se mu vrhněte do náručí. Vždyť vás vede jako vyvolené, abyste šli v zápětí za Ježíšem až na výšinu kalvárskou. Já na vás myslím s radostí a největším zájmem, jak si asi ve vás vede Boží milost.

Vůbec nepochybujte, že by sám Bůh neřídil všechno, co potkává vaši duši. Proto se nebojte, že narazíte na něco zlého, či na nějakou křivdu vůči Bohu. Musí vám stačit vědomí, že jste nikdy za celý svůj život neurazili Pána, že je naopak víc a více oslavován.

Jestliže se tento nejlaskavější Ženich vaší duše před vámi skrývá, nečiní tak proto, abyste si mysleli, že vás chce trestat za vaši nevěrnost, nýbrž proto, aby podrobil těžší zkoušce vaši věrnost a stálost a aby vás také vyléčil z nějakých neduhů, které naše tělesné oči tak dobře nevidí; totiž takové neduhy a hříchy, jakých není prost ani spravedlivý. V Písmu svatém se přece praví, že i spravedlivý sedmkrát padne.

A věřte mi, že kdybych vás nepoznal tak sklíčené, měl bych menší radost, protože bych si myslel, že vás Pán podělil perlami jen skrovně... Zbavte se i těch pochybností, které se týkají vašeho způsobu života, jako byste nenaslouchali Božímu volání a vzdorovali něžnému vábení Božského Ženicha. To všechno totiž nevychází z dobrého ducha, ale ze zlého. Jde tu o ďábelské pletichy, jejichž cílem je, abyste sešli z cesty dokonalosti nebo se alespoň na ní zastavili. Jenom neklesejte na mysli!

Kdykoliv se vám Ježíš ukáže, děkujte mu; a kdykoliv se před vámi skryje, také mu děkujte: to všechno patří ke slastem lásky. Toužím po tom, abyste s Ježíšem na kříži odevzdávali svého ducha a s Ježíšem abyste volali: Dokonáno jest!

převzato z  Denní modlitby církve

Neprosím o zázrak, Pane, ale o sílu pro všední život. Nauč mě umění malých kroků. Učiň mě vynalézavým a sebejistým v pravý čas. Obdař mě vnímavostí, abych dokázal odlišit prvořadé od druhořadého.
Prosím o sílu kázně a míry, abych jen tak neproklouznul životem a své dny si rozumně rozdělil, abych neprospal záblesky světla a vrcholy a abych si našel alespoň tu a tam čas pro zážitek krásy a umění.
Utvrzuj mě v tom, že snít o minulosti nebo budoucnosti mi nepomůže. Pomoz mi co nejlépe zvládnout to, co je mi nejblíže, pomoz mi brát právě prožívanou hodinu za nejdůležitější.

Chraň mě před naivní vírou, že v životě musí jít vše hladce. Daruj mi střízlivé poznání, že těžkosti, porážky, neúspěchy i zklamání jsou přirozenou součástí života, že díky jim rosteme a dozráváme.

Připomínej mi, že city se často stavějí proti rozumu. Pošli mi v pravé chvíli někoho, kdo má odvahu říct mi pravdu s láskou. Chléb každodenní dej mi pro tělo i duši, projev Tvé lásky – přátelské echo, a alespoň tu a tam náznak, že jsem v něčem užitečný.
Vím, že hodně problémů se neřeší konáním; pomoz mi, abych dokázal čekat. Ať vždy nechám Tebe a ostatní domluvit. Vždyť to nejdůležitější si člověk neříká sám, to nejdůležitější mu bývá sděleno.

Ty víš jak moc potřebujeme přátelství. Dej, abych dorostl do této nejkrásnější, nejtěžší, nejriskantnější a nejvzácnější záležitosti života. Vnukni mi správnou chvíli a správné místo, kde můžu zanechat balíček dobra, slovami nebo bez slov.

Chraň mě před strachem, že bych mohl promarnit svůj život. Nedej mi to, co si přeju, ale to co potřebuji. Nauč mě umění malých kroků.

Antoine de Saint-Exupery

převzato z  www.vojtechkodet.cz

Z homilií svatého Řehoře Velikého na Ezechiela
(Lib. 1, 11, 4-6: CCL 142, 170-172)

Synu člověka, ustanovil jsem tě strážným pro Izraelův dům. Stojí za zmínku, že Bůh toho, koho posílá kázat, nazývá strážným. Strážný totiž vždycky stojí na vyvýšeném místě, aby viděl už zdaleka, co se blíží. A každý, kdo je ustanoven strážným lidu, má být na výši svým životem, aby mohl tím, že vidí dopředu, pomáhat druhým.

Jak je mi těžké to říkat. Vždyť těmito slovy soudím sám sebe, neboť nekážu tak, jak bych měl, a pokud přece jen tak kážu, můj život tomu neodpovídá.

Nepopírám svou vinu, vidím svou tupost a nedbalost. Snad už pro toto vyznání viny dosáhnu u milosrdného soudce uznání. Když jsem byl v klášteře, dovedl jsem zdržovat svůj jazyk od všech planých řečí a téměř stále upínat svou mysl k modlitbě. Ale od té doby, co jsem vzal na sebe břemeno pastýřské služby, nemůže být duch ustavičně usebrán, protože se musí zabývat mnoha záležitostmi.

Jsem nucen projednávat záležitosti církevních obcí a hned zase klášterů; často musím posuzovat život a činy jednotlivců; hned se zase musím zabývat nějakými občanskými věcmi; hned zase naříkat nad vražedným vpádem barbarů a bát se vlků, číhajících na svěřené stádo; hned zase učinit opatření, aby nezůstali bez prostředků ti, kdo jsou vázáni řeholními pravidly; tu zase s klidnou myslí snášet nějaké lupiče, a jindy se jim naopak postavit na odpor a přitom se snažit zachovat lásku.

Když je mysl tak rozptýlená a rozpolcená a musí věnovat pozornost tolika a tak důležitým věcem, kdy se má vrátit do sebe, aby se cele soustředila ke kázání a neopouštěla službu hlásání slova? A protože mě mé postavení často přivádí do styku se světskými lidmi, povoluji někdy v kázni jazyka. Neboť jestliže nad sebou stále přísně bdím, jsem si vědom toho, že slabší přede mnou utíkají a já je nikdy nepřitáhnu k tomu, k čemu bych chtěl. Proto často trpělivě poslouchám i jejich zbytečné řeči. Protože však i já jsem slabý, stane se, jsem-li na chvíli zatažen do planého povídání, že pak sám začnu rád mluvit o tom, co jsem na začátku nechtěl ani slyšet; a tak do čeho se mi nechtělo spadnout, v tom potom ležím docela rád.

Co jsem to tedy za strážného, když nestojím na hoře, kde mám konat svou službu, ale dosud ležím v údolí slabosti? Ale stvořitel a vykupitel lidského pokolení je mocný; on může mně nehodnému dát, aby byl můj život na výši a moje kázání bylo účinné. Vždyť z lásky k němu se nešetřím, když hlásám jeho slovo.

převzato z  Denní modlitby cíkrve

Přátelství je pro mě něco drahocenného, vzácného, je to Boží dar. Rozlišuji ale mezi přátelstvím a vstřícností, laskavostí. Vstřícní bychom měli být ke všem lidem, ne s každým však můžeme být přítelem.
Znakem přátelství je, že když se s někým shledáš po roce, můžeš s ním či s ní hovořit tak, jako byste se viděli včera. Přátelé nemusejí být stále pohromadě, a přesto spolu kdykoli mohou hovořit o důležitých věcech.

Od mládí jsem měl rád hory. I jako arcibiskup jsem těch svých málo volných chvil ještě využíval k túrám po horách, aspoň jeden půlden za týden. Moji nejdávnější přátelé jsou spojeni s horami. Společně jsme zdolávali náročné cesty, společně jsme překonávali nebezpečí, a na to se nezapomíná. Dělili jsme se o jídlo, i o skleničku po dobytí vrcholu. Při chůzi jsme dlouhé chvíle mlčeli, aniž to komu bylo nepříjemné. Ale také jsme hovořili o osobních otázkách s otevřeností, jaká je možná snad jen na horách. Vzpomeňme, co učedníci zažili s Ježíšem na Hoře proměnění, kde chtěli zůstat a postavit tam stany, když se otevřela nebesa. A pak člověk musí zase dolů, musí do práce a lopotit se. Ovšem s novými silami a s vědomím, že má přátele.

Přítel dopomáhá druhému k velikosti. Odhaluje jeho nadání a pomáhá mu, aby je využíval a zdokonaloval.

převzato z knihy   Hovory v Jeruzalémě, Carlo Martini, KNA, 2013

Z homilií svatého Jana Zlatoústého, biskupa, na Matoušovo evangelium
(Hom. 50, 3-4: PG 58, 508-509)

Chceš prokazovat úctu Kristovu tělu? Nepřehlížej tedy, že je nahé: abys mu tady v chrámě neprokazoval úctu hedvábnými rouchy, a venku nepřehlížel, že je deptá zima a nahota. Kdo řekl: To je mé tělo a tím slovem stvrdil skutečnost, je týž, který řekl: Viděli jste mě hladovět, a nedali jste mi jíst, a také: Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali. Toto jistě nevyžaduje žádná roucha, nýbrž čistou duši; tamto však vyžaduje mnohou péči.

Učme se tedy být moudří a uctívejme Krista tak, jak to chce on sám. Tomu, kdo je uctíván, je přece nejmilejší taková pocta, jakou si sám přeje, nikoli taková, jakou si vymyslíme my. Tak například Petr se domníval, že bude pro Krista poctou, nedá-li si od něho umýt nohy; co chtěl, nebyla ovšem pocta, nýbrž něco opačného. Také ty prokazuj Bohu takovou poctu, jakou on sám v přikázáních stanovil, a majetku užívej ve prospěch chudých. Vždyť Bohu přece není třeba zlatých rouch, nýbrž zlatých duší.

To neříkám proto, že bych chtěl zabraňovat darování takových věcí chrámu, požaduji však, aby je provázely, ba předcházely skutky milosrdenství. Bůh zajisté přijímá i ty dary, milosrdenství však mnohem raději. Tam totiž má užitek jenom ten, kdo dary přináší, tady však i ten, kdo je přijímá. Tam může být takový čin i příležitostí se ukázat, zde však jde o milosrdenství a o lásku k bližnímu.

Co prospěje, je-li Kristův stůl plný zlatých kalichů, zatímco sám Kristus hyne hladem? Nejprve hladového nasyť a teprve pak můžeš z přebytku vyzdobit i jeho stůl. Dal bys udělat zlatý kalich, ale pohár studené vody bys nepodal? Co prospěje opatřovat zlatem zdobené pokrývky na Kristův oltář, jemu však neposkytnout ani to nejnutnější oblečení? K čemu by to bylo? Řekni ostatně: Kdybys viděl, že se někomu nedostává základního jídla, a ty by ses nesnažil zahnat jeho hlad, a jen bys obložil jeho stůl stříbrem, myslíš, že by ti byl vděčný? Nebo by ho to spíše rozhořčilo? Anebo kdybys viděl někoho oblečeného do roztrhaných hadrů a zkřehlého zimou, a místo abys mu dal oděv, bys mu stavěl zlaté sloupy a tvrdil, že to děláš na jeho počest, nemyslíš, že by se domníval, že si z něho tropíš posměch a že ho strašně urážíš?

Stejně tak uvažuj i o Kristu, když jde kolem tebe jako žebrák a cizinec, který nemá střechu nad hlavou, ale ty ho nepřijmeš jako svého hosta a místo toho dáváš vyzdobit podlahu, stěny a sloupové hlavice a zavěšuješ světla na stříbrné řetězy. A on je zatím spoutaný v žaláři, a ty se na něho nechceš ani jít podívat. Neříkám to proto, že bych zabraňoval prokazovat i takovéto pocty; jen doporučuji věnovat se navíc i něčemu dalšímu, nebo spíš především tomu. Nestalo se, aby někdo byl někdy obviněn z toho, že neprokazoval pocty, ale tomu, kdo nedbá skutků lásky, hrozí zatracení, neuhasitelný oheň a trest ve společnosti zlých duchů. Takže ne abys krášlil chrám a přitom nedbal trpícího bratra; neboť on je drahocennější příbytek Boží než chrám.

převzato z  Denní modlitby cíkrve