Když pozoruji zlo ve světě, naprosto mi to bere dech. Chápu lidi, kteří docházejí k závěru, že Bůh není. Pouze díváme-li se na svět – takový, jaký je – očima víry, může se něco změnit. Víra probouzí lásku a ta vede k tomu, že se ujímáme druhých. Z oběti povstává naděje – navzdory utrpení. Leckdy posléze zakoušíme, že zlo v člověku probouzí dobré síly. Ke zlu podle mě patří poměry, kvůli nimž je tolik bezprizorných dětí, bezdomovců a uchazečů o azyl, pro které, zdá se, není na světě místo. K „hříchu světa“ patří i přírodní katastrofy, při nichž hynou tisíce lidí. Stále znovu však činím zkušenost, že právě toto zlo probouzí mnoho dobrých sil. Lidé se vzchopí a prohlásí: Tady chci pomáhat! Zlo tak člověka vyprovokuje k tomu nejlepšímu. Není to nijak uspokojivé vysvětlení, ale tušíme, že nás utrpení může mnohému naučit.

Otázku po původu zla nemůže zodpovědět nikdo z lidí. Jsou tu však určitá přibližná řešení: Bůh obdařil člověka svobodou. Nechce žádné roboty ani otroky, nýbrž partnery. Partneři odpovídají na nabídky buď ano nebo ne, milují anebo nemilují, nic se od nich nevynucuje. Se svobodou se však objevují rovněž potíže. Můžeš říkat ne, i k Boží lásce, i k dobru. Řekne-li Bůh: „Potřebuji tě, volám tě,“ mohou lidé odpovědět: „Nechci, mně se víc líbí něco jiného, peníze, rychlé uspokojení.“ Mnozí tak činí druhé nešťastnými – a nakonec i sebe. A tomu se říká zlo plynoucí ze svobody. Lidé nevyužívají svou svobodu vždy k dobrému. Ničí druhé, ničí přírodu, ničí sebe samy.

Kdybychom se ocitli před volbou: Chceme lidi, kteří nemohou činit vůbec nic zlého a jsou nesvobodní – tedy roboty či otroky –, anebo chceme lidi svobodné, kteří milují, jsou schopni říkat ano a ne, pak má odpověď bude: Já za svobodu Bohu děkuji, při vší riskantnosti, s níž je spojena. Láska vychází z tajemství, že nás Bůh bere vážně, jako partnery. Na své odpovědi na Boží lásku musíme tvrdě pracovat.

Proč mají mnozí lidé život krásný, a jiní ne?

Kdo má krásný život? Znám v chudých zemích lidi, kteří jsou velmi chudí, a přesto jsou mnohem šťastnější než spousta lidí v bohaté Evropě. Existují chudí boháči a bohatí chudáci. V každém případě je bohatství nebezpečné; musíme dbát na to, abychom je užívali k růstu štěstí a spravedlnosti a aby se z něho nestávala přítěž. Tuto reálnou starost vyjádřil Ježíš slovy: „Snáze projde velbloud uchem jehly než vejde boháč do nebeského království.“ Přesto však nesmíme přehlížet, že mnoho lidí má zlý život, že musejí hladovět a nezůstávají ani ušetřeni těžkých nemocí.   /…/

Je třeba se občas zastavit a děkovat Bohu. Ani v temných chvílích nesmíme zapomínat na štěstí, kterého se nám dostalo. Kdo děkuje, dospěje k jinému pohledu na svoje štěstí, cítí, že je mnohem silnější. Mnozí jsou bohatí a neuvědomují si to, a proto jsou nešťastní.

Z knihy Hovory v Jeruzalémě, KNA, 2013

S vyobrazením řádového znaku, jak jej známe dnes, se setkáváme poprvé na přelomu 15. a 16. století, a to bez udání výkladu použitých prvků. Proto se můžeme setkat s různými způsoby výkladu. Historicky nejpravděpodobnější se zdá tento:
Hnědé (černé) pole ve štítu symbolizuje horu Karmel, její vrchol se dotýká nebe.
Bílá hvězda v tomto poli je Panna Maria, ochránkyně a vzor karmelitánů.
Dvě hnědé hvězdy v bílém poli zastupují postavy starozákonních proroků Eliáše a Elizea, kteří se podle bible také na Karmelu zdržovali a jsou v řádové tradici nazýváni „ vůdcové karmelitánů.“

Jednoznačný je výklad doplňujících atributů:
Koruna a dvanáct hvězd vyjadřují motiv mariánský: symbolizují ženu oděnou sluncem s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy (Zj 12), což je biblický obraz tradičně vztahovaný na Marii.
Ruka s plamenným mečem připomíná proroka Eliáše, o němž Písmo říká, že "jeho slovo plálo jak pochodeň" (Sir 48,1). Prorok totiž nezvěstoval slovo své, ale slovo Hospodinovo, v Písmě nazvané "meč Ducha" (Ef 6,17).
Stuha obsahuje latinský nápis: „ ZELO ZELATUS SUM PRO DOMINO DEO EXERCITUUM“, který je výrokem proroka Eliáše (srv. 1 Král 19,10) a karmelitáni ho přijali za své heslo. Mohli bychom ho přeložit jako: „HORLIVOSTÍ HORLÍM PRO HOSPODINA BOHA ZÁSTUPŮ. “   

převzato a upraveno z  www.karmel.cz

Škapulíř (od latinského slova scapula, lopatka, nebo ze slova scapulare, zástěra) označuje původně část oděvu – vlastně pruh látky splývající přes prsa dolů jako zástěra a na zádech přes lopatky – běžnou součást řeholního šatu nejen u karmelitánů.

Legendy říkají, že pozdější generální převor karmelitánského řádu sv. Šimon Stock (1256 – 1265) prosil Pannu Marii, Patronku Karmelu, aby zprostředkovala řádu nějaké privilegium: uznání autoritou církve vzhledem k tomu směru, kterým nyní jde (příklon k žebravým řádům). Maria se mu zjevila, ukázala mu na škapulíř a řekla: „ Hoc tibi et tuis privilegium: in hoc moriens salvabitur.“ (To je privilegium tobě a tvým. Kdo zemře oděn tímto oděvem, bude spasen.)

Tím Panna Maria sama ukázala, že Karmel je spolehlivou cestou do nebe a Ona sama je jeho ochránkyní. Pozdějšími generacemi byl škapulíř považován za největší Mariin dar řádu a za souhrnný symbol všeho, co kdy Maria Karmelu prokázala. Proto byla úcta ke škapulíři spojována se slavením památky Panny Marie Karmelské 16. července. Následně se samotné Mariino zjevení bl. Šimonovi datovalo na 16. července roku 1251.

Po staletí byl škapulíř velmi rozšířeným znamením mariánské úcty, srovnatelným co do obliby jen s růžencem. Protože jde o svátostinu, víra církve v něm spatřovala zdroj hojného duchovního požehnání a zvláštní Boží ochranu před vlivem zlého ducha. Svatý Pius X. dovolil, aby se místo soukenného škapulíře nosila škapulířová medailka, na které je na jedné straně obraz Božského Srdce Páně a na druhé straně obraz Panny Marie.

V případě zájmu karmelitánský škapulíř získat stačí kontaktovat bratry karmelitány v Praze, v  Kostelním Vydří nebo v Olomoci - Hejčíně.

převzato z  www.vojtechkodet.cz

 
Mariánská antifona Flos Carmeli (Květ Karmelu) se pojí ke svátku Panny Marie Karmelské snad od samotného zavedení svátku v roce 1374. Podle řádové tradice – jak ji vyjadřuje jedna středověká legenda – jde o modlitbu, kterou složil a s níž se k Panně Marii vroucně obracel generál karmelitánského řádu sv. Šimon Stock. Nejstarší dosud známý dochovaný text pochází ze začátku 15. století a nachází se ve státní knihovně v Bamberku (Německo). Původní text byl postupně upravován a stal se z něho hymnus k liturgii svátku Panny Marie Karmelské. Zde uvádíme latinský text a volnější český překlad.

Medailka svatého Benedikta spatřila světlo světa poprvé již v dobách středověku v prostředí Benediktinského řádu. Svatý Benedikt velmi ctil a miloval Ukřižovaného Ježíše, Spasitele světa, Jeho mocí vykonal velké množství zázraků a vyhnal množství zlých duchů. Kříž byl od počátku v benediktínské řeholi předmětem osobité lásky a úcty. Zobrazení sv. Benedikta s Křížem v ruce se pravděpodobně rozšířilo po zázračném uzdravení sv. Lva IX., který byl ještě jako mladík uštknut jedovatým hadem. Po téměř dvou měsících choroby, když mu už hrozila smrt, zjevil se mu stařec v mnišském rouše, který se ho dotkl a uzdravil ho. Později během svého života často vzpomínal na tento zážitek, pričemž v starci poznal sv. Benedikta. S medailkami s vyobrazením postavy sv. Benedikta na jedné straně a kříže s vepsanými literami na druhé straně se setkáváme od 17. století.
První Medaile svatého Benedikta byla vyražena dle historických pramenů v Německu, odkud se rozšířila po celé Evropě. K většímu rozšíření medaile poté došlo díky sv. Vincenci z Pauly. Význam písmen na medailce vysvětluje starý rukopis z roku 1415, kde je sv. Benedikt vyobrazený v jedné ruce s palicí zakončenou křížem a v druhé se svitkem. Na obou předmětech jsou napsána slova začínající písmeny na medailce. Tato slova byla totiž časem zapomenuta, takže v jednom dokumentu ze 17. století se opisují tyto symboly namalované na stěnách jistého Bavorského opatství, ale s poznámkou, že nikdo neumí vysvětlit jejich význam. Od 18. století je však Kříž sv. Benedikta obvyklý již na všech stavbách českých benediktinů a jeho uctívání povolil papež Benedikt XIV. na žádost opata Benna II. Löbla roku 1741.

POPIS MEDAILKY SV. BENEDIKTA.

Na jedné straně medaile je sv. Benedikt, držící v pravé ruce kříž a v levé Řeholi sv. Benedikta. Po pravé straně je rozbitý pohár s hadem, po levé straně vidíme havrana, odnášajícího otrávený chléb. Tyto obrazy se vztahují k příběhům z Dialogů sv. Řehoře Velikého, při nichž byl sv. Benedikt zachráněn před nepřátelskými úklady mocí znaku sv. Kříže. Je zde též nápis: Crux sancti patris Benedicti = Kříž svatého otce Benedikta. Okraj medaile je vrouben nápisem: Eius in obitu nostro prasentia muniamur = Nechť nás jeho přítomnost chrání v hodině smrti.

Na druhé straně medaile je kříž s písmeny: C-S-P-B, což znamená opět: Crux sancti patris Benedicti = Kříž svatého otce Benedikta. Nad křížem je nápis: PAX = mír, což je heslo řádu sv. Benedikta. Některé medaily mají místo textu Pax písmena IHS, tedy zkratku pro: Iesus Hominum Salvator = Ježíš Spasitel lidí. Na ramenech kříže jsou písmena: C-S-S-M-L, to znamená: Crux Sacra Sit Mihi Lux = Svatý Kříž nechť je mým světlem a písmena: N-D-S-M-D, což znamená: Non Draco Sit Mihi Dux = Drak (ve smyslu ďábel) nechť není mým vůdcem. Na okraji jsou začáteční písmena exorcismu: V-R-S - N-S-M-V - S-M-Q-L - I-V-B: Vade Retro Satana, Numquam Suade Mihi Vana, Sunt Mala Qua Libas, Ipse Venena Bibas = Odejdi pryč satane, nesváděj mě k marnostem; to, co mi ponoukáš je zlé, sám si vypij svůj jed ! Jde o tzv. „apotropaion“ - zažehnávání ďábla, velmi starého původu. Podle tradice, sahající do 11. století, je opat spjat s legendou o hraběti Brunovi z alsaského Egisheimu, výše zmíněném pozdějším papeži Lvu IX., a jeho uštknutí.

převzato z  farnost.rudoltice.info

Než postoupíme dále, zbývá připomenout důležitost volného času v modlitebním životě. Někteří řeholníci mají tak nízké mínění o volném čase, že je pro ně téměř synonymem zahálky. Takoví lidé posedlí činností nedělají žádný rozdíl mezi volnem plodným a neplodným a každou touhu po volném čase odsuzují jako hřích. Myslí si, že člověk, který není neustále v pohybu, ztrácí vzácný čas. Uniká jim smysl toho, jak definoval lenost sv. Tomáš. Doctor angelicus říká, že lenost je znechucení a únava z toho, co je dobré. Neříká, že lenost je nechuť k práci, protože si dává dobrý pozor, aby neztotožňoval práci jako takovou s tím, co je prostě "dobré". Zároveň však je pravda, že naše hříšná přirozenost se musí namáhat a trpět, aby dosáhla svého největšího dobra, dobra duchovního. A pak se často stává, že naše lenost je doopravdy nechutí k práci, kterou je nutno vykonat, máme-li tohoto dobra pro sebe dosáhnout. Přitom zůstává skutečností, že nejvyšší duchovní dobro spočívá v činnosti, a ta je tak dokonalá, že je absolutně prosta vší námahy. Je to tedy zároveň dokonalá činnost a dokonalý odpočinek. A to je kontemplace Boha.

Církevní otcové dobře věděli, jak důležitý je "svatý odpočinek" - otium sanctum. Nemůžeme se oddávat duchovním věcem, jsme-li neustále zavaleni spoustou vnějších aktivit. Činnost není nejvyšší ctností a svatost se neměří množstvím vykonané práce. Dokonalost můžeme nalézt v čistotě své lásky k Bohu, a tato čistá láska je křehká rostlinka, které se daří nejlépe, má-li dostatek času na to, aby zrála.

Tato pravda má logický přirozený základ. Říká se: žádný učený z nebe nespadl. Mnoho slibných umělců se zničilo předčasným úspěchem, který je svedl tak, že se přepracovali, jen aby vydělávali peníze a udrželi stále stejný dojem, který jednou na své publikum udělali. Moudrý malíř víc přemýšlí, než maluje, stejně jako básník, který má úctu ke svému umění, toho spálí víc, než vydá. A tak je to i s vnitřním životem. Nemůžeme si myslet, že se budeme modlit dobře, pokud si mezi prací a předem stanovenou modlitbou neuděláme chvíle ticha. Když se budeme snažit vykonat pro Boha příliš mnoho, můžeme dost dobře skončit tak, že pro Něj neuděláme vlastně vůbec nic a ještě ztratíme svůj vnitřní život. Sv. Terezie z Lisieux nám moudře připomíná, že "Bůh nepotřebuje naše skutky. Potřebuje naši lásku."

Ideální kontemplativní život však nevylučuje práci. Naopak, totální nečinnost by zadusila vnitřní život stejně jako přílišná aktivita. Opravdu kontemplativní člověk objevil umění najít si chvíli volna i uprostřed práce, takže pracuje v takovém duchu odpoutanosti a soustředění, že i jeho práce je modlitbou. Pro takového člověka je celý den otium sanctum. Jeho modlitba, četba, práce, všechno mu poskytuje odpočinek a zotavení. Jedno vyvažuje druhé. Modlitba mu pomáhá pracovat, práce mu zas pomáhá občerstvit mysl pro modlitbu. Tyto podmínky velmi dobře splňuje zdravý, klidný rytmus dne řádu benediktinů, kde se střídá liturgie, rozjímavé čtení a manuální práce.

převzato z knihy Rozjímání, meditace , vydalo: Karmelitánské nakladatelství

Chudoba kdysi dohnala jednu východoevropskou rodinu k tomu, aby zpřetrhala své kořeny a emigrovala do Ameriky. Jejich přátelé a příbuzní se s nimi naposledy sešli a přinesli jim jako dárek na rozloučenou chléb a sýr. Byli stejně chudí jako oni, a tak si nic jiného nemohli dovolit. Měli tedy dost chleba a sýra, aby s ním dopluli až do Nového světa.

Cestovali v podpalubí starého zaoceánského parníku a rozhodli se raději zůstat po celou cestu v kabině, aby nerozházeli své skrovné úspory. Všechno jejich jídlo byl jen chléb se sýrem - a tak to šlo po celé týdny.

Poslední večer, který měli na lodi strávit, nejmladší dítě, devítiletý chlapec, uprosil svého otce, aby mu dovolil alespoň jedno jablko, protože už mu bylo z chleba a sýra špatně. Otec mu - až po velikém přemlouvání - váhavě dal nějaké drobné, aby tedy šel nahoru a jablko si koupil. A dal mu také přísný příkaz, aby se pak okamžitě vrátil do kabiny.

Chlapec tedy odešel, a když se po dost dlouhé době nevracel, rodiče dostali strach a otec se vydal na palubu, aby ho našel. Nahlédl do lodní jídelny a k svému ohromení viděl chlapce, jak si, obklopený exotickými lahůdkami, pochutnává na skvělé večeři. Otec si představil její cenu a vyřítil se vpřed, aby synovi vyčinil, ale hned první slova ho zastavila: "Ale tati, vždyť je to všecko zadarmo! Mohli jsme to mít od začátku. Bylo to v ceně lístku, a my žili jen o chlebu a sýru!"

Jak často se i my během naší životní plavby živíme jen chlebem a sýrem a vůbec si nevšimneme, co všechno je vlastně v ceně lístku. Je to především přítomnost a moc Pánova Ducha, který v nás přebývá!

převzato z knihy: Bůh ukrytý v příbězích, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství v r. 2002 (1988) 

Narodil se roku 1195 Lisabonu v Portugalsku ve zbožné šlechtické rodině. Křestním jménem se jmenoval Fernandéz. Již v patnácti letech vstoupil k augustiniánům do kláštera sv. Vincence, kam za ním stále chodili příbuzní a vyrušovali ho od studia, takže po nějaké době přestoupil do kláštera v Coimbře, kde zůstal až do svých 25 let. Dostalo se mu důkladného teologického vzdělání.
Po několika letech v Maroku muslimové umučili pět františkánských misionářů. Jejich těla byla převezena do Portugalska a pohřbena za účasti obrovského množství lidí. Na pohřbu byl i mladý Antonín a hluboce ho to dojalo. Rozhodl se je následovat. Vstoupil mezi františkány do kláštera v Coimbře, přijal zde jméno Antonín a odjel do Afriky, aby pracoval mezi muslimy. Hned po příjezdu však těžce onemocněl zimnicí a byl několik měsíců upoután na lůžko. Musel se vrátit do Evropy. Na zpáteční cestě zahnala bouře jeho loď k břehům ostrova Sicílie. Šel do Assisi, aby tu poznal zakladatele františkánů, sv. Františka. Uviděl ho, ale když prosil, aby ho vzali do některého z klášterů, neuspěl. Byl po nemoci totiž ještě celý zesláblý a nemohl by dělat namáhavou tělesnou práci. Nakonec ho ale přijali do osamělého horského kláštera blízko Forli, kde žili jen čtyři mnichové.
    Antonín se snažil dělat i ty nejtěžší práce a nikomu neřekl nic o svém původu a vzdělání. Po čase byl poslán do Forli ke kněžskému svěcení. Bylo tam mnoho kleriků z řádu františkánského i dominikánského. Představený je vyzval, aby někdo z nich pronesl duchovní řeč před slavnostním jídlem. Když nikdo nechtěl, začal mluvit Antonín. Nejprve nesměle a prostě, ale poznenáhlu řečnil se takovou učeností a neodolatelnou výmluvností, že všichni žasli. Následně byl poslán na studia a věnoval se kazatelskému úřadu.
    Byl pozoruhodným znalcem Bible a jeho kázání dokázala ovlivnit prosté lidi i učence. Kázal v kostelech, na náměstích i na mořských plážích a jeho strhující proslovy si přišlo poslechnout někdy až 30 tisíc lidí a tlačenici museli zabraňovat pořadatelé. V Rimini se mu stalo, že ho zprvu nikdo neposlouchal a najednou vystrčily ryby hlavy z vody a naslouchaly mu. Všichni obyvatelé Rimini se po tomto zázraku dali pokřtít. V Padově někteří lidé přicházeli do kostela zaujmout výhodné místo u kazatelny už o půlnoci. Nikdo si nebral zvlášť pěkné šaty, protože to Antonín hlavně o půstu neviděl rád. Když sestoupil s kazatelny, vrhli se mu posluchači k nohám a líbali jeho hrubý mnišský oděv. Podle legendy se prý jeden pohan posmíval svaté hostii a k všeobecnému údivu se jeho osel sám uklonil před hostií, kterou držel Antonín v ruce.
    Podle jiné legendy se Antonín setkal s veronským knížetem Ezzelinem, který nechal povraždit 10 tisíc lidí, a pohrozil mu, že jestli nepřestane, rozdrtí ho trestající ruka Boží. Tyran se tak zalekl, že slíbil polepšení. Chtěl však nejdříve Antonína vyzkoušet, jestli se sám chová podle toho, co hlásá. Nechal mu poslat skvostný dar, a služebníkům nařídil, aby Antonína zabili, jestli dar přijme. Antonín se při spatření darů zhrozil a řekl poslům: "Rychle ty věci odneste, aby se dům neposkvrnil uloupeným bohatstvím." Poslové vyřídili jeho slova Ezzelinovi a ten pravil: "Opravdu je to muž Boží."
    Antonín procestoval severní Itálii, kde úspěšně vyvracel bludy tamější sekty katarů, a v Jižní Francii se účastnil křižáckého tažení proti sektě albigenských. Kázal i v Toulouse, středisku sektářů, kde měly Antonínovy promluvy takový úspěch, že se mu říkalo "kladivo kacířů". Založil zde několik klášterů a nakonec se usadil v Padově. Jednou mluvil k veřejnosti v přítomnosti papeže Řehoře IX. a když ten viděl ohromující účinky jeho kázání, nazval ho "archou svatého Písma". Po vyslechnutí Antonínových slov nevěstky, zloději a další příživníci činili pokání, lichváři vraceli úroky a dlužníci byli propouštěni z vězení. V té době byl prosazen zákon, že dlužník ručí svým majetkem, ne osobou a svobodou, který platí dodnes. Texty některých Antonínových kázání se zachovaly.
    Svatý Antonín měl chatrné zdraví a vyčerpán dlouhými misijními cestami se v roce 1231 uchýlil na statek Campo di San Pietro nedaleko Padovy. Nechal si v koruně ořechu postavit vzdušné sídlo a tam trávil volný čas. Cítil však, že se blíží smrt a odebral se těžce nemocen do bytu zpovědníka karmelitek na padovském předměstí. 13. června 1231 zde zemřel ve věku pouhých 36 let.
    V roce 1263 byla postavena basilika zasvěcená sv. Antonínovi a byly sem přeneseny jeho ostatky. U hrobu se udály mnohé zázraky a sv. Bonaventura řekl : "Hledáš-li zázraky, jdi k Antonínovi."

převzato z  www.abcsvatych.com

Z kázání svatého Antonína
     Ten, kdo je naplněn Duchem svatým, mluví rozličnými jazyky. Různé jazyky jsou různá svědectví o Kristu, například pokora, chudoba, trpělivost a poslušnost. Těmito jazyky mluvíme, když je uskutečňujeme na sobě, a tím ukazujeme jiným. Řeč je živá, mluví-li skutky. Prosím tedy, ať zmlknou slova a mluví skutky. Jsme plní slov, ale skutky žádné; proto jsme prokleti od Pána, neboť on proklel fíkovník, na němž nenalezl plody, ale jen listí. Svatý Řehoř praví: "Pro kazatele platí zákon, aby konal, co káže." Marně se chlubí znalostí zákona, kdo svými skutky popírá, co učí.
     Apoštolové mluvili, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali. Blahoslavený, kdo mluví tak, jak mu to vnukne Duch svatý, a ne jak ho navádí jeho vlastní duch. Někteří lidé totiž mluví ze svého ducha, kradou slova druhých, vydávají je za svoje a přivlastňují si je. O takových a jim podobných říká Pán u Jeremiáše: Já přijdu na proroky, kteří druhým kradou má slova. Hle, přijdu na proroky -praví Hospodin – kteří pořád melou svým jazykem a říkají: "Hospodinův výrok." Hle, přijdu na proroky, kteří mají lživé sny – praví Hospodin – kteří je vypravují a svádějí můj lid svou lží, svým chvástáním. Neposlal jsem je a nic jsem jim neuložil, nijak neprospívají tomuto lidu -praví Hospodin.
     Mluvme tedy tak, jak nám Duch svatý vnukne, abychom promlouvali. Prosme ho pokorně a oddaně, ať sešle svou milost, abychom dovršili den letnic – padesátý den – dokonalostí pěti smyslů znásobenou plněním desatera, abychom byli plni mocného ducha lítosti nad svými hříchy a zapáleni ohnivými jazyky k vyznávání víry, a tak abychom jednou směli spatřit v plnosti světla uprostřed svatých slávu trojjediného Boha.

převzato z  www.ebreviar.cz