Zájemci z řad dospělých nebo dětí se mohou hlásit na faře nebo se spojit s nějakým knězem z farnosti. 

Eucharistie tvoří spolu se křtem a biřmováním trojici svátostí, které uvádějí do křesťanského života. Svátost eucharistie je setkání s Ježíšem, který člověku dává sám sebe. Tím naplňuje slib, že nám bude dávat na naší cestě do Otcova domu své tělo za pokrm a svou krev za nápoj. Takto nás posiluje, protože v tomto nejosobnějším setkání dochází k tomu, že On nám nabízí svoji lásku a vše potřebné k duchovnímu životu a my mu odevzdáváme všechno, co náš život přináší. Je to nejhlubší spojení s Ježíšem, kterého je možné tady na zemi dosáhnout. Zároveň se hluboce a niterně sjednocujeme mezi sebou navzájem; tak Eucharistie buduje církev. Bohatství této svátosti vyjadřuje také množství jmen, která se jí přisuzují a která vždy vyjadřují některý její charakteristický rys.

Slovo „eucharistie“ pochází z řečtiny a znamená „díkůvzdání“. Toto jméno se dává celému mešnímu obřadu, ale také jen druhé části mše (na rozlišení od bohoslužby slova). Také se používá při označení proměněného chleba – Kristova těla. Když chceme zdůraznit oběť Ježíše Krista i církve, mluvíme o „nejsvětější oběti“. Slova „lámání chleba“ jsou nejstarším označením této svátosti, jak jej používali první křesťané. Výraz „svátost oltářní“ poukazuje na souvislost s oltářem. Také zaslechneme spojení „Nejsvětější svátost“, zdůrazňující výjimečné postavení eucharistie. „Mše svatá“ (z latinského missio – poslání) podtrhuje závěr obřadu, kdy jsou věřící vysíláni, aby se stali Ježíšovými svědky v každodenním životě. Událost, při které Kristus eucharistii ustanovil, nám připomíná označení „večeře Páně“. Ustanovení svátosti eucharistie je zasazeno do kontextu židovské velikonoční večeře. Ježíš zasedá spolu se svými apoštoly ke slavnostnímu stolu, aby si společně připomněli velký Boží čin: vysvobození vyvoleného národa z egyptského otroctví. Ježíš tak spojuje židovské velikonoce se svým životem. On je ten Boží Beránek, jehož krví jsme my všichni vykoupeni ze smrti a hříchu (srov. Lk 22,14-16.19-20). Mše svatá není jen aktualizací večeře Páně, ale zpřítomňuje se v ní Ježíšova oběť na kříži. Apoštol Pavel o tom říká: „Kdykoli totiž jíte tento chléb a pijete z tohoto kalicha, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde“ (1 Kor 11,26). Sám Ježíš spojuje večeři na rozloučenou se smrtí na kříži. Mluví o těle, které se vydává, a o krvi, která se prolévá. Při každé mši svaté je přítomen a nekrvavým způsobem obětován sám Kristus, který se obětoval krvavým způsobem na oltáři kříže. Slavíme-li eucharistii, znamená to, že se připojujeme k tomu, co konal Kristus. On své utrpení a smrt vložil do našich rukou. A my tuto oběť svátostným způsobem předkládáme Bohu Otci a prosíme za záchranu pro sebe i celý svět.

Důležitá upozornění:

• Ke svatému přijímání může přistoupit pouze pokřtěný člověk, který věří v reálnou přítomnost Ježíše v chlebu a víně, nežije v těžkém hříchu a žije-li v manželství, uzavřel je před církví.
• Nikde není stanoven nějaký určitý věk, kdy máme poprvé přistoupit ke svatému přijímání. Podmínkou je pouze schopnost rozumem rozeznat obyčejný chléb od Kristova těla, což se u dětí předpokládá ve druhé nebo třetí třídě základní školy. Samozřejmě tomu jak u děti, tak i dospělých předchází náležitá příprava.
• Ke svatému přijímání se má přistoupit alespoň jedenkrát za rok, nejlépe v době velikonoční. Avšak pokud můžeme, přistupujeme při každé mši svaté, protože Ježíš neustanovil tuto svátost jako odměnu za ctnostný život, ale jako pokrm na cestu do Otcova domu a lék pro naše duchovní zdraví.
• Hodinu před svatým přijímáním bychom neměli nic jíst, abychom se připravili a uvědomili si vzácnost chvíle, při které se setkáme s Ježíšem. Výjimku tvoří voda a léky. Toto neplatí pro staré a nemocné a pro ty, kdo o ně pečují.
• Přijímat můžeme vstoje nebo vkleče, jak to každý z nás prožívá. Také způsob na ruku nebo do úst má co nejlépe vyjádřit naši úctu, slavnostní ráz a radost této chvíle, kdy se Ježíš stává naším hostem.