Domov pro osoby s mentálním postižením

V naší farnosti se také nachází sociální zařízení pro dospělé osoby s mentálním postižením a kombinovanými vadami ve věku od 26 let, s tr-
valým pobytem na území hlavního města Prahy.
Toto zařízení vzniklo v roce 1991, kdy se sestře Akvinele Ludmile Loskotové z Kongregerace školských sester de Notre Dame, pověřené Českou katolickou charitou, podařilo za pomoci dárců zrekonstruovat bývalou budovu jeslí v Praze 6 na Petřinách a vybudovat zde první charitní domov v Praze s celoroční péčí o děti s mentálním a kombinovaným postižením. Byly to děti z pražských rodin, které tehdejší systém izoloval od rodičů v odleh-
lých částech republiky. Brzy po otevření se ale ukázalo, že kapacita Domova nepostačuje zájmu. Za velkého úsilí s. Akvinely a podpory celé řady dobrodinců se podařilo zrekonstruovat zcela zdevastovanou budovu bývalé školy v Liboci, kde v roce 2000 našlo azyl dalších 40 osob. Součástí objektu v Liboci je i ubytovna pro mimopražské zaměstnance, terapeutické dílny, kaple svatého Kříže i moderní rehabilitační ordinace.
V současnosti v obou objektech, v Liboci a na Petřinách, žije 72 klientů. Z handi-capovaných dětí jsou již dospělí lidé i tak je cílem nadále šířit odkaz sestry Akvinely a vytvářet příjemné a láskyplné prostředí klientům, jež by jim nejen poskytovalo potřebnou péči, ale též je pod vedením odborníků inspirovalo k rozvíjení jejich schopností a tak kompenzovalo jejich životní handicap.

převzato z webu Domova svaté Rodiny

Součástí potřebné péče je i duchovní služba, kterou zajišťují kněží ze zdejší farnosti. Každý týden se v obou domech slouží mše svatá, je zde také možnost k rozhovorům a svátosti smíření. Někteří klienti v neděli dochází do libockého kostela, a tak se stávají součastí farního společenství.

Mše svatá v Liboci - Libocká 6/43 - středa v 15.00h
Mše svatá na Petřinách - Ulrychova 10/1874 - čtvrtek v 15.00h

Trochu historie

Na konci 12. století během křížových výprav přišlo do Svaté země kromě křižáckých vojsk také mnoho poutníků. Na pohoří Karmel v se-
verní Palestině se tehdy usadila také skupina mužů-laiků pocházejících z Evropy. U pramene, nesoucího jméno proroka Eliáše, vytvořili poustevnickou osadu, v níž většinu dne trávili každý ve svém příbytku v modlitbě a jednoduché ruční práci. Uprostřed osady postavili kapli a zasvětili ji Panně Marii, která se tak stala patronkou jejich společenství.

Po nějakém čase požádali jeruzalémského patriarchu sv. Alberta, aby dal jejich způsobu života oficiální církevní schválení. Albert jim (někdy mezi lety 1206-1214) napsal „pravidlo pro život“, které papež Honorius III. roku 1226 potvrdil jako jejich řeholi.

Po roce 1238 začali karmelští poustevníci kvůli sílícímu náporu Saracénů přesídlovat do Evropy. Zde se již neusazovali na samotách, ale ve městech a otevřeli se studiu i výuce na univerzitách, kázání a apoštolskému působení. Proto papež Innocenc IV. r. 1247 jejich řeholi upravil a znovu schválil. Tím se tito někdejší poustevníci začlenili mezi tzv. mendikantské řády. Karmelitánská spiritualita dnes stále čerpá ze své tradice: zahrnuje jak prvek poustevnický – kontemplativní, tak apoštolský – činný.

Spiritualita

Duchovními vzory a ochránci Karmelu jsou od počátku Panna Maria prorok Eliáš. Život Karmelu je postaven na třech pilířích:

• Modlitba pro nás znamená důvěrné setkání a rozhovor mezi Bohem a člověkem. K tomu klášter vytváří i vnější podmínky: ovzduší mlčení a dostatek času pro modlitbu i četbu Božího slova. Modlitba má vést k co nejužšímu spojení s Kristem, má být zdrojem vnitřního života jednotlivce i společenství a dávat plodnost naší apoštolské práci.
• Bratrské společenství nám poskytuje pevné lidské i duchovní zázemí a je zároveň praktickou školou přijímání a předávání nezištné lásky Boží a oprošťování se od sobectví. Setkáváme se pravidelně několikrát denně u společného stolu. Společně slavíme Eucharistii a modlíme se Denní modlitbu církve, pravidelně adorujeme a formou lectio divina čteme společně Písmo.
• Apoštolát by měl vycházet ze života modlitby a z bratrského společenství. Převážně sloužíme kněžskou službou ve farnostech, mimo to duchovním doprovázením a přednáškami, vedením duchovních cvičení či obnov. Neméně si vážíme práce manuální.

Od r. 1991 naše Karmelitánské nakladatelství přispívá k produkci křesťanské literatury.

Současnost

Karmelitánský řád (O.Carm.) má dnes asi dva tisíce řeholníků a je rozšířen ve většině zemí západní Evropy a v Polsku, dále ve Spojených Státech a v Kanadě, v řadě zemí Latinské Ameriky, v Africe a také v Indii, v Indonésii a na Filipínách.

V České republice je 18 bratří, kteří žijí v řehol-
ních domech v Kostelním Vydří, v Praze-Liboci a v Olomouci-Hejčíně.

Kromě bratří patří na celém světě k řádu také asi 80 klášterů kontemplativních sester, které žijí v přísné klauzuře, a 14 kongregací činných sester karmelitek.

Třetí řád

I mnozí neřeholníci chtějí intenzívněji čerpat z bohatství naší duchovní tradice a patřit ke společenství Karmelu. Členové tzv. třetího řádu o to usilují ve svém všedním civilním a rodinném životě. Neskládají řeholní sliby, ale zavazují se žít podle spirituality Karmelu způsobem, jaký odpovídá jejich životním podmínkám. Jednou za měsíc nebo za dva měsíce se setkávají ke společné modlitbě, sdílení, poznávání karmelské spirituality a vzájemnému povzbuzení. Setkání jsou otevřená i všem sympatizantům.

Širokému okruhu veřejnosti je určen časopis pro duchovní život „Karmel“, který vychází čtyřikrát do roka.

Adorace je modlitbou klanění, kdy Ježíšovi vyjadřujeme úplnou odevzdanost a podřízenost. Neděláme to ze strachu, ale klaníme se Ježíši z úcty a z lásky, protože jsme mohli na vlastní kůži prožít jeho milosrdenství a záchranu. V této modlitbě každý z nás v tichu Ježíši říká, jak je pro nás vzácný a co je na něm krásného a dobrého. Výsadní místo pro tuto modlitbu je Ježíšova přítomnost v eucharistii, která podle naší tradice Ježíše reálně zpřítomňuje jako vzkříšeného.

Možnost adorace je v naší farnosti v kapli na faře v tyto dny: