K Vánocům neodmyslitelně patří tzv. vánoční příběh z Lukášova evangelia: pastýři, andělé, Josef s Marií, děťátko v jeslích - krásná selanka starých českých jesliček, ve kterých se pod zasněženými horami, mezi smrčky objeví spolu s ovečkami a ovčáckými psy také sloni a velbloudi, někdy i lev se zatoulá, aby vzdal hold narozenému Spasiteli. Přitom všichni víme, že narození Božího Syna mělo do selanky daleko: už jen harcovat se kvůli sčítání lidu na oslovi ve vysokém stupni těhotenství s nejistotou, že pro těhotnou ženu naleznete místo na spaní, to opravdu není o co stát. Maria věděla, že porodí 'Syna Nejvyššího'. Ale už v těchto chvílích jí muselo být jasné, že tento 'královský syn' nebude přiveden na svět v saténu panovnických paláců. Že stát se matkou Spasitele neznamená, že ji Bůh pro tento úkol ochrání před nebezpečím a nepohodlím. Možná by si Maria řadu potíží ušetřila, kdyby Bohu neřekla své 'fiat', tedy 'ať se mi stane podle tvého slova'. Víra v Boha není zrovna pohodlná životní cesta. Nakolik si to uvědomovala Maria, když pronesla své odvážné vyznání? Nakolik si to uvědomujeme my, když říkáme říkáme Bohu my své ano?
Do náboženského života se snadno vkrádá lákavé evangelium úspěchu. Jeho logika je prostá: U Boha je možné všechno. A pokud nás má rád, pak pro nás také všechno udělá. Vždyť to pro něho není žádný problém. Jistě platí, že Bůh může učinit vše. A stejně jisté je i to, že nás miluje a udělá pro nás všechno: "On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal: jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?", ptá se apoštol (Ř 8,32). Panna Maria je významný svědek hloubky těchto slov, ke kterým leckdy už přistupujeme se skepsí. Bůh sám nevolil pro svého vlastního Syna snadnou cestu. Na životě jeho matky se však jasně projevuje, že se na tuto cestu spolu s ním vydávají také ti, kteří s ním vírou spojili své životy.
I Maria proto musela mít podíl na nepohodlí Boží cesty k člověku. Utrpení a životní nepříjemnosti tedy evidentně nejsou důsledkem její viny, vždyť žádnou neměla. Spíš se ve 'vánočních událostech' projevuje zvláštní Boží logika. Byli bychom ochotni chápat rozhodnutí císaře Augusta sečíst lid v římské říši jako zbytečnou buzeraci, která jen komplikuje život konkrétním lidem v jejich starostech, v tomto případě našemu sledovanému těhotnému páru. Evangelista Matouš vyjevuje skrytý smysl putování do Betléma, totiž že Mesiáš se má narodit právě tam (Mt 2,5n). Těžko by se nám tohoto znamení dostalo, kdyby se Josef s Marií rozhodli císařský výrok neposlechnout. Jakoby Boží působení do našeho světa vstupuje obtížemi, které souvisí s naším všedním dnem, se světem našich povinností, s pozorností vůči nouzím naší doby.
Jako by to nestačilo, po narození Ježíše čekalo rodinu další putování: do Egypta, kde se musela skrýt před úklady o život dítěte, a pak do Jeruzaléma kvůli předepsané obřízce. Ježíšův život byl od počátku dramatický. Spolu s ním však byl dramatický i život jeho blízkých. Žádná vydlážděná cesta pro 'Krále celého světa'. Jak asi četla Maria v těchto situacích slova svého slavného chvalozpěvu: "[Pán] prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně; vladaře svrhl s trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou."(Lk 1,51-53)? Jakoby se tato slova musela naplnit i v jejím životě. Jakoby i ona musela být zbavena svého bohatství, středu jejího vlastního života. Ona bez hříchu jistě nemusela být zbavována vlastního sobectví. Ani ona nesměla zůstat jakkoliv bohatá. Bezesporu největším bohatstvím Mariina života byl Ježíš, do ní vtělený Bůh. Avšak o toto bohatství pak byla celý život připravována: už při hledání dvanáctilého v Jeruzalémě, ale i v mnoha dalších událostech, kdy spolu se svým synem prožívala úzkost a odmítání druhými lidmi, na konec pod křížem. "Vladaři jsou svrženi s trůnu, ponížení jsou povýšeni".
I to může být příspěvek k pochopení utrpení našich vlastních životů. Život víry je cestou, na které jsme sesazováni z vlastního trůnu, abychom mohli být povýšeni. Cesta k povýšení nevede jinudy než skrze ponížení, než srkze pročištění našich vlastních představ. A tak se ve Třetí eucharistické modlitbě spolu s knězem modlíme: "Skrze něho ať se před tebou stáváme obětí úplnou a ustavičnou, abychom dostali dědictví s tvými vyvolenými: s nejsvětější Pannou a Bohorodičkou Marií, s tvými apoštoly a slavnými mučedníky a se všemi svatými – našimi zastánci a stálými pomocníky." A díky bolestem a ponížení vlastního života tomu lépe rozumíme. A přitom vlastně svými životy nevyprávíme nic jiného než vánoční příběh!
Krátké příběhy pro každého
Na každý den
O víře s úsměvem
Recepty
Knihy o kterých se mluví
Životní příběhy
Kalendáře 2014
Pro nejmenší
Dětské bible
Školáci
Teenageři
Naše tipy
Oblíbené knihy od Eduarda Martina
Oblíbené knihy od Hany Pinknerové
Mluvené slovo
Minidárky
Téma Vánoce
Co pro vás znamená křesťanství? Opravdu netuším, co by většina věřících na takovou otázku odpověděla. Mnozí by určitě řekli: přikázání, nedělní mši svatou a svátosti.
Někteří by asi šli víc do hloubky: křesťanství znamená přijmout Boha do svého života, směřovat celým svým životem k Bohu. A měli by pocit, že ve zkoušce obstáli. Nevšimli si však, že jeden stupínek přeskočili.
Bůh si není tak úplně jistý, zda s ním dokážeme vydržet, a proto nás chce nejdřív vyzkoušet. Žádá po nás, abychom pro začátek přijali člověka. Jen ten, kdo vydrží s člověkem, nebude mít problémy ani na výšinách, kam ho pozvedne Bůh. Bůh nabízí věřícím svá slova, svou lásku, svůj zákon a svůj život, ale ze všeho nejdřív jim nabízí člověka.
Mnoho křesťanů žije v nebezpečném omylu. Jsou přesvědčeni, že hledají Boha, a neuvědomují si, že na cestě k němu zabloudili. Už jejich první krok totiž vedl špatným směrem. Přeskočili člověka. Nepřijmeme-li nabídku jménem člověk, stane se celý náš náboženský život tragickou iluzí.
Člověk byl pro Boha velké riziko. Bůh ho však podstoupil. Dal člověku svobodnou vůli, byť mu tím zároveň dal i možnost obrátit se proti němu. Proto je člověk rizikem i pro křesťana. Nelze se mu vyhnout, jinak hrozí, že se náš vztah k Bohu jednoduše přeruší.
Kolik váží člověk na vahách tvého svědomí? Jakou cenu pro tebe má? (A je jedno, jestli je bílý, žlutý nebo černý, jestli ti prokázal velké dobrodiní nebo ho osobně vůbec neznáš, jestli je to světec či podvodník, přítel či nepřítel. Jakou cenu pro tebe má člověk jako takový, nezávisle na tom, kolik má peněz, jakého vzdělání dosáhl, jakou stranu volí a jaké náboženství vyznává?)
Dokážeš dát člověku přednost před vším ostatním?
před zákonem,
kariérou,
předpisy a nařízeními,
politickým kalkulem,
vlastním prospěchem,
rovnováhou sil ve světě,
ziskem,
výkonným strojem,
penězi
i před tím, co se vždycky uvádí slovy: „aby bylo pravdě učiněno zadost“?
Kristus nás staví před závažnou volbu. Na jedné misce vah je člověk, na druhé všechno ostatní. Která miska převáží? Zůstane Kristus u nás, nebo bude muset odejít?
převzato z knihy A. Pronzato, Provokující evangelia, KNA 2012
Přišel první mráz a oznamuje nám, že se blíží zima a s ní i předvánoční čas. Ale ani naše nákupní centra nezahálí. Výlohy již obsahují malé vánoční stromečky, mezi kterými je možné najít různé typy Mikulášů, Santa Clausů a upoutávek na dárky od Ježíška. Mnoha nakupujícím je jedno, kde se vzaly a co znamenají. Snad pouze příznivce starých časů může zamrzet, že tam není vidět Děda Mráz. Ale kdo ví, jestli se bohužel i toto v brzké době nezmění.
Do toho se line melodie vánočních koled a hlas, který každých pět minut upozorňuje na výhodné slevy v různých prodejních odděleních. Avšak nejzajímavější je pozorovat lidi, kteří do těchto Globusů, Hypernov, Kauflandů a Baumaxů přicházejí. Člověk má pocit, jakoby se osmou hodinou ranní odstartoval dostihový závod. Lidé nedočkavě berou nákupní vozíky a s dychtivým pohledem začínají vybírat vánoční dárky. Někteří mají dlouhý seznam, který postupně odškrtávají, druzí zase čekají na příležitost okamžiku, kdy je políbí múza a oni zjistí, že toto je to pravé pod vánoční stromeček. Prostě každý ze sebe „vymáčkne“ to nejlepší, co je v něm.
Když se člověk přesune za pokladní zónu, vidí šťastný úsměv těch, kteří doběhli k posunovacím pásům pokladen a sbírají všechny ty nakoupené věci do šustících igelitových tašek, a pak již klidnou chůzí a tichým hvízdáním opouštějí prosklenou budovu skrze stále se točící dveře. A když člověk za nimi vyjde ven, má najednou pocit, že ví, co je to ta pravá předvánoční atmosféra.
Přišel první mráz a oznamuje nám, že se blíží zima a s ní i předvánoční čas. Ale prostor kostela zůstává stejný, jenom chrámové zdi neudržely poslední zbytky teplých dní a vydechují již chladný vzduch. Člověk, který na toto místo přichází mimo čas bohoslužby, se může setkat s všudypřítomným tichem. Ticho prý léčí, ticho umožňuje zastavit se, popřemýšlet, ticho umožňuje klást důležité otázky života. Ticho umožňuje setkání.
Když člověk sedí v té kostelní lavici, má pocit, že se čas zastavil a on musí čekat, než se znovu rozběhne. Čekání - toto slovo nemáme příliš v oblibě. Čekání na vyřízení formulářů, čekání v nemocnicích, čekání ve frontách, čekání na autobus, čekání na obchodního partnera, … A přesto, jak bylo důležité pro naši záchranu. Umět čekat znamená nechat v sobě zrát svá rozhodnutí, umět čekat znamená nechat v sobě růst toho, na kterého čekaly zástupy před námi, umět čekat znamená důvěřovat, že se mi stane něco, co přesahuje moji představivost. Tedy toto čekání vybízí k bdělosti, k ostražitosti, jestli do mého života nepřišlo ono „Už“, jímž se čas najednou rozběhl k tomu, abych udělal konkrétní to či ono.
A tak nebuďme jako učitelé Zákona, kteří dovedli s jistotou říci, kde se Mesiáš narodí, a přesto zůstali klidně sedět v Jeruzalémě. Buďme jako mudrci z Východu, kteří měli k dispozici pouze fámu, ale tam jim stačila k tomu, aby nastoupili tak dlouhou cestu.
Nastává opravdu předvánoční atmosféra, nastává čas adventní. A byla by velká škoda, kdybychom si za měsíc připomínali narození Krista a On by se nenarodil u nás doma, u nás, v našich srdcích.
"Národ, který zapomíná na svou historii, je odsouzen k tomu, aby se opakovala" Tak nějak zněl nápis v Osvětimském táboře, který jsem tam při své návštěvě před řadou let četl, a který mi zůstal v paměti v té základní podobě dodnes. A vzpomněl jsem si na něj zrovna včera, když jsem navštívil výstavu „Diktatura versus naděje“ o pronásledování římskokatolické církve v Československu v letech 1948 - 1989. Sám si toho ze svého mládí tolik nepamatuji, tak jsem si řekl, že svou vlasteneckou paměť trochu oživím. S bratřími jsme totiž také letos navštívili tzv. Jáchymovské peklo. Na malém kousku země u Jáchymova zde totiž existovalo postupně 16 táborů, kde v nuzných podmínkách bylo nuceno žít a pracovat v uranových dolech řada lidí nepohodlných pro komunistický režim. Tábory prošla také řada mých spolubratří kněží a celkem Jáchymovským peklem prošlo asi 60 tisíc lidí, díky kterým odcházel týdně do SSSR jeden nebo někdy i dva vlaky uranu.
Ale zpět k výstavě. Člověk si musí vyhradit aspoň hodinku času, aby zběžně prolétl těch asi 15 výstavních panelů s textem a fotografiemi. Na sledování videoprojekce pamětníků to chce zhruba další půlhodinku. Největší dojem na mne asi udělala mapka Československa, na které jsou zaznačeny červeně věznice, zeleně pracovní tábory, a zelenými trojúhelníčky tábory nucených prací. Vše zřízeno pro "nepřátele režimu" komunismu. Výstava (umístěná v Mladotově domě) 28.listopadu končí, proto alespoň o tuto mapku si dovoluji se s vámi podělit a přikládám ji k svému článku (i když kvalita mé mobilní fotografie je značně nízká). Myslím, že je dobré mít ji před očima právě v době, kdy většina politiků u nás diskutuje o tom, zda lustrační zákon je nebo není překonaný. Tedy zda o naší společné budoucnosti mohou či nemohou rozhodovat i lidé, kteří o ní už jednou nějakým způsobem neslavně rozhodovali a s minulým režimem spolupracovali.
Už se vás někdy nějaký biskup zeptal, jak se cítíte v církvi? Přesně takovou otázku dnes dostávají všichni rozvedení a nově sezdaní v rámci vatikánského dotazníku o rodinném a partnerském životě křesťanů. Když asi před měsícem obeslal Vatikán tímto dotazníkem všechny biskupské konference, vyvolal tento krok údiv. A můžeme se ptát proč. Dotazování biskupských konferencí přece probíhá při přípravě každé synody. Tato snaha souvisí s obnovou institutu synody, která měla po 2. vatikánském koncilu za cíl dát proklamované kolegialitě biskupů celé církve nějakou konkrétní prodobu. Vždyť je to právě katolická církev, která ve své sociální nauce hlásá tzv. princip subsidiarity: pomoz si sám. Na druhé se spolehni až tehdy, kdy na to sám nestačíš. Církev, stát ani obec nemá stát v cestě vlastní iniciativě, svépomoci a vlastní odpovědnosti. Ale víme všichni, jak je snadné tento princip hlásat, jak je však těžké jej ve svém životě opravdu uplatnit. Jaké silné je pokušení centralizace ve státní politice nebo při pracech v domácnosti. Není snazší uklidit sám, než čekat na druhé, doprovázet snažení druhých a riskovat nejistý výsledek. A nejinak tomu není ani v církvi. Princip subsidiarity v oblasti nauky totiž předpokládá, že mě zajímá, co si myslí druzí, co si myslí ti 'tam daleko', ti 'tam dole', ti 'tam na okraji'. A v oblastech mravnosti se nejlíp pozná, co si člověk myslí, podle toho, co dělá a skutečně žije. Jde tedy o to naučit se naslouchat. Neznamená to však, že musím se vším, co si myslí druzí, také souhlasit.
Letošní dotazování z Říma je však přecejen mimořádné. Synod o rodině chce být připravován skutečně celou církví! Tentokrát se hranice dialogu Říma s celým světem nezastavily na biskupstvích. Je to riskantní krok? Dost možná - kdo z nás ví, co z dotazníků vyjde? Kdo tam co napíše? A kdo to přetlumočí dál a jak moc pravdivě a otevřeně? Jsme odkázáni jeden na druhého a jeden na druhém jsme závislí. Ale právě tak to v životě je. Pokud chceme vzít tuto výzvu vážně, můžeme udělat dvojí.
Prvním krokem je dotazník vyplnit. Není nikterak krátký. Lze jej však vyplnit online na stránkách Centra pro rodinu při pražském arcibiskupství. Míra otevřenosti je na nás. Jen pozor, že se termín uzávěrky rychle blíží: do 6.prosince 2013!
Druhým krokem je pak naše modlitba. Modlitba má velikou moc. Předkládejme Bohu jeden druhého, všechny, kteří dotazník budou tlumočit a vyhodnocovat. Modleme se za jejich otevřenost a statečnost respektovat jiný názor. Modleme se také za celou synodu, její přípravu i průběh, za její závěry. Modleme se za rodiny, partnerské vztahy, za děti i staré lidi. Modleme se za vlastní srdce!
Mnozí z nás by neustále chtěli svět přetvářet ke svému obrazu. Vadí jim hříšníci, překážejí nevěrci a liberálové, ale v první řadě to, že se věci nedějí, jak by si to oni představovali.
Nejlépe by udělali, kdyby se přestali trápit nad tím, zda je svět takový nebo makový. Svět je. A nezměním ho ani já, ani vy. Ostatně, určitou tvůrčí nezávislost světu udělil právě Bůh tím, že člověka stvořil se svobodnou vůlí. A jistě počítal i s tím, že to nebude vždy to pravé ořechové.
Mnozí věřící lidé jsou zvyklí omílat pořád dokola: Bůh tě miluje takového, jaký jsi. Ale tíž lidé mnohdy do úmoru zkoušejí, jak všechny změnit k obrazu svému.
Lidé zatvrzelí v srdci se tak vyčerpávají, unavují a nacházejí jen zklamání. Chtějí měnit to, co se změnit nedá, namísto toho, aby svět akceptovali takový, jaký je, a ponechali věcem kolem sebe více svobody.
Nechme okolnosti dozrát, ať mají čas, ať se vyjádří. Bůh nikam nespěchá a na nic netlačí. Bůh sesílá déšť na spravedlivé i nespravedlivé. Mnozí z nás by chtěli, aby tomu tak nebylo.
Fridrich Öttinger to vyjádřil ve známé modlitbě: „Bože, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu, dej mi trpělivost, abych snášel věci, které změnit nemohu, a dej mi moudrost, abych obojí od sebe odlišil.“
převzato z knihy Juraj Jordán Dovala: Pozvání do ticha, KNA 2013
Zhruba před týdnem přinesla média zprávu o tom, že Řád německých rytířů požádal v rámci církevních restitucí o navrácení rozsáhlého nemovitého majetku. Nevyznáme se v tom, zda řád má na požadovaný majetek nárok. Jeho reprezentanti tvrdí, že má. Ministerstvo kultury nárok odmítá, stejně jako církevní historik Jaroslav Šebek. Nechme však pro teď tuto otázku stranou. Pro naši úvahu připusťme klidně variantu, že nárok rytířů je oprávněný. I v takovém případě totiž tento krok budí pozornost.
V první řadě žasneme nad dobou, ve které řád s nárokem vystoupil. Pokud jsou mediální informace pravdivé, je načasování tohoto kroku přinejmenším nešťastné. Možná si stejně jako já kladete otázku, ve které společnosti Řád německých rytířů žije. Pokud se jedná o obyvatele stejného státu, uvažujete, jestli vůbec sledují dění kolem sebe a vědí, že zrovna v těchto dnech se jednání o sestavení budoucí vlády točí i kolem otázky restitucí a jejich výše. Lze očekávat, že po tomto požadavku řádu bude hledání dohody ještě náročnější! Církevní řád tak - asi nechtě - poskytl poněkud nešťastně argumenty těm, kteří oprávněné nároky církví popírají.
Ale ještě v jednom ohledu je celá kauza pozoruhodná. Nemám pochybnost o tom, že nároky církví a náboženských společností na vrácení majetku, jsou oprávněné. Každému, kdo problematiku a diskuse kolem restitucí alespoň trochu sledoval, je zřejmé, že bývalým parlamentem přiznaná výše restitucí odškodní církve jen částečně, k plnému napravení křivdy stejně nedojde. Přesto mi jeden aspekt vrtá hlavou. Totiž nakolik můžeme jako lidé, kteří se ve svém životě setkali s Bohem, zůstat u pouhé spravedlnosti. Zda v celém příběhu českých církevních restitucí (podobně jako dříve v otázkách kolem tzv. sporu o katedrálu sv. Víta) nejsou ještě jiné tóny, které by nebylo dobré přeslechnout. Škoda, kterou církve nesou díky nespravedlivě zabavenému majetku, má přeci nejen ekonomickou povahu. Díky totalitnímu režimu a desetiletím demagogické proticírkevní propagandy silně utrpěla pověst církve, a spolu s ní i její důvěryhodnost. A důvěryhodnost církve úzce souvisí s důvěryhodností Evangelia, které jako církev neseme. Celá debata, kterou jednání o restitucích vyvolala a která v předvolebním boji znovu nabrala na síle (i díky populistickým, neodpovědným vystoupením některých politiků), přeci jasně ukazuje, že česká společnost ve své většině majetkové nároky církví nepovažuje za spravedlivé. Projevuje tím, že jim nerozumí dobře. Podle mého soudu dochází k velmi nešťasnému spojování křesťanského společenství s touhou po majetku a bohatství. Křesťané se leckde setkávají s nevraživostí a pohrdáním. Jistě lze poprávu namítnout, že naše lidská pověst není zrovna to, co by mělo rozhodovat. Časem se situace uklidní a lidé třeba poznají, že církve budou vrácený majetek spravovat dobře a pro dobro všech. Ano, to je i má naděje. Jen si nejsem jistý, jestli není jeden lidský život na toto prohlédnutí příliš krátký. Jak z toho vyjde generace oloupená o mnohé už lety komunistické diktatury? Neexistuje jiná cesta, kterou by církev měla jít? Není v tomto ohledu mnohem vhodnější na ukradené statky rezignovat? Dost možná je můj postoj politicky i ekonomicky naprosto naivní a prozrazuje pouze povrchní znalost problematiky. Přesto si tuto otázku kladu znovu a znovu. Nemáme odpovědnost především za svědectví o Bohu? Není právě ono naším nejcennějším pokladem, bez kterého církev úplně ztratí svou tvář?
V případě korintské církve vyslovil apoštol Pavel odvážnou otázku, která mi vždy znovu vytane na mysli jako memento: "Proč raději netrpíte křivdu? Proč raději nenesete škodu?" (1K 6,7). Jistě: v případě korintské církevní obce šlo o spor mezi křesťany, který řešil soud! Tehdy se v žádném případě nejednalo o spor mezi církví a státem - něco takového v případě starověkého Říma ani nebylo možné. Jak jen daleko sahají mé znalosti antických dějin, neuvědomuji si, že by církevní obce po pronásledování dostaly zabavený majetek zpátky, nebo se ho dokonce domáhaly pomocí právních nástrojů. Realita římské říše je jistě příliš odlišná od té naší. Pavlova otázka je však provokativní. Co může být důvodem k tomu, aby člověk rezignoval na spravedlivý požadavek, na spravedlivou nápravu křivdy? Nejsme ochotni nechat druhému, co nám sebral tehdy, když najdeme něco lepšího? Kdo se bude shánět po zabavené chatrči, když ho král pozval, aby bydlel v jeho vlastním paláci? Kdo bude bojovat za svou čest a odmítne nastavit druhou tvář, když ví, že jeho skutečná čest je Boží! Kde je naše srdce? Protože tam se ubírají naše myšlenky a posléze i naše kroky. O jakou spravedlnost tu jde, o čí čest? Je zpráva, kterou nevědomky přinášíme druhým svým jednáním, opravdu dobrá?
Všechny bez rozdílu, kromě dětí, pro které jsou během týdne určeny jiné programy, zveme, aby se mimo uklízení, pečení a shánění dárků pokusili v souladu s dobou adventní připravit na slavení vánočních svátků i v rovině duchovní.
Setkání začnou modlitbou, která bude doprovázena duchovními písněmi, abychom se ztišili a dostali do Ježíšovy přítomnosti. Poté bude následovat katecheze, každý týden na jiné téma. Po ní bude možné pokračovat v menších skupinkách, ve kterých se bude o obsahu přednášky podrobněji povídat. Program bude zakončen společnou modlitbou s možným neformálním setkáním. Délka by neměla přesáhnout dvě hodiny.
Přestože tato setkání jsou důležitá, neméně závažné je vlastní nasazení během ostatních dní. K tomu budeme nabízet Boží slovo na každý den, které si bude možné, stejně jako přednášky, stahovat z našich farních stránek.
Setkání budou probíhat každý týden v neděli od 17h ve farním centru Malejov po celou dobu adventní.