Svatá Maria, Matko Boží,
zachovej mi srdce dítěte,
srdce čisté a průhledné jako horský pramen.
Vypros mi srdce prosté, které neživí v sobě
smutek ani hořkost, srdce něžné a soucitné,
srdce věrné, které nemyslí jen na sebe,
které nezapomíná na žádné dobrodiní
a nevzpomíná na žádnou křivdu.

Dej mi, Maria, srdce tiché a pokorné,
které miluje a nečeká na odměnu, srdce veliké,
nikdy nemalomyslnící, které neochlazuje žádný
nevděk a neunavuje žádná lhostejnost,
srdce ve všem hledající slávu a radost Ježíše
Krista, zraněné láskou k Němu ranou,
která se zahojí až v nebi.

Amen.

Moji drahí, chceme sa s vami podeliť o naše každodenné boje. Dúfam, že náš nárek zasiahne svet. Sme ako slepec z Jericha (Mk 10, 46 - 52), ktorý nemal čo vyjadriť, ale jeho hlas žiadal Ježiša, aby sa nad ním zmiloval. Aj keď niektorí ľudia ignorovali jeho hlas, iní ho počuli a pomohli mu. Spoliehame sa na ľudí, ktorí budú počúvať!

Vstúpili sme do tretieho týždňa nášho vysídlenia. Čo sa týka poskytovania prístrešia, jedla a uspokojenia potrieb ľudí, veci sa hýbu veľmi pomaly. Stále sú tu ľudia, ktorí žijú na ulici. Ešte stále neexistujú žiadne organizované tábory okrem škôl, ktoré sa používajú ako utečenecké tábory. Nedokončená trojpodlažná budova bola tiež použitá ako utečenecký tábor. V týchto nedokončených budovách si rodiny kvôli súkromiu vytvorili izby pomocou plastových fólií. Tieto miesta vyzerajú ako stajne. Všetci sme zvedaví, či to niekedy skončí. Vážime si všetko úsilie, ktoré bolo vynaložené na poskytnutie pomoci vysťahovaným ľuďom. Prosím, uvedomte si, že poskytnutie jedla a prístrešia nie je jediná podstatná vec, ktorú potrebujeme. Naša situácia je oveľa zložitejšia. Hovoríme o dvoch menšinách (kresťania a jezidi), ktoré prišli o svoje pozemky, domovy, veci, prácu, peniaze, niektorí boli odlúčení od svojich rodín a blízkych, a všetci sú prenasledovaní kvôli svojmu náboženstvu.

Naši cirkevní predstavitelia robia čo môžu, aby vyriešili tento problém. Stretli sa s politickými predstaviteľmi, s prezidentom Iraku a Kurdistanu, ale iniciatívy a konanie týchto politických vodcov sú veľmi pomalé a skromné. V skutočnosti všetky politické stretnutia neviedli k ničomu. Až doteraz nedošlo k žiadnemu rozhodnutiu ohľadom aktuálnej situácie vysídlených menšín. Z tohto dôvodu sa dôvera v politických vodcov zmenšila, ak ešte vôbec nejaká existuje. Ľudia to už nedokážu tolerovať. Bremeno je príliš ťažké. Včera sa jeden mladý muž vyjadril, že by radšej zomrel, ako má žiť bez dôstojnosti. Ľudia majú pocit, že im bola vzatá ich dôstojnosť. Sme prenasledovaní kvôli nášmu náboženstvu. Nikto z nás si ani nepomyslel, že budeme kvôli tomuto žiť v utečeneckých táboroch.

Je ťažké uveriť, že toto sa odohráva v 21. storočí. Zaujímalo by nás, čo sa presne deje. Je to ďalší plán alebo dohoda rozdeliť Irak? Ak je to pravda, kým a prečo? Prečo sa znovu opakujú udalosti rozdelenia Blízkeho východu, ktoré sa odohrali v roku 1916? V tej dobe išlo o politickú záležitosť a zaplatili za to nevinní ľudia. Je zrejmé, že existujú zlí a prefíkaní ľudia, ktorí si chcú Irak rozdeliť. V roku 1916 sme stratili sedem sestier, mnoho kresťanov zomrelo a ďalší boli vyhnaní.  Je to len náhoda, že opäť čelíme tomuto deleniu, alebo je to zámerné?

Avšak ťažkosti nie sú len v utečeneckých táboroch, kde sú vyhostení ľudia. To, čo sa stalo v našich kresťanských mestách, ktoré boli evakuované, je ešte horšie. ISIS donútili opustiť svoje domovy tých, ktorí neodišli z ich miest do noci  6. augusta. Včera bolo vyhnaných sedemdesiatdva ľudí z mesta Karakosh. Avšak, nie všetci z nich prišli. Tí, ktorí prišli včera v noci, boli v úbohom stave. Museli prebrodiť rieku Al-Khazi, pretože most bol zničený. Niektorí z nich zostali na druhom brehu. Nevieme, kedy sa im podarí prísť do Erbil. To závisí od situácie a rokovaní medzi Peshmerga a ISIS. Niektorí ľudia sa vrátili, aby pomohli odísť starým ľuďom, ktorí nevládali chodiť. Aj jedna z našich sestier odišla, aby priviedla svojich rodičov. Ďalšia žena rozprávala, že bola odlúčená od svojho manžela a detí a nič o nich nevie. Pravdepodobne sú medzi ostatnými, ktorí sú na druhom brehu, alebo by mohli byť medzi rukojemníkmi, ktorých zajali ISIS. Taktiež jednej matke vytrhli z náručia trojročné dievčatko a nič o ňom nevie. Nevieme prečo ISIS vyhnala ľudí z Karakosh, ale od tých, ktorí práve odtiaľ prišli, sme sa dopočuli, že ISIS priváža do Karakosh sudy, ktorých obsah je neznámy.

Okrem toho vieme o štyroch kresťanských rodinách, ktoré už viac ako tri týždne ostali zablokované v Sindžáry. Pravdepodobne sú bez jedla a bez vody. Ak im nikto nepomôže, zomrú. V súčasnosti nemáme s nimi žiadny kontakt a neexistuje žiadny spôsob, ako vyjednávať s ISIS.

Čo sa týka našich komunít, vieme, že v našom konvente v Tel Kaif si ISIS vytvorila sídlo. Tiež sme sa dozvedeli, že sa dostali do nášho konventu v Karakosh. Tí, ktorí prišli len nedávno, tvrdili, že všetky náboženské obrazy, ikony a sochy boli zničené. Z veží kostolov sňali kríže a zavesili tam svoje zástavy. Nie je to len v Karakosh a Tel Kaif. V Baqofe sa jedna z našich sestier dopočula, že situácia je pokojná, a tak sa vrátila s niekoľkými ľuďmi pre svoje lieky. Zistila, že kláštor bol vyrabovaný, všetko bolo otvorené a rozhádzané po celej miestnosti. V okamihu, keď vstúpili do kláštora, zasiahli mesto tri bomby. Okamžite stadiaľ odišli.

Na rozdiel od toho, čo sa deje s kresťanmi, včera, v piatok 22. augusta, šiitský samovražedný atentátnik a ozbrojenci zaútočili na sunnitskú mešitu Abou Mussab v obci, ktorá je pod kontrolou irackej vlády v provincii Dijala. Tento útok zanechal  68 mŕtvych. Je to veľmi bolestné počúvať o ľuďoch, ktorí boli zabití počas modlitby. Pokiaľ ide o médiá a tlačové správy, tento masaker zatienil to, čo sa deje s kresťanmi v Ninive. Obávame sa, že náš boj bude len našou vlastnou záležitosťou a nebude to mať žiadny vplyv na svet.

Na záver musíme konštatovať, že ľudia strácajú trpezlivosť. Stratili všetko vo svojich rodných mestách: kostoly, zvony, ulice a susedské vzťahy. Je to pre nich strašné počúvať, že ich domovy boli vyrabované. Hoci milujú svoje mestá, väčšina ľudí uvažuje o odchode z krajiny, aby mohli žiť dôstojne a aby ich deti mali budúcnosť. Je ťažké mať nádej v Iraku alebo dôverovať vedúcim predstaviteľom tejto krajiny.
Prosím pamätajte na nás vo svojich modlitbách

Sr. Mária Hanna OP
Sestry dominikánky sv. Kataríny Sienskej – Irak

PS: Prosím Vás podeľte sa s týmto listom aj s ostatnými ľuďmi. Nech svet počuje nárek chudobných a nevinných.

Prevzaté z http://www.dsiop.org/

     Prosím tě, uvažuj o tom, že náš Pán Ježíš Kristus je tvoje pravá hlava a ty jsi jeden z jeho údů. On je pro tebe tím, čím je hlava pro údy. Všechno, co je jeho, je tvoje: jeho duch, srdce, tělo, duše i všechny schopnosti a síly. Máš jich všech užívat, jako by byly tvé vlastní, a tak ho svou službou chválit, milovat a oslavovat. A ty zase jsi pro něho tím, čím je úd pro hlavu. Proto si vroucně přeje užívat všech tvých schopností a sil, jako by byly jeho, ke službě Otci a k jeho oslavě.

     Ale on je nejenom tvůj, on chce být také v tobě, chce v tobě žít a vládnout, jako žije a vládne hlava ve svých údech. Chce, aby všechno, co je v něm, žilo a vládlo v tobě: jeho duch v tvém duchu, jeho srdce v tvém srdci, všechny síly jeho duše v tvých duševních schopnostech a silách, a tak aby se na tobě naplnila slova: Oslavujte Boha svým tělem a aby Ježíšův život byl patrný na vás. A ty zase nejenom patříš Božímu Synu, ale máš být v něm, jako jsou údy přidruženy k hlavě. Všechno, co je v tobě, má být zapojeno do něho, od něho máš přijímat svůj život a dát se řídit. Nebudeš mít žádný pravý život, leč v něm, neboť on je jediný zdroj pravého života; mimo něj najdeš pouze smrt a zánik. On ať je jediným východiskem všech tvých hnutí, činů a životních úkonů. Z něho a pro něho máš žít, abys naplnil slova: Žádný z nás nežije sám sobě ani neumírá sám sobě. Neboť žijeme-li, žijeme pro Pána, umíráme-li, umíráme pro Pána. Ať tedy žijeme nebo umíráme, patříme Pánu. Vždyť právě proto Kristus umřel a vstal k životu, aby se stal Pánem nad mrtvými i nad živými.

     A dokonce jsi s Ježíšem jedno, tak jako jsou údy jedno s hlavou. Proto máš mít s ním jednoho ducha, jednu duši, jeden život, jednu vůli, jedno cítění, jedno srdce. A on sám má být tvým duchem, srdcem, láskou, životem, tvým vším.

     Tyto veliké věci mají u křesťana původ ve křtu, rostou a upevňují se biřmováním a správným užíváním ostatních milostí, které mu uděluje Bůh, a nejvíce dorůstají k dokonalosti nejsvětější eucharistií.


převzato z Denní modlitby církve: Z pojednání „0 podivuhodném Srdci Ježíšově“ od svatého Jana Eudese

Minulou neděli skončil pražský festival Prague Pride. Dva týdny před jeho začátkem jsem dostal od občanského sdružení Logos email s Výzvou, ve které byla prosba o vyvěšení duhové vlaječky a letáčku o tomto spolku křesťanských homosexuálů v kostele.

Nejdříve jsem měl chuť mail smazat jako ostatní nabídky, ale nakonec mne přemohla zvědavost a výzvu jsem si přečetl.  Po přečtení jsem měl smíšené pocity musíš něco napsat a nechej to být. To první nakonec zvítězilo , ale během dalších dnů ve mně sílila potřeba reagovat, takže se odvažuji sám za sebe napsat několik poznámek, které mne napadly.

Výzva zmiňuje nepřátelské prostředí české společnosti při setkání s homosexuálně orientovanými lidmi. Ano, někdy to známe z okolí i z křesťanského prostředí v narážkách typu: „ten je pětiprocentní“ až k ostřejším výrazům jako jsou „homouš, lesba, buzna, ...“ Bohužel už nemohu souhlasit s vysvětlením proč to tak je, které Výzva udává. Podle ní je to zapříčiněno křesťanskou naukou. Osobně si myslím, že to s křesťanskou naukou nemá v širším pojetí společnosti co do činění, protože křesťanské hodnoty jsou spíše na ústupu než vzestupu. Přesto je možné, že v křesťanském prostředí může k takovýmto nepříjemným reakcím docházet. Podle mého názoru jsou tu pak smíšeny dvě věci, homosexuální sklon (stav) a homosexuální čin, v jehož důsledku může člověk na sebe uvalit vinu. A toto špatné rozlišení přináší u křesťanů napětí a na obou stranách nepochopení.

Když se na výše zmiňované podíváme podrobněji, homosexuální sklon nebo stav nepředstavuje vinu, hříšné jednání. Jak zmiňuje dopis k pastoraci homosexuálních osob, adresovaný biskupům již v roce 1986, dispozice ke gay-les orientaci nesmí být zdrojem diskriminace: " Je třeba silně litovat, že homosexuální lidé byli a stále ještě jsou předmětem urážek a násilností. Podobné reakce, když se někde objeví, zaslouží odsouzení církevních pastýřů. Jsou projevem nedostatku úcty k druhým, který porušuje základní zásady, na nichž spočívá spravedlivé občanské soužití." Takovéto nepřijetí může vyvolat osobnostní krizi, vedoucí až k sebevraždám, což jako příklad uvádí i Výzva. Tedy pokud se my křesťané setkáme s podobným zesměšňováním, pohrdáním, měli bychom se takovýchto lidí zastat. Zde souhlasím s textem Výzvy, že Boží láska je tu pro všechny, a dodávám:  pro černochy, asiaty, bělochy, cikány, heterosexuály, transsexuály, homosexuály, … Někdy mám pocit, že v každém z nás je trochu sklonu k rasové diskriminaci a s tím je potřeba něco dělat.

Ale na druhou stranu se také musíme zmínit o homosexuální aktivitě (činu). Ano, katolická církev tyto sexuální aktivity hodnotí jako morálně nepřípustné. Při zachování úcty, pochopení a přijetí takového člověka nemůžeme z mravního hlediska zůstat neutrální.  Chápeme, rozumíme, jsme milosrdní, ale snažíme se vést jak k lidskému, tak duchovnímu zápasu, i když je to velmi náročné, někdy dokonce skoro nemožné. Ale podobný zápas musí svádět alkoholik, feťák, člověk, který má rád jídlo, ženy, peníze, hrací automaty, …

Někdy se setkávám s názorem, že pokud je tato orientace vrozená, což je ve skutečnosti případ několika procent z celkového počtu homosexuálů, pak tento neovlivnitelný sklon je natolik přirozený, že ospravedlňuje homosexuální styky. Tak trochu provokativně se zamýšlím, jestli by tímto nebyl ospravedlněn nymfoman, pedofil, zoofil, sadista, masochista, bisexuál, …?   Ponechme odpověď stranou, je však zajímavé, jak se zmiňuje náš přední morální teolog P. Jiří Skoblík, že – podle psychologických studií – dojde-li ke skutečnému přátelství mezi homosexuálními partnery, končí jejich sexuální aktivita. A homofilní vztah bez sexu patří ke kategorii přátelství, proti kterému církev nic nenamítá. Ale je zde důležité upozornit, že to z křesťanského hlediska neznamená legitimitu registrovaného partnerství nebo dokonce adopci dětí těmito páry.

Dalo by se samozřejmě o celé problematice dále diskutovat, ale nemáme na tomto místě tolik prostoru. Proto alespoň na konci článku přikládám odkaz na podrobnější informace a křesťanské hodnocení, na který shodou okolností odkazuje i samotné sdružení Logos. Samotného mne někdy v budoucnu láká zabývat se více problémem registrovaného partnerství a adopcí těmito páry. Pak je určitě zajímavé téma svěřování úkolů a zodpovědnosti v pastoraci. A v neposlední řadě pomoc v sexuální touze těchto lidí.

Na závěr bych rád řekl, že na celém textu Výzvy mi vadí její trochu manipulativní obsah bez hlubšího rozlišení křesťanské nauky. Myslím si, že na našem evropském kontinentu díky dnešním kulturním trendům, směřujícím k popření rozdílů mezi pohlavími, k přesvědčení, že homosexualita je stejně přirozená, normální a zdravá jako heterosexualita už dávno neplatí, že by homosexuálně orientování lidé byli v nějaké velké izolaci a netoleranci. Musím se dokonce přiklonit k názoru, že tito lidé nepožadují ze strany společnosti tolik toleranci, jako spíš výsady a privilegia a tím začíná docházet k oklešťování občanských práv, zvláště u rodiny, a popírání tradičních hodnot. A to je pro mne těžko přijatelné. Na druhou stranu musím i já sám v přístupu k těmto lidem udělat jakousi revizi. Odložit své předsudky, možná i strach, jak k těmto lidem přistupovat a o čem si s nimi povídat. Jinými slovy prosit Boha o širší srdce. Přestože jsem kvůli výše zmíněným důvodům vlaječku ani informace o tomto křesťanském sdružení u nás v kostele nezveřejnil, nelituji času, který jsem tomuto tématu věnoval, protože mne samotnému to pomohlo znovu si spousty věcí  uvědomit a ujasnit..

 

Text Výzvy křesťanských homosexuálů Podrobnější informace k tématu

Z práce se žena vrátila pozdě, unavená podrážděná, když zjistila, že na ni její šestiletý syn čeká u dveří.
SYN: "Mami, můžu se tě na něco zeptat?"
MÁMA: "Jistě, na copak?"
SYN: "Mami, kolik vyděláš za hodinu?"
MÁMA: "Do toho ti nic není. Proč se mě na to vůbec ptáš?"
Odpověděla žena nazlobeně.
SYN: "Jen to chci vědět. Řekni mi prosím, kolik si vyděláš za hodinu?"
MÁMA: "Když to musíš vědět, tak je to 100 korun za hodinu."
SYN: "Ach jo," povzdechl si chlapec se svěšenou hlavou.
"Mami, můžu si půjčit 50 korun?"
Matka byla bez sebe, "Jestli ses ptal jen proto, že si chceš půjčit na nějakou pitomou hračku, nebo jiný nesmysl, tak odpochoduj zpátky do svého pokoje a jdi spát. Přemýšlej o tom, proč jsi tak sobecký. Já se v práci nedřu jen pro nějakou dětskou lehkovážnost."
Chlapec potichu odešel do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. Žena usedla a chlapcovy otázky ji rozzlobily ještě víc. Jak se ji může takhle ptát, jen aby dostal nějaké peníze? Asi po hodině se žena uklidnila a začala přemýšlet: Možná, že na něco opravdu těch 50 korun opravdu potřeboval. A moc často si o peníze neříkal.
Žena přistoupila ke dveřím do chlapcova pokoje a otevřela je.
"Už spíš, synku?" Zeptala se.
"Ne, mami, jsem vzhůru," odpověděl chlapec.
"Přemýšlela jsem, možná jsem na tebe zbytečně vyjela," řekla žena.
"Byl to dlouhý, úmorný den a já si na tobě všechno vylila. Tady máš těch 50 korun, které jsi chtěl."
Malý chlapec se posadil a usmál. "Ach, mami, moc děkuju," zajásal.
Pak sáhl pod polštář a vytáhl pár zmuchlaných bankovek.
Žena viděla, že už nějaké peníze má a pocítila, jak se ji znovu zmocňuje hněv. Chlapec spočítal všechny své peníze a pak pohlédl na matku.
"Proč chceš víc peněz, když už nějaké máš?", zabručela matka.
"Protože jsem neměl dost, ale teď už mám," odpověděl chlapec.
"Mami, teď mám 100 korun. Můžu si koupit hodinu tvého času?
Prosím, přijď zítra o hodinu dřív. Mohli bychom spolu večeřet."
Žena byla zdrcena. Objala svého malého syna a prosila ho za odpuštění.

Tohle je jen kratičká připomínka všem, kteří v životě hodně tvrdě pracují. Nenechme nám čas protéci mezi prsty, aniž bychom jej strávili s těmi, na kterých nám opravdu záleží, které máme v srdci. Nezapomínejte sdílet váš čas v hodnotě 100 korun s někým, koho opravdu milujete. Zemřeme-li zítra, firma, u které pracujeme, si za nás najde náhradu během několika hodin. Ale rodina a přátelé, které opustíme, budou cítit ztrátu po zbytek života.

Papež František je poskytl v rozhovoru publikovaném 27. července ve venezuelském týdeníku Viva.

 

 

1. Žij a nechej žít
Každý z nás by se měl řídit tímto heslem, říká papež. Heslo je velmi podobné jednomu italskému hlásajícímu 'Pohybuj se vpřed a to samé dovol i druhým'.

2. Rozdávej druhým kousek sebe
,,Lidé mají být vůči svému okolí otevření a velkorysí,“ upozorňuje František, protože “pokud se stáhneme do sebe samých, riskujeme tím, že se staneme egocentriky.“

3. Životem postupuj klidně
Papež, který působil jako učitel literatury na střední škole a své znalosti z této oblasti využívá i dnes, se inspiruje románem Ricardo Guiraldese. V něm se hlavní hrdina gaučo Don Segundo Sombra ohlíží za svým životem. Don Segundo popisuje, že v mládí byl říčkou plnou kamení, kterého se nedokázal zbavit. V dospělosti rychle plynoucí řekou a ve stáří kaluží, na jejíž hladině je pohyb, i když minimální, znatelný. Svatý Otec řekl, že se mu obzvláště líbí přirovnání ke kaluži. Ta má podle něj schopnost pohybu doprovázeného laskavostí, pokorou a klidem.  

4. Zdravý způsob trávení volného času
U lidí se vytrácí potěšení z umění, literatury a hraní si s dětmi, lituje papež. ,,Konsumerismus přináší úzkost a stres a obírá lidi o zdravý způsob trávení volného času,“ říká a vyzývá: ,,Třebaže mnoho rodičů pracuje dlouho do večera, musí si najít čas na své děti. Rodiny by rovněž během společného stolování měly vypnout televizi. Televize sice je důležitý zdroj informací, během jídla lidem ale znemožňuje vzájemnou komunikaci.“

5. Neděle je svátek
Podle papeže by se v neděli nemělo chodit do práce, protože neděle je dnem rodiny.

6. Důstojná pracovní místa
,,Hledejme inovativní způsob a vytvořme pro mladé lidi důstojná pracovní místa. Pokud se nám to nepodaří, propadnou mladí drogám a budou náchylnější k sebevraždám,“ vysvětluje. Dát lidem jídlo podle mínění papeže nestačí. ,,Důstojnosti je dosaženo až tehdy, kdy domů přineseme jídlo za námi vydělané peníze,“ uzavírá.

7. Respekt k přírodě
Přírodu musíme respektovat a starat se o ni, uvádí hlava katolické církve. ,,Enviromentální degradace je jednou z největších výzev, před kterou stojíme. Otázka, jíž zcela ignorujeme, je: 'Nepáchá lidstvo sebevraždu tím, jak bezohledně a tyransky s přírodou zachází?'“

8. Nebuďme negativní
Papež upozorňuje, že by lidé měli přestat být negativní. ,,Když mluvíme špatně o druhých, značí to jen naše nízké sebevědomí. Umět se rychle přenést přes negativní věci je zdravé,“ uvádí.

9. Respektujme víru druhých
,,Druhými lidmi se naopak můžeme inspirovat a rozvíjet se díky vzájemné komunikaci. Přivádění druhých na svou víru je ten nejškodlivější a paralyzující aspekt všech náboženství.“ Svou myšlenku František následně rozvíjí: ,,Přístup 'Mluvím s tebou, abych tě přesvědčil', je špatný. Každá osoba vede dialog. Církev se rozrůstá tím, že k sobě nové členy něčím přitáhne, ne tím, že je přemlouvá.“

10. Pracujme pro mír
,,Žijeme v čase válek. Svou výzvu k míru musíme doslova křičet,“ komentuje papež a upozorňuje, že mír někdy mylně budí dojem ticha a klidu. ,,Mír není nikdy klidný. Mír musí být proaktivní a dynamický,“ uzavírá své myšlenky.


Originální článek - Překlad je převzatý z týdeníku Echo

Vím, že dnes je mnoho různých petic k podpisu. Ale jedny jsou více a druhé méně důležité. Rád bych, abyste popřemýšleli, zda se nepřidat k náledujícím dvěma:

První se týká pronásledovaných křesťanů z Iráku, protože na ně dopadla moc sunnitských povstalců. Nyní po Sýrii, kde dále pronásledování pokračuje, přestože není mediálně tolik zpracováváno se persekuce rozšiřuje dále.

Podrobnější zprávy Informace o petici

 

Druhé téma je úplně z jiného soudku. Jedná se o organizovaný hudební festival satanistické a metalové hudby na Slovensku Gothoom 2014. Mnozí z nás si uvědomujeme, že náš národ je příliš apatický a neakční, ale kolem nás narůstá zlo geometrickým způsobem a my přihlížíme a jen reptáme. Alespoň tímto způsobem se můžeme proti němu vymezit a postavit se na stranu Ježíše.

Informace o petici

 

Máme ustavičně toužit po blaženém životě od Pána Boha a ustavičně se modlit. Přesto však v určitých hodinách přestáváme myslet na ostatní starosti a činnosti, které pomáhají tu touhu rozněcovat, a plně se věnujeme modlitbě; slovy modlitby si připomínáme, jak máme usilovat o to, po čem toužíme: aby touha, která se v nás rozhořela, zase neochladla nebo úplně neuhasla, kdybychom ji častěji nerozdmýchávali.    

Říká-li proto apoštol: Předkládejte Bohu své prosby, nelze to chápat tak, že by se Bůh s nimi teprve seznamoval – zná je přece dobře, dřív než jsou vyřčeny – to nám se stávají u Boha známými, když je totiž trpělivě předkládáme Bohu, místo abychom o nich dlouze vykládali lidem.

Přitom ovšem není špatné ani neužitečné modlit se dlouho, má-li člověk čas, to jest, když mu v tom nebrání jiné oprávněné a nutné povinnosti – třebaže i při nich se máme ustavičně modlit, jak jsem již řekl, onou vřelou touhou. Ale ani delší modlení neznamená ještě modlit se mnohomluvně, ačkoli si to někteří lidé myslí. Něco jiného je totiž mnoho slov, a něco jiného dlouhotrvající náklonnost mysli. Dokonce o samém Pánu je psáno, že strávil celou noc na modlitbách a že se často dlouho modlil. Což nám tak nedával příklad v čase náležitý prosebník a zároveň s Otcem vyslyšitel věčný?

Bratři v Egyptě se prý modlí často, avšak jejich modlitby jsou kratičké, jakoby spěšně vystřelované, aby bdělá a zbystřená pozornost, která je při modlitbě ze všeho nejpotřebnější, protahováním neochabla a neotupěla. Tím nám opět jasně ukazují, že tuto pozornost nemáme ani přepínat, pokud už to nemůžeme vydržet, ani ji narušovat, pokud bychom ještě vydržet mohli.

Modlitba se tedy má varovat mnoha slov, ne však mnoha proseb, pokud trvá soustředěná pozornost. Mnoho mluvit totiž znamená usilovat v modlitbě o potřebnou věc zbytečnými slovy. Avšak mnoho prosit znamená získávat si toho, koho prosíme, vytrvalým, zbožným a planoucím srdcem. Děje se to tedy spíše povzdechem než slovy, spíše pláčem než oslovením. Vždyť naše slzy shromažďuje před svou tvář, a naše vzdychání není skryté před tím, jenž všechno stvořil skrze své Slovo a lidská slova nepotřebuje.

Z listu svatého Augustina, biskupa, Probě

Všechny národní a olympijské volejbalové týmy, ve kterých hrál profesionál Kirk Kilgour (1947–2002) z Kalifornie, si mohly být jisté svým vítězstvím. Sportovec vysoký více než 2 metry byl v USA a v Evropě nejoslavovanějším volejbalovým hráčem své doby. Kariéru „blond anděla“ nečekaně ukončil vážný úraz. Jeho nezlomný bojový duch a víra mu však pomohly znovu povstat. Svým pozitivním postojem k životu se stal pro mnohé trpící poslem naděje.

V únoru roku 2000 mi zavolal přítel z Itálie a oznámil mi, že mě Vatikán zve na slavnost do Říma. Neměl jsem vůbec potuchy, o co se jedná, ale ihned jsem se vypravil na cestu. Již za pár dnů jsem opouštěl na vozíčku hotel a směřoval na Svatopetrské náměstí, kde se měla slavit jubilejní mše pro nemocné. Během slavnosti přiváželi dopředu vozíčkáře, kteří jednotlivě přijímali požehnání od papeže. To, co jsme osobně prožívali, viděly miliony televizních diváků. Náhle se kamery obrátily na mne a na obrazovce promítli modlitbu, kterou jsem kdysi napsal. V myšlenkách jsem se bleskově vrátil na začátek šedesátých let.

Nejlepší hráč roku
Tehdy jsem byl osm let členem amerického národního volejbalového týmu, byl jsem účastníkem olympiády a tři roky jsem působil v Římě jako profesionální volejbalový hráč. Náš tým vyhrál mistrovství Itálie a v roce 1975 jsem byl vyhlášen trenérem roku a nejlepším hráčem. V roce 1976 jsme opět byli první. Žil jsem životem, o jakém se druhým může jen zdát.

(Kirk Kilgour druhý zprava s číslem 5)


Ve vteřině po všem
Všechno se změnilo jediným okamžikem. Psal se 8. leden 1976. Stalo se to během tréninku italského olympijského týmu kolem čtyř hodin odpoledne. Při skoku přes kozu jsem přidal obrat, a věděl jsem: to se nepodaří. Při dopadu jsem skrčil ruce a hlavu, jak jsem to dělal tisíckrát předtím, ale tentokrát to nevyšlo. Při pádu na žíněnku bylo slyšet silné prasknutí jako při výstřelu a já jsem vykřikl bolestí. Od té chvíle jsem se nedokázal pohnout. Zlomily se dva krční obratle a jako 28letý jsem zůstal od krku dolů trvale ochrnutý.

 Nová kariéra
Po proplakané noci jsem si uvědomil, že mám jen dvě možnosti: litovat se, nebo to proměnit na pozitivní věc ve svém životě. Krátce po této nebezpečné nehodě jsem potlačil všechny pocity sebelítosti, abych mohl dále žít. Co následovalo, byla kariéra volejbalového trenéra, reportéra v rozhlase a v televizi, spisovatele, herce, začal jsem se starat o těžce postižené. To všechno jsem dělal na vozíku, který jsem ovládal bradou. Všechno mělo svůj smysl a velmi mě to obohatilo! Kdyby mi někdo po letech nabídl možnost: Opět smíš chodit a být normální, ale musíš zapomenout na dobu na vozíčku, nevím, zda bych to přijal. Bylo by to pro mne těžké rozhodování.

Posila a útěcha
Přátelé se mě ptali, jak je to možné, že jsem se vyrovnal se svým postižením, především však chtěli vědět, odkud čerpám duchovní sílu. Proto jsem zachytil svoje myšlenky na papír. Vznikla z toho krátká báseň, vlastně modlitba, která se rozšířila po školách a různých organizacích po celé Itálii. Dokonce ji vydali ve Vatikánu a po čase se stala známou i na celém světě.
Když jsem se v myšlenkách vrátil zpět na Svatopetrské náměstí, mše právě skončila. Přicházeli ke mně mnozí lidé, aby mi řekli, jakou útěchu a posilu jim dala moje modlitba v jejich nemoci a postižení. Na něco takového jsem nebyl připravený. Cítil jsem se velmi malý, a současně poctěný; zmohlo mě to. Ano, jako špičkový sportovec bych v Itálii dosáhl slávy, po jaké jsem toužil. Ironické je, že jsem se stal mnohem slavnějším kvůli zranění, které jsem si sám nevybral, a svým postojem k životu, který jsem zvolil proto, abych dokázal žít i se svým těžkým postižením. Modlitbu jsem napsal pro přátele, abych se s nimi podělil o své osobní dojmy a pocity. Neměl jsem potuchy, že moje slova a moje tělesné postižení budou mít takový ohlas i u zdravých lidí.
Slavnost byla ukončena večerním programem, na kterém vystupovali postižení, ale i zdraví umělci z celého světa. Pořad vysílala i televize. A uprostřed programu přednesl italský herec Terence Hill moji modlitbu. Věřím, že osloví i mnohé z Vás.

Modlitba šampiona

Prosil jsem Boha, abych byl silný,
abych mohl vykonat velkolepá díla.
A On mě učinil slabým, abych zůstal pokorným.

Prosil jsem Pána, aby mi dal zdraví,
abych dokázal plnit velkolepé úkoly.
A On mi dal utrpení, abych dokázal utrpení
lépe pochopit.

Žádal jsem ho o moc, aby mě lidé potřebovali,
a On mě pokořil, abych byl ten, kdo potřebuje je.

Prosil jsem Boha o všechno,
abych si mohl vychutnávat život.
A On mi daroval život, abych byl se vším spokojený!

Pane, nedostal jsem nic z toho,oč jsem prosil,
ale Tys mi dal všechno, co jsem potřeboval,
takřka proti mé vůli. I prosby, které jsem ani nevyslovil, byly vyslyšeny.

Děkuji Ti, můj Pane!
Ze všech lidí nikdo nemá to, co mám já.

Kirk Kilgour

převzato z Brněnské tiskové misie