Již několik let se už od konce listopadu stále častěji můžeme setkat na náměstích nebo v nákupních centrech s lidmi, kteří své výrobky nabízejí  v kostýmech Santa Clause. Dokonce tato móda přechází do našich domácností a není výjimkou, že děti v mateřských školkách i na základní škole s radostí nosí červenobílé čepičky. Jistě to může být pro ně zpestření, ale stále více vnímám, že mohou být zmatené. Kdo to tedy o Vánocích přijde? Ježíšek, nebo Santa Claus? A kde se najednou ten Santa Claus vzal? Z toho důvodu jsem se rozhodl vypátrat, jak Santa Claus přišel na svět.

Jeho jméno vzniklo chybou ve výslovnosti holandského slova Sinterklaas, které je zkratkou slova Sint Nicolaas - sv. Mikuláš. První, kdo dal této postavičce obecně známou podobu, byl Clement Clarke Moore, který v roce 1822 napsal pro své dcery báseň „Návštěva svatého Mikuláše“. V ní vystupoval malý skřítek, který jel na saních tažených soby a uměl se protáhnout komínem, aby dětem přinesl dárky. Báseň byla otištěna v novinách a později se dostala do básnické sbírky New York Book of Poetry.
 
Obsah básně se začal šířit a řada lidí jej převzala za vlastní. Tak se v některých částech USA zrodila nová tradice. Znázornění Santa Clause bylo tehdy velmi různé, obvykle se objevoval jako malý mužíček. Rozšíření legendy ovšem nebylo nijak dramatické. V podstatě se stále jednalo o relativně lokální záležitost.

Ve dvacátých letech minulého století začala mít společnost Coca-Cola potíže s prodejem svých výrobků v zimě. Důvod je jasný: společnost propagovala svou Colu jako osvěžující nápoj. Kdo by se ale chtěl osvěžovat v zimě?

Marketing se tedy začal zajímat o to, jak propagovat zimní nasazení Coca-Coly jako celoročního nápoje. Při svém hledání narazili na zajímavou zimní postavičku, která v některých částech USA symbolizovala vánoční čas. Firma proto najala známého kreslíře Haddona Sundbloma, který se pustil do práce.

Protože neexistovala unifikovaná Santova podoba, Sundblom se inspiroval Moorovou básní, místo skřítka ale udělal velkého, obtloustlého, usměvavého a fousatého dědu v červeném  oblečku s kožíškem. Modelem mu tehdy stál jeho přítel Lou Prentiss, později Sundblom kreslil Santu jako svůj autoportrét!

Coca-Cole se jeho obrázky líbily, a tak se je rozhodla využít ke své nové zimní kampani se sloganem „Žízeň nezná roční období“. Od roku 1931 je tedy Santa Claus červený tlouštík, který se stal hlavní vlajkovou lodí společnosti Coca-Cola. Trvalo mu však pouhých dvacet let, než se prosadil ve světovém měřítku. Už v padesátých letech nosil dárky celé Americe a také dalším koutům světa. V roce 1939 přibyl k Santovým sobům nový sob Rudolph a Santa se postupně stal jednou z nejoblíbenějších postav dětského světa.

Když tak o tom přemýšlíme, dochází nám, že Santa Claus není skutečná postava, ale reklamní maskot firmy Coca-Cola, o nějž se navíc dohaduje s jinou americkou firmou White Rock. Dnes  by se celá záležitost dala přirovnat k panu Bibendovi, kterého ke své reklamě využívá firma Michelin.

Bohužel lidé na celou kampaň zapomněli a už nepřemýšlejí, kde se slavný Santa vzal. Myslím, že je dobré to vědět, abychom našim dětem nepletli hlavy, abychom nepřímo nedělali reklamu hnědému sladkému nápoji s obsahem kofeinu a bezkokainového výtažku koky, abychom si znovu uvědomili, že si o Vánocích připomínáme a slavíme narození skutečné postavy, která ovlivnila milióny lidí tím, že člověku přinesla naději, že život je velmi cenný, že má svůj smysl a cíl,  a že Bůh udělal všechno pro to, aby člověk mohl znovu přebývat v jeho blízkosti, že se nenechal odradit lidskou nedůvěrou a zradou: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný (Jan 3,16).“ To je pravý důvod slavení Vánoc, to je důvod k dávání dárků. Bůh narozením svého Syna obdaroval každého z nás a i my si chceme  vyjádřit tuto lásku k sobě navzájem. Nenechme si to vzít konzumním zaměřením společnosti ani červenobílým dědečkem, který rozdává dárečky. Vždyť Vánoce mohou být i bez nich, dokonce i bez cukroví a pěkně uklizeného bytu, protože nejdůležitější jsou vztahy mezi námi a mezi námi a Bohem.

Program informační schůzky:
- informace o příjezdu poutníků v pondělí 29.12.
- informace o stravování poutníků během setkání
- informace o programu evropského setkání v Letňanech a v naší farnosti
- informace o naší společné bohoslužbě s hosty 1.1.2015
- informace o odjezdu poutníků 2.1.
- vaše dotazy
- kontrola kontaktních údajů a počtu lidí, kterým můžete nabídnout ubytování a/nebo oběd 1.1.
- informace o tom, jakého společného programu v centru Prahy a v Letňanech se můžete zúčastnit

Marihuana by se určitě měla zlegalizovat. Aspoň tak to říkají její konzumenti.
Není totiž o nic horší než alkohol a alkohol je společensky přijatelnou drogou, proč by tedy nemohla být i tráva? Na vině je společnost, která je tak pokrytecká, že jednu drogu přijímá a druhou ne.

 Na věci mi přijde zvláštní to až zarputilé dokazování konzumentů, že na marihuaně v žádném případě nebylo, určitě není a dozajista nikdy nebude nic špatného. Argumenty proti tak silné rétorice nemám, co ale naopak mám, jsou mí kamarádi.

Můj kamarád J. je velmi chytrý, a byla radost ho kdysi dávno učit. Vždycky se chtěl dostat na medicínu a lehce na ni měl. Pak se rozhulil, napřed málo a pak víc, teď denně a hodně. O nic nejde, ubezpečuje mě vždy, když spolu mluvíme.
J. se již na medicínu nechce. Co taky s medicínou? táže se filosoficky. Jeho rozhodnutí samozřejmě a pochopitelně nemá nic společného s marihuanou, zdůrazňuje trochu popuzeně. J. se prostě změnil a vidí teď věci jinak. To se v dospívání stává a jen idiot nemění názory. J. je teď v pohodě. Skautský oddíl, který se J. pokoušel vést, se nedávno úspěšně rozpadl. Chlapci z vedení připouští, že za ztrátu zájmu o oddíl může i tráva, ale jen částečně. Byly zde totiž i jiné vlivy, zdůrazňují.

Jiný kamarád Z. konzumoval marihuanu též a považoval se dokonce za jednoho z moderních proroků trávy. Vždy mi přinášel nová čísla časopisu propagujícího konopí, jehož byl šéfredaktorem a které obětavě roznášel po známých. Z. mě často zval na různé přednášky a velmi stál o to, abych na ně chodil. Z. velmi přeceňoval můj vliv na mládež a snil o tom, že až se stanu příznivcem trávy, získáme spolu mnoho nových přívrženců, takhle mi to aspoň říkal. Z. byl vždycky v pohodě, na druhé straně nebyl schopen dosáhnout na titul bakalář na fakultě, o které se z dobrých důvodů domnívám, že na ní bakalářské zkoušky udělá i šumící tráva. Jakoukoli souvislost mezi konzumací a opakovanými nezdary ve studiu Z. striktně popíral. Pravdou je, že byl vždycky v pohodě, vždy v dobré náladě a studijní i jiné neúspěchy bral velmi sportovně.
Dnes má za sebou Z. neukončenou školu a ukončené vztahy. Co za sebou naopak Z. nemá, je schizofrenie, která se u něj dosti prudce rozvinula. Co je ale jisté a samozřejmé je to, že eskapády života Z. nemají nic společného s hulením. Ba naopak, bez trávy by to bylo jistě ještě mnohem horší a Z. by možná skončil jako konzumem posedlý kravaťák někde na univerzitě, soudí Z. sám o sobě.

Na L. jsem narazil pozdě v noci v malém městečku v jednom rádoby rockovém klubu. Vzpomínám na naše první setkání; L. byl ve velmi zuboženém stavu s rozbitým obličejem, o okolnostech incidentu mluvil L. velmi vyhýbavě. Spřátelili jsme se hned a i když na naše tábory pro středoškoláky narkomany nebereme, v jeho případě jsem udělal výjimku. Byl to šťastný tah. L. se později podařilo odmaturovat, ale dlouhodobě pořád jel v různých látkách, marihuanu nepřestal kouřit nikdy a jako dnes mnozí ji ani nepovažoval za drogu. Vzhledem k tomu, čím se sjížděl jinak, to mělo svou logiku. Život L. se nicméně začal pomalu zvedat ze země. Dokonce zkusil i pobyt v jednom francouzském klášteře, kde, jak mi opakovaně říkal, byl šťastný. Nemusel zde totiž nic vymýšlet, přísný denní řád rozděloval již stovky let hodiny dne mezi práci a modlitbu a pro L. bylo výhodné, že měl pořád nějaký program. Občasné úniky přes zeď do krčem a návraty v dosti zdevastovaném stavu zpět však donekonečna mniši přehlížet nemohli a tak se L. vrátil zpět do republiky. Vystřídal několik zaměstnání a nakonec si dal větší dávku, než tělo vydrželo. Pohřeb měl nedávno na Vysočině; bylo mu kolem 27 let. Ani v tomto případě marihuana pochopitelně a samozřejmě za nic nemohla. V žádném případě. Na vině byly daleko silnější chemikálie.

Když už o těch našich táborech mluvím, občas na nich mají přednášky i kluci z jedné protidrogové neziskovky. Je s podivem, jak agresivně vystupují zejména proti marihuaně a zejména ti pracovníci, co kdysi v drogách vězeli až po uši, nakonec se z toho s různými následky dostali a vystupují teď ostře proti návykovým látkám jako takovým a marihuaně zejména. Pokaždé mluví o odrazových můstcích a vstupních drogách. Konzumenti trávy ví, že to tak dozajista a samozřejmě není a že se nic nemůže stát.

Já sám nemám co mluvit, neboť jsem nikdy neměl z trávy ani jediný šluk. Jsem proto podle konzumentů také pokrytec, který mluví o něčem, čemu nerozumí a co nikdy ani nezkusil. Problém je v tom, že kdybych si jointa dal, byl bych taky pokrytec, který na jedné straně kárá a na druhé sám hulí, něco ve smyslu káže vodu a pije víno. Takže to ve finále vyjde na stejno. Logika je neprůstřelná, proti marihuaně nikdo nic nemůže říct. Nekouříš, nevíš, o co jde. Kouříš, tak nemluv. A tak radši nehulím, protože mým výrobním nástrojem je mozek a mám takové zaměstnání, že se musím udržovat, každý den několik hodin čtu a hodně mi záleží na propojení krátkodobé a dlouhodobé paměti. Taky jsem kravaťák z univerzity a v noci se občas budím úzkostí. Kdybych hulil, byl bych v pohodě.

Vadí mi, pravda, i ten alkohol. Abych byl přesný, nevadí mi absolutně, jsem z jižní Moravy. Co mi vadí, jsou noční pražské hospody plné mladých lidí, nejen v pátek ale pořád, den co den, sedm dní v týdnu, tři sta šedesát pět dní v roce. Možná je to už věkem. Když jdu kolem, myslím na to, kolik myšlenek a kolik nápadů se právě topí. To samozřejmě není pravda, konzumenti ví, že Paul McCartney napsal nejlepší vály pod vlivem marihuany, takže co. A teprve až napíšu Yesterday, budu moci mít co mluvit.
Opravdu nemám v ruce žádnou statistiku a čísla, píši tento text jen proto, že se mi zdá, že u příliš mnoha životních selhání mých příliš mnoha kamarádů postává kdesi v pozadí marihuana a tváří se nezúčastněně.

Nechce si mi utíkat. Dávám přednost svým úzkostem, dávám přednost být zde střízlivý a bolavý než být tam venku na tripu a v pohodě, a moc bych si přál, aby konzumace marihuany nebyla pro veřejnost zlegalizována. Z toho důvodu, že procento těch, kteří v ní zůstanou viset nebo se po ní sklouznou dál se mi zdá rizikově velké. Konzumenti mi to samozřejmě neberou a pokud bude marihuana volně dostupná, budou mě třeba i tolerovat.

převzato z  blogu Marka Orky Váchy

Není jediného okamžiku, kdy by se Bůh nesděloval. Většina věcí v našem životě nám připadá náhodná, příležitostná. Tu a tam Bůh projeví svou přítomnost, někdy zahlédneme červenou nit, a tehdy Bohu děkujeme. Bůh je však přítomen vždy, všechno o něm hovoří.

V Božím konání je nepřetržitá kontinuita. „Nedříme ten, jenž tě chrání. Ano, nedříme a nespí ten, jenž chrání Izraele" (Ž 121,3n). Člověk většinou spí, ano naše víra je pohřížena v spánek. Neobjevujeme nic pozoruhodného. Ve skutečnosti je pozoruhodné všechno. Možná právě v tom je skryto tajemství, proč někteří světci, kteří zemřeli v mladém věku, ušli za krátkou dobu tak neuvěřitelně dlouhou cestu. Žádný okamžik v jejich životě nepřišel nazmar, nic se neudálo nadarmo. Věděli, že Bůh je co chvíli trochu šťouchne do zad každou událostí a každou okolností, hlavně tím, co jako by mařilo jejich „duchovní život". A oni se dali Bohem postrkovat.

Naše honba za „duchovním životem" má v sobě mnoho ze snahy o útěk. Chceme uprchnout z konkrétní, zdánlivě banální skutečnosti, plné Boží přítomnosti, do existence umělé, která odpovídá našim představám o zbožnosti a svatosti, kde však Bůh vůbec není. Pokud chceme sami rozhodovat, kde chceme Boha nalézt, můžeme být bez starosti: tam Boha nenajdeme! Najdeme pouze sami sebe v retušovaném vydání. Pravý duchovní život začíná, až když jsme hotovi zemřít. Existuje rychlejší způsob jak zemřít, než přenechat Bohu, aby okamžik za okamžikem utvářel náš život, a neustále jeho konání přijímat?

Dostali jsme nové oči, jimiž můžeme objevit tuto božskou skutečnost, totiž víru. Naše víra vidí přímo skrze povrchovou skořápku a pronikne k podstatě věcí. Mnoho křesťanů myslí, že víra je něco, co souvisí s nadpozemským světem, že to je schopnost, která nám dává možnost dospět do jiné sféry skutečnosti. Je ovšem pravda, že tomu, kdo věří, se skutečnost zvětšuje a rozšiřuje. Víra odhaluje nové oblasti skutečnosti (Trojici, anděly apod.). Víra nám však také dává možnost vidět skutečnost, s kterou jsme denně ve spojení, zcela novým způsobem. Víra zří hluboký rozměr každodenní skutečnosti. Proto neexistuje pro věřícího člověka nic banálního, nic nezajímavého či nudného. Všechno je napínavé a úchvatné.

převzato z www.karmel.cz

Drahý bratře,

dne 28. března 1515 se Ávile narodila dívka, která byla později známá jako svatá Terezie od Ježíše. S blížícím se pětistým výročím narození této velké ženy se dívám na toto město s touhou poděkovat Bohu za dar jejího života a povzbudit věřící z milované ávilské diecéze a všechny obyvatele Španělska, aby poznali životní příběh proslulé zakladatelky klášterů a četli její knihy, jež k nám spolu s dcerami mnoha Karmelů celého světa hovoří o tom, kým matka Terezie byla a co nás, muže a ženy dneška, může naučit.

Ve škole „svaté tulačky“ se učíme být poutníky. V obraze cesty se dobře prolíná její život a dílo. Vnímala svůj život jako cestu dokonalosti, po níž Bůh, příbytkem po příbytku, vede člověka až k sobě a zároveň ho uvádí na cestu k druhým lidem. Jakými cestami nás po stopách sv. Terezie a ruku v ruce s ní chce Pán vést? Rád bych připomněl čtyři cesty, které se mi osvědčily: cesta radosti, modlitby, bratrství a samotného času.

Terezie od Ježíše zve své řeholní dcery, aby „žily v radosti a službě“ (Cesta 18,5). Opravdová svatost s sebou nese radost, protože „svatý smutný je smutný svatý“. Svatí, na rozdíl od odvážných hrdinů, jsou plodem Boží milosti. Každý světec nám nabízí jeden z mnoha rysů Boží tváře. Ve sv. Terezii kontemplujeme Boha, který, přestože je „svrchovaný majestát a věčná moudrost“ (Poezie 2), se zjevuje jako blízký a přátelský a s potěšením rozmlouvá s člověkem: Bůh se s námi raduje. Jak světice cítila jeho lásku, probouzela se v ní nakažlivá radost, kterou nemohla zakrýt a která se rozlévala do okolí. Taková radost je cestou, po níž máme celý život kráčet. Není chvilková, povrchní, hlučná. Je třeba o ní usilovat „od začátku“ (Život 13,1). Vyjadřuje vnitřní radost duše, je pokorná a „skromná“ (srov. Zakládání 12,1). Nevedou k ní jednoduché zkratky, které odmítají odříkání, utrpení nebo kříž, naopak se k ní se dojde snášením námahy a bolesti (srov. Život 6,2; 30,8), s pohledem upřeným na Ukřižovaného a hledáním Vzkříšeného (srov. Cesta 26,4). Z řečeného plyne, že radost sv. Terezie není egoistická ani sebestředná. Jako nebeská radost spočívá v „radosti, když se radují všichni“ (Cesta 30,5), s nezištnou láskou se dává do služby druhým. Světice nám dnes, a obzvlášť mladým, říká stejně jako kdysi jednomu ze svých klášterů, který měl problémy: „Nepřestávejte být radostní“ (Dopis 284,4). Evangelium není olověné závaží, které obtížně táhneme, ale zdroj radosti, který naplňuje srdce Bohem a vede ho ke službě bratřím.

Světice šla také cestou modlitby, kterou krásně definovala jako „styk přátelství, časté přebývání o samotě s tím, o kterém víme, že nás miluje“ (Život 8,5). Když nastanou „zlé“ časy, je „zapotřebí silných přátel Boha, kteří by podpírali slabé“ (Život 15,5). Modlitba není únik, ani život v bublině či izolaci, nýbrž růst v přátelství, které roste tím víc, čím víc se stýkáme s Pánem, „opravdovým přítelem a věrným společníkem na cestě“, s nímž „lze snést všechno“, neboť vždy „pomáhá, povzbuzuje a nikdy nezklame“ (Život 22,6). V modlitbě nejde o to „hodně myslet, ale hodně milovat„ (Příbytky IV. 1,7), obrátit zrak na toho, který se na nás nepřestává dívat s láskou a trpělivě snášet utrpení (srov. Cesta 26,3-4). Bůh k sobě může vést duše po mnohých cestách, ale modlitba je „cestou jistou“ (Život 21,3). Zanechat jí znamená ztratit se (srov. Život 19,6). Tyto rady sv. Terezie mají trvalou platnost. Kráčejte vpřed cestou modlitby s rozhodností, bez zastavení až do cíle! Platí to do jednoho pro všechny zasvěcené osoby. V kultuře dočasného žijte věrně, a to „napořád, napořád, napořád“ (Život 1,4); ve světě bez naděje projevujte plodnost „zamilovaného srdce“ (Poezie 5) a ve společnosti s tolika modlami buďte svědky toho, že „jen Bůh stačí“ (Poezie 9).

Touto cestou nemůžeme kráčet sami, nýbrž ve společenství. V pohledu světice reformátorky se cesta modlitby uskutečňuje v lůně matky církve na cestě přátelství. Její přístup byl prozíravý, zrozený z božského vnuknutí a ženské intuice, a odpovídal na problémy církve a společnosti její doby: zakládat malé ženské komunity, které budou jako „sbor apoštolů“ následovat Krista v jednoduchém životě podle evangelia a podpírat celou církev životem proměněným v modlitbu. „Proto vás zde shromáždil, sestry“ (Cesta 2,5), slib zněl: „Kristus bude s námi“ (Život 32,11). Je to krásná definice přátelství v církvi: kráčet společně jako bratři a sestry“. Terezie od Ježíše nedoporučuje mnoho věcí, pouze tři: vzájemně se milovat, všeho se zříct a mít opravdovou pokoru, „ačkoliv ji zmiňuji jako poslední, je základní a všechny objímá“ (Cesta 4,4). Velmi bych si pro dnešní dobu přál křesťanské komunity s intenzivním bratrským životem, které by šly touto cestou: v pravdivé pokoře, která nás osvobozuje od sebe samých a uschopňuje nás více a lépe milovat druhé, především nejchudší. Není nic krásnějšího než žít a zemřít jako děti matky církve.

Jelikož je církev matkou s otevřenou náručí, je neustále na cestě k lidem a nese jim „živou vodu“ (srov. Jan 4,10), která svlažuje zahradu jejich vyprahlého srdce. Světice byla též spisovatelkou a učitelkou modlitby a zároveň zakladatelkou klášterů a misionářkou ve Španělsku. Mystická zkušenost ji neizolovala od světa ani od starostí lidí. Naopak ji motivovala a povzbuzovala k činnosti a každodenním povinnostem, protože „Pán je také mezi hrnci“ (Zakládání 5,8). Prožívala obtíže své doby, tak složité, aniž by upadla do pokušení k zahořklému nářku, ba naopak obtíže přijala ve víře jako příležitost postoupit na cestě o další krok. Platí totiž, že „Bůh má vždy čas udělat velké věci pro toho, kdo mu slouží“ (Zakládání 4,6).  Terezie nám dnes říká: Více se modli, abys pochopil, co se děje ve tvém okolí, a tak lépe jednal. Modlitba vítězí nad pesimismem a plodí iniciativy (srov. Příbytky VII. 4,6). To je realismus sv. Terezie, požaduje skutky na místo emocí a lásku namísto iluzí, je to realismus pokorné lásky tváří v tvář úpornému asketismu. Světice někdy zkracuje své zajímavé dopisy větou: „Jsme na cestě“ (Dopis 469,7.9) jako výraz naléhavosti pokračovat v započatém díle až do konce. Když je svět v plamenech, není možné ztrácet čas podružnými záležitostmi. Kéž všechny nakazí svým svatým spěchem, abychom kráčeli po cestách naší doby s evangeliem v ruce a Duchem svatým v srdci!

„Již je čas jít“ (Anna od sv. Bartoloměje, Poslední gesta života sv. Terezie). Tato slova sv. Terezie z Ávily na prahu smrti jsou shrnutím jejího života a stávají se pro nás, zvláště karmelitánskou rodinu, ávilské spoluobčany a všechny Španěly nádherným dědictvím, které je třeba zachovat a zhodnotit.

Drahý bratře, se srdečným pozdravem vám všem říkám: Je čas jít, kráčet po cestě radosti, modlitby, přátelství a času žitého jako milost. Kráčejme cestou života ruku v ruce se svatou Terezií. Její stopy nás vždycky vedou za Ježíšem.
Prosím vás, abyste se za mě přimlouvali, neboť to potřebuji. Ať vám Ježíš žehná a Panna Maria vás chrání.

S přátelským pozdravem

František

převzato z www.vojtechkodet.cz