V rámci roku Zasvěceného života je liturgická památka sv. Josefiny Bakhity (8. 2.) světovým dnem modlitby, zamyšlení a činů proti obchodu s lidmi. Tato řeholnice pocházela ze Súdánu (1869) a zemřela v Itálii (1947). Její život byl velmi pohnutý, protože se jako dítě několikrát stala obětí obchodu s lidmi. Dokonce zapomněla jméno, které jí dali rodiče; Bakhita sice znamená „šťastná“, ale takto ji pojmenovali její únosci, kteří ji ponižovali a způsobili jí veliké fyzické i mravní utrpení. Slušného zacházení se jí dostalo od italského konzula, který z politických důvodů musel opustit Súdán. Bakhitě bylo dovoleno odcestovat s ním do Itálie. V Itálii se 9. ledna 1890 stává křesťankou a přijímá jméno Josefina a 8. prosince 1896 se zasvěcuje Bohu jako řeholnice.

Letos připadá 8. února na neděli. Chceme se připojit k modlitbám i činům, které budou směřovat k odstranění obchodu s lidmi. Papež František označuje obchod s lidmi za nejrozšířenější otroctví v 21. století, za zločin proti lidskosti, za ránu na těle současného lidstva. V prosinci 2014 došlo k podpisu Deklarace náboženských představitelů proti modernímu otroctví, jejímiž signatáři jsou kromě katolické církve také zástupci hinduistů, buddhistů, židů, muslimů a anglikánů. Uvádíme text deklarace, který je převzatý z webových stránek vatikánského radia.

„My signatáři jsme se zde dnes shromáždili k této historické iniciativě mající inspirovat duchovní a praktické konání všech náboženství světa a lidí dobré vůle, aby bylo do roku 2020 odstraněno moderní otroctví. V očích Božích je každá lidská bytost - ať dívka či chlapec, žena či muž - svobodnou osobou, jíž je určeno žít v rovnosti a bratrství pro dobro všech. Různé formy moderního otroctví jako je obchod s lidskými bytostmi, nucené práce a prostituce, obchod s lidskými orgány a jakákoli praktika popírající základní pojmy rovnosti, svobody a stejné důstojnosti každé lidské bytosti, musejí být považovány za zločin proti lidskosti. Tady a dnes přijímáme společný závazek učinit uvnitř našich věřících obcí i mimo ně vše, co lze, aby se dostalo svobody tomu, kdo je obětí otroctví nebo obchodu s lidmi, a byla mu vrácena naděje v budoucnost. Dnes máme možnost, vědomí, moudrost, nové prostředky i technologie potřebné k dosažení tohoto lidského a morálního cíle.“

Na webových stránkách vatikánského radia je možné najít řadu souvisejících zpráv, které ukazují, jak je obchodování s lidmi rozšířené a velmi výnosné, ale také co podnikají misionáři pro prevenci a záchranu obětí apod. (např. zprávy z 12. 12. 2013, 5. 4. 2014, 10. 4. 2014, 12. 4. 2014, 21. 5. 2014). Podle Mezinárodní organizace práce je obětí této kriminality 2,4 milionů lidí na celém světě a zločinci na nich každoročně inkasují 32 miliard dolarů.

V této souvislosti je potřeba připomenout také poselství papeže Františka k letošnímu Světovému dni míru, kde např. v závěrečné části, poté co připomněl život sv. Josefiny Bakhity, píše: „S takovouto perspektivou si přeji vyzvat všechny, aby každý podle své úlohy a specifické zodpovědnosti vykonával skutky bratrství vůči těm, kdo jsou drženi ve stavu zotročení. Ptejme se jako společenství nebo jako jednotlivci, cítíme-li nějakou výzvu, když se během svého všedního dne setkáme nebo máme co do činění s lidmi, kteří mohou být obětí obchodu s lidskými bytostmi, anebo když se rozhodujeme o nákupu výrobků, které by mohly reálně pocházet z vykořisťování druhých lidí. Někteří z nás, buď z lhostejnosti, nebo proto, že jsou omezeni každodenními starostmi či ekonomickými důvody, zavřou oči. Jiní se však rozhodnou vykonat něco pozitivního a zapojí se do občanských sdružení nebo budou konat malé každodenní skutky – které mají velkou hodnotu! – jako je prohodit pár slov, popřát „dobrý den“ nebo se usmát. Nic nás to nestojí, ale může to dodat naději, otevřít cestu a změnit život člověku, jenž žije v utajení, a také to změní i náš život ve vztahu k této skutečnosti.

Musíme si přiznat, že se ocitáme před celosvětovým jevem, který přesahuje schopnosti jediného společenství nebo státu. Pro jeho odstranění je třeba se zmobilizovat v dimenzích, srovnatelných se samotným takovýmto jevem. Z tohoto důvodu naléhavě vyzývám všechny muže a ženy dobré vůle a všechny, kdo – i na úrovni těch nejvyšších institucí – jsou blízkými nebo vzdálenými svědky této rány, jíž je současné otroctví, aby se nestávali spoluvinnými za toto zlo a neodvraceli svůj zrak od utrpení bratří a sester v lidstvu, zbavovaných své svobody a důstojnosti, ale aby měli odvahu dotýkat se těla trpícího Krista (Evangelii gaudium, 24; 270). On se zviditelňuje skrze bezpočetné tváře těch, které sám nazývá „těmito mými nejmenšími bratry“ (Mt 25,40.45).

Víme, že Bůh se bude každého z nás ptát: „Co jsi udělal svému bratru?“ (srov. Gen 4,9-10) Globalizace lhostejnosti, která dnes zatěžuje životy tolika sester a bratří, vyžaduje od nás všech, abychom vytvářeli globalizaci solidarity a bratrství, která jim může navrátit naději a pomoci k tomu, aby se odvážně znovu vydali na cestu, vedoucí skrze problémy naší doby, a získali nové perspektivy, jež má v sobě Bůh a které vkládá do našich rukou.“

Jako první krok k uposlechnutí naléhavé papežovy výzvy chceme být neodbytní v modlitbě a přednést Bohu své prosby za tyto trpící lidi i za ty, kteří toto zlo páchají. Proto nabízíme několik přímluv, které je možné zařadit do společné či soukromé modlitby, a to nejen 8. února. V rámci přípravy na Národní eucharistický kongres bude jistě možné věnovat patřičnou pozornost těmto skutečnostem, např. v tématech eucharistie a společenství, eucharistie a solidarita, eucharistie a evangelizace.

Liturgická komise ČBK

8. prosince 1965, v den ukončení II. vatikánského koncilu, Enzo Bianchi odchází bydlet do jednoho stavení bez vody a elektřiny na venkov u piemotského Magnaga. První tři roky žije osamotě. Společnost mu dělá evangelium a spisy církevních otců. Pak přichází první bratři a první sestry.

Dnes má mnišská komunita v Bose další čtyři fraternity (Ostuni, Assisi, Cellole a Civitella) a čítá téměř stovku mnichů a mnišek šesti národností, pocházející z různých křesťanských církví. Je důležitým centrem ekumenismu, což uznal minulý rok i papež František, když vybral Enza Bianchiho za poradce Papežské rady pro jednotu křesťanů.

Novinářka Vittoria Prisciandaro s ním vedla u příležitosti týdne dialogu následující rozhovor.

„Ekumenismus“, vysvětluje převor z Bose, „je důležitý, protože ho chtěl Ježíš Kristus, když žádal své učedníky, aby byli jedno. Nechal věrohodnost Evangelia a křesťanského poselství závislou na schopnosti křesťanů nebýt rozděleni mezi sebou a praktikovat lásku.

Poslední Ježíšova modlitba k Otci před smrtí (Jan 17,11) není nějakou módou nebo znamením času, jak někdo říká, ale náleží k podstatě Evangelia. Nemůžeme být křesťany, aniž bychom byli ekumeničtí. A to platí zvláště pro katolíka, který je povolán k univerzalitě.


Co znamená 'praktikovat ekumenismus' ?

Především uznat, že pokud je někdo pokřtěn a odvolává se na Ježíše Krista, je součástí těla Kristova, což je v dějinách Církev. Do tohoto těla se vstupuje skrze křest. Nevím, kolik lidí si je toho vědomo, obávám se, že si většina myslí, že tělo Kristovo je pouze katolická církev. Jenže Kristovo tělo shromažďuje všechny ty, kteří přijali křest. A Církev v 'Krédu' vyznává jediný křest. Vědomí skutečnosti, že křest nás činí součástí Kristova těla, činí nás svými údy, ukazuje v jiném světle vztah k jiným křesťanům: než abychom je viděli jako oddělené bratry, odloučené nebo ty, kdo plně nesdílí vyznání víry, považujeme je za údy těla Kristova jako sebe.

Vámi založená komunita vznikla před 50 lety, v období koncilu. Jak II. vatikánský koncil změnil ekumenické ovzduší?

Stačí, když řeknu, že před 60 lety farář v mé vesnice chtěl, abychom házeli kameny na protestanty, kteří přicházeli prodávat Bibli. Nyní už se to neděje, cesta koncilu znamenala pro katolickou církev radikální a celkovou změnu. Dříve jsme se společně s ostatními křesťany ani nemohli modlit. Nezapomenu, že jsem měl v 18 letech přímo problémy, protože jsem se zúčastnil bohoslužby valdenské církve. Farář proti mně veřejně velmi silně vystupoval. Dnes jsou všechny komunity vyzývány ke společné modlitbě a činí tak, takže změna se stala.


Co ještě zbývá udělat?

Zajisté, k viditelné jednotě je cesta ještě dlouhá a pokud jsem v některém okamžiku doufal – zvláště v 70. letech – že s určitou pravděpodobností bych mohl vidět konvergenci, jednotu během svého života, dnes tu máme problémy daleko hlubší. Samotná ekumenická cesta se stala méně schůdnou a složitější. Uvědomujeme si, že není snadné dosáhnout jednoty, přemýšlet o ní krátkodobě, ani jako křesťané velkých tradičních historických církví. Nemluvě o jednotě s těmi, a je jich velký počet, kteří náleží k evangelikálnímu, letničně-charismatickému světu.


Na základní úrovni farností, jaký druh zkušenosti můžeme udělat a jak můžeme růst v této cestě?

Vzhledem k tomu, že v Itálii katolíci početně obrovsky převyšují pravoslavné a reformované a není možné uskutečňovat sobě rovné výměny, bylo by důležité, aby při některých příležitostech zaznělo v našich farnostech slovo některého pastora, pravoslavného kněze, abychom se účastnili některých jejich slavností a zvláště měli odvahu číst díla, týkající se víry a spirituality pravoslavného a evangelického světa. To by nám dalo širší rozhled.


Poradíte, co číst?

Některý text od Paola Ricca, který je brilantní ve všech svých knihách a je z valdenské církve. Z pravoslavných církví by stačilo vzpomenout knihy ekumenického patriarchy Bartoloměje I.. Kladu si otázku, zda v rodinách, ve farnostech, lidé mají přístup k těmto textům. Tak jako se čte mnoho svazků knih, které napsali katoličtí autoři a tím je možné přiblížit se životu mnoha věřících, mohla by se doporučit díla nekatolických autorů, která by mohla být velkou pomocí k prožívání víry uprostřed lidí dnešní doby.

Zanedlouho se budou konat dvě důležité události pro křesťanské církve. V roce 2016 by se měl uskutečnit Synod všech pravoslavných církví. V roce 2017 pak protestanté oslaví 500 let od Lutherovy reformace. Co tato dvě setkání znamenají pro katolickou církev?

Pro pravoslavné má synod zásadní důležitost, protože už neměli žádný generální synod po prvních sedmi ekumenických koncilech, které slavili s římskou církví. Pravoslavní jsou plným právem sesterské církve. Jednota mezi nimi usnadní cestu k viditelné jednotě v rozmanitosti. Problémem s katolíky je pouze univerzální služba římského biskupa. Oni přijímají to, co se odehrálo v prvním tisíciletí. Na to musíme poukazovat a pouze žádat, aby papež, služebník jednoty na univerzální úrovni, mohl vykonávat svou službu pokaždé, když to tyto církve budou potřebovat. Pro nás je synod příležitostí k tomu, abychom tyto církve lépe poznali a pomohli jim.

A jubileum protestantů?

Reformace je velmi důležitá: znamenala rozdělení a rozštěpení západní církve. Je to rána, kterou Luther na začátku nechtěl a to je důležité připomenout. V určitém momentě se dostal do situace, kdy ušlá cesta již nebyla cestou konvergence a jednoty a rýsovalo se schizma, které znamenalo obrovské ochuzení jak pro katolickou církev, tak pro církve reformační, které nastoupily zcela vlastní cestu bez symfonie katolicity ve smyslu 'Kréda'. Toto setkání by pro nás mohlo být připomínkou toho, že evangelium stále volá: reforma církve, „semper reformanda“. Termín reforma, který papež František nemá strach používat.

 
Jak žije ekumenický rozměr papež František?

František způsobil velmi silnou změnu zejména v pravoslavném světě. Obdrželi znamení uznání jejich kvality církví, jaké očekávali. Je tu jedna věta patriarchy Bartoloměje, kterou média nezdůraznila: „Teď už pravoslavní nemají z Říma strach“. Slova, která František řekl na začátku své služby, „římský biskup“, jsou důležitá pro pravoslavné, kteří jsou ochotni uznat primát římské církve na pozadí toho, co jsme prožili v prvním tisíciletí. A pak je tu novinka: František vybízí k ekumenismu nejen s tradičními církvemi, ale také s novými evangelikálně-charismaticko-letničními církvemi právě proto – jak řekl na setkáních, která absolvoval – že je přesvědčen, že křest je rozhodující pro náležení k tělu Kristovu. Jsou tedy našimi bratry. Tento pohled je nový pro celou katolickou církev. Zahájil ho on, pokorným stylem, který je velmi důležitý pro cestu ekumenismu.

převzato z umlaufoviny.com

Při stvoření nařídil Bůh rostlinám, aby nesly plody, každá „podle svého druhu“. A tak přikazuje Bůh také křesťanům, živým rostlinám své církve, aby přinášeli plody zbožnosti, každý podle svých vlastností, stavu a povolání.

Jinak má pěstovat zbožnost šlechtic než řemeslník, jinak sluha než kníže, jinak vdova, neprovdaná dívka nebo žena, žijící v manželství. A nejen to; je třeba i vykonávání zbožnosti přizpůsobit schopnostem, činnosti a úkolům každého zvlášť.

Řekni mi, Filoteo, bylo by vhodné, aby biskup vyhledával samotu jako kartuziáni? A manželé aby se nestarali o majetek o nic víc než kapucíni; řemeslník aby zůstával celé dny v kostele jako řeholník, a naopak řeholník byl stále zaneprázdněn všemožnými věcmi ve prospěch bližního jako biskup? Nebyla by taková zbožnost směšná, vyšinutá a nesnesitelná?

Přesto však velmi často dochází k takovému omylu a absurdnosti. Zcela neprávem, Filoteo, neboť je-li zbožnost pravá a upřímná, nic neničí, naopak zdokonaluje a dovršuje všechno; a jestliže někdy odporuje a brání nějakému řádnému povolání a stavu, je to nepochybně zbožnost falešná.

Včela sbírá svůj med z květů a přitom je nepoškodí a neničí, zanechá je neporušené, čisté a svěží, jak je nalezla. A pravá zbožnost působí ještě lépe, neboť nejen že žádné povolání nebo činnost neporuší, ale naopak dodává jim větší hloubku a krásu.

Jako drahokam, hozený do medu, nabývá většího lesku, každý podle své barvy, tak se stává člověk příjemnějším a dokonalejším ve svém povolání, je-li spojeno se zbožností: péče o rodinu je skrze ni více prostoupená pokojem, láska mezi manžely je opravdovější, služba představenému věrnější a jakékoli povolání se vykonává s větší ochotou a lépe.

Je omylem a přímo bludem chtít zbožný život vyloučit z družiny vojáků, z dílny řemeslníků, ze dvora knížat, z domácnosti manželů. Je pravda, Filoteo, že v těchto povoláních nelze pěstovat zbožnost čistě kontemplativní, mnišskou a řeholní; ale kromě těchto tří druhů zbožnosti je ještě mnoho jiných, vhodných zdokonalovat ty, kdo žijí ve stavech světských.

Ať jsme tedy kdekoli, můžeme a máme usilovat o dokonalý život.

 František Saleský, Uvedení do zbožného života, KNA, 2003

                      Je to snad pravý půst
                             vzdát se slaniny,
                             zvěřiny?
                      Je snad půst věcí úst?

                      
                      Je snad půst dát si slib
                              z masa nepojíst,
                              o to víc
                      na talíř nabrat si ryb?

                       Lačnět a v hadrech bloudit
                              na odiv lidu
                              bez klidu
                      klopit zrak, vzdechy loudit?

                      Ne, půst je víc, je sklizeň!
                               Svaž snopy své
                               a dej
                      jíst duši, má hlad, žízeň!

                       V ten čas se hněvu vzdej,
                               záště, zlých řečí,   
                               všech křečí,
                       změň život, směr mu dej!

                       Tříbením ducha rostem,
                               Zmoř hladem hřích,
                               ne břich,
                       pak prošels pravým postem!


                                           

Ve světle aktuální antiteroristické akce ve Francii, při níž se zmobilizovaly desítky tisíc příslušníků ozbrojené moci proti třem vraždícím útočníkům, je užitečné položit si otázku, čí svobodu projevu tato mašinérie státní moci vlastně brání.
Není totiž karikatura jako karikatura: zvětší-li talentovaný malíř-vtipálek  např. ex-ministru financí Janu Fischerovi jeho známý nos do "nadpřirozených" tvarů, nijak se to nedotýká tělesné ani duševní či dokonce duchovní intimity jeho nositele, který se tomu pravděpodobně sám s nadhledem zasměje.

Jestliže však někdo cílevědomě a veřejně cynicky zesměšňuje klíčové (duchovní) autority určité skupiny lidí, ačkoli ví, že jim zákon formálně garantuje nejen svobodu vyznání víry a rovnoprávnost s ostatními členy občanské společnosti, ale rovněž úctu a respekt této společnosti vůči projevům a symbolům jimi vyznávané víry, pak lze bezpochyby logicky konstatovat, že takový počin je porušením zákona - a tedy trestným činem. Ten pochopitelně vyvolává reakce, zvedá emoce, a - bohužel - v některých případech přináší i tragické důsledky.

Tento fakt je smutnou ukázkou dvojího obrovského pokrytectví tzv. liberální morálky naší doby: Prvním z nich je fakt, že garantujeme tzv. svobodu projevu - ale KOMU ?
Posměvačům útočícím na hodnoty těch, které licoměrně nazýváme rovnoprávnými  spoluobčany, lidem rozbíjejícím zdravou tradiční rodinu jako základ národa, cynickým rebelům opěvujícím promiskuitní smilstvo a sodomii bez jakýchkoli limitů, obchodníkům se smrtí drze propagujícím potraty a eutanásii, klonování, genové manipulace či bombardování celých států pod záminkou humanitárních cílů a ochrany lidských práv a svobod...

A pak se divíme, že proti této legální formě surového násilí ("státnímu terorismu" ospravedňovanému jménem svobody utlačovatelů) - začínají některé skupiny ponižovaných a utlačovaných občanů formovat odpor užívající stejných zbraní. V Paříži minulý týden padala hesla "Nikdo si nezaslouží takto zemřít, svoboda" atp. Zprávy mainstreamu komentují: "Manifestace ukázala, že se chceme vzájemně respektovat.."; karikaturisté však jedním dechem prohlásili, že budou ve své práci pokračovat. Není v tom neslučitelný vnitřní rozpor? Kdyby tito "rozverní vtipálci" bývali respektovali náboženské city svých muslimských spoluobčanů, k žádnému odvetnému kroku by je byli nevyprovokovali. To samozřejmě není ani v nejmenším obhajoba teroristického násilí, které je nutné jednoznačně odsoudit, a jehož pachatelé si zaslouží  spravedlivý trest. Ale současně je zapotřebí odsoudit i křiklavě amorální  hanobení posvátných transcendentních symbolů, jež překračuje rámec pouze  lidských vztahů, neboť se dotýká nejhlubší pietní intimity člověka - duchovní sféry jeho vztahu s Bohem, kde platí jiné zákony než demokratická většinová volba - o Pravdě se totiž hlasovat nedá. Považuji proto za důležité upozornit - podobně jako poslanec A. Černý při debatě s I. Gabalem v UK ČT minulý týden - na nutnost preventivního předcházení zbytečně vyhroceným situacím, jež eskalují do agresivních projevů. A navíc, oběti se neměří jen počtem mrtvých těl, ale také zlomených srdcí a zmučených duší.

Každý ze zkušenosti víme, že citlivost a reaktivita různých lidí na tytéž podněty může být diametrálně odlišná; máme-li zrnko písku v botě, je to nepříjemné, ale lze s ním dále jít a normálně komunikovat s okolím. Vmete-li nám však stejné zrnko písku či soli silný vítr do očí, okamžitě se zastavíme, pro řezavou bolest a slzy nic nevidíme a ztrácíme orientaci. Pak-li jedeme na kole, motorce či lyžích, hrozí pád a nebezpečná zranění.

Sekularizovaná - zesvětštělá - západní společnost je již do té míry imunizovaná (či otrlá), že ji útoky na křesťanské náboženské symboly nechávají v podstatě klidnou; protestují - a to výhradně verbálními prostředky - jen lidé s citlivým osobním vztahem k Pánu Bohu a k duchovním hodnotám (proces otrlosti a hrubnutí lze mj. pozorovat i ve volbě vulgárních slov již u malých školáků, zvláště u dívek).

Bylo by proto dobré, kdybychom si vědomili, že existují i lidé, jimž není lhostejné, jak jejich okolí zachází s hodnotami, které oni uchovávají s pietní úctou ve svých srdcích a jejichž obrana má pro ně prioritní význam, i za cenu obětování vlastního života (a bohužel i životů dalších, často nezúčastněných obětí - jakkoli bych si zde dovolil polemizovat s výrazem "nevinných" - neboť i ony se více či méně mohly podílet na nastavení společenských norem, jež provokativní profanaci posvátných symbolů  legalizují pod záminkou svobody slova; tak jako mlčící většina umožňovala  persistenci fašistického či komunistického systému, pročež i ona nesla určitou míru spoluviny za páchané zločiny).

Odpověď papeže Františka

převzato a redakčně zkráceno a upraveno se souhlasem autora

Ježíš je Beránek Boží, jenž na sebe vzal naše hříchy, a právě tím, že je vzal, je z nás sňal. Dovolíme-li mu, aby vzal naše viny, nemusíme se s nimi více vláčet. V Kristu je zahrnuto celé lidstvo, dokonce i lidská vina. S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha, píše svatý Pavel (2 Kor 5,21).

Na světě neexistuje a nikdy nebude existovat hřích, který by Beránek Boží nenesl a nedokázal sejmout. Když Bůh viděl, že člověk zbloudil, mohl ho zachránit, aniž by opustil nebesa. Mohl vztáhnout ruku na pomoc a vytáhnout ho z vody, v níž tonul, namísto toho ale sám do té vody skočil: přijal zcela lidské podmínky, a když se znovu vynořil z hlubiny, vytáhl s sebou celé lidstvo.

Když se Ježíš dal pokřtít Janem v Jordánu, nešlo jen o nějaký symbolický čin, jímž chtěl dát příklad své pokory. Potřeboval-li někdo křest na odpuštění hříchů, byl to právě Boží Syn, neboť nikdo nikdy nebyl jimi obtížen tak jako on. On nesl hříchy všech. Jakmile se ponořil do vln Jordánu, byly v podstatě všechny viny odpuštěny.

Tváří v tvář takovému tajemství nám přísluší jediný náležitý postoj: pokorně pokleknout a s hlubokou vděčností se modlit, protože ten, jenž byl zcela bez viny, vzal na sebe z lásky všechny naše hříchy.

Převzato z knihy I dnes je den Boží, Wilfrid Stinissen, KNA 2004

Vážení farníci a přátelé Liboce,
Ještě jednou jsme Vám všem chtěli poděkovat za vaši pomoc, pohostinnost a nadšení, s jakým jste se účastnili setkání Taizé. Podtitulem letošního ročníku byla "Pouť důvěry". Nejednalo se pouze o důvěru poutníků, že když dorazí do Prahy, budou mít kde složit hlavy. Byla to i důvěra hostitelů, že se s poutníky dorozumí, že když mladým lidem z různých koutů Evropy otevřou své dveře, jejich domovům se nic nestane.

Z ohlasu poutníků i místních, z unavených, ale usmivajicich se tváří máme dojem, že se nám v našem relativně malém kostele povedlo na pár dní vytvořit příjemné společenství, vykročit dohromady do nového roku a nabrat energii k tomu, abychom mohli být "solí země".

Dík patří všem, kteří nabídli ubytování,  sboru, který nás během modliteb doprovázel, všem, kteří zapůjčili své karimatky na zateplení kostela, přinesli termosky, čaje, kávu, mléko, občerstvení a toaletní papír. Stejně tak i těm, kteří se účastnili dopoledních skupinek, nebo pomáhali s úklidem a přípravou prostor, které jsme využívali. Samozřejmě také všem, kteří se účastnili organizačních příprav, nebo se jakýmkoli dalším způsobem zapojili.

Doufáme, že minulý týden byl i pro Vás obdarováním. Budeme se na Vás všechny těšit v neděli 11. ledna 2015 po mši v Malejově, kde si budeme moct společně prohlédnout fotky a popovídat si o našich zážitcích.

P. František, Helča a Yaya

Některé významné události vylíčené v Bibli však lze docela dobře konfrontovat s astronomickými výpočty a poznatky. Mám na mysli zejména populární betlémskou hvězdu, popisovanou na počátku 2. kap. Matoušova evangelia. V zásadě by mohlo jít o kometu, novou hvězdu (novu či supernovu), anebo o konjunkci (úhlové přiblížení) planet.

Navzdory zobrazování betlémské hvězdy jako "vlasatice" na našich lidových betlémech téměř určitě nešlo o kometu. Vlasatici nad Betlémem poprvé namaloval italský malíř Giotto di Bondone na základě skvělého zjevu komety, kterou pozoroval r. 1301. Dnes víme, že šlo o velmi realistický portrét periodicky se vracejícího tělesa, které nyní známe jako kometu Halleyovu. V uvažovaném období přelomu letopočtů byla tato kometa v přísluní v r. 12 BC, tedy řadu let před Kristovým narozením. Nicméně nelze zcela vyloučit, že mohlo jít o jinou (neperiodickou ) kometu, jak se domnívá např., A.A. Borett (1983).

Poněkud pravděpodobnější je možnost, že by v té době vzplanula na obloze nová hvězda (v moderní astronomické terminologii buď nova nebo supernova). Tento názor zastává např. A.J. Morehouse (1978), ale i proti této možnosti je více námitek.

Proto se většina astronomů kloní k názoru, jejž poprvé vyslovil Johannes Kepler, že totiž šlo o konjunkci planet. Při astronomické konjunkci je úhlová vzdálenost planet při jejich zdánlivé pouti vůči hvězdnému pozadí nejmenší (skutečná lineární vzdálenost uvažovaných planet v prostoru zůstává ovšem stále velmi veliká, tj. v každém případě větší než stovky milionů km). Tyto konjunkce nejsou vlastně astronomicky nijak zajímavé, ale velkou váhu jim připisuje astrologie, která byla tehdy s astronomií nerozlučně spjata. Mudrci od východu byli tedy nejspíše astrology, kteří tímto způsobem vykládali "znamení na nebi", a konjunkce je přiměla k cestě do Betléma (se zastávkou u Heroda v Jeruzalémě). Kepler vypočítal, že v r. 7 BC došlo dokonce k trojnásobné konjunkci planet Jupiteru a Saturnu v souhvězdí Ryb. Moderní výpočty Keplerovu studii v plném rozsahu potvrdily. K úhlovému přiblížení Jupiteru a Saturnu došlo 29. května, 30. září a 5. prosince zmíněného roku, přičemž úhlové vzdálenosti obou těles se zmenšily na 1° (dva průměry Měsíce), což byl zajisté neobyčejně nápadný úkaz.

Podle těchto indicií se Kristus narodil koncem léta či na podzim r. 7 BC, ve shodě se zmíněnou "chybou" ve výpočtu opata Dionysia. Pouze R.W. Sinnott nabízí "alternativní betlémskou hvězdu" v podobě velmi těsné konjunkce Jupiteru a Venuše, k níž došlo 17. června r. 2 BC. Při úhlové vzdálenosti obou planet pouze 0,5 obl. minuty (lidské oko rozliší v nejlepším případě dva body vzdálené 1 obl. minutu) tak pro pozemského pozorovatele obrazy obou planet splynuly a jevily se jako jediná velmi jasná "hvězda". Poznamenejme, že v srpnu r. BC se všechny tehdy známé planety s výjimkou Saturnu "sešly" v souhvězdí Lva. Sinnottova alternativa však přináší více nesnází v potřebné synchronizaci ostatních historických reálií, což snižuje její věrohodnost. Keplerova domněnka prostě vypadá i dnes daleko nejpřesvědčivěji.

převzato z knihy O vědě a víře, KNA, 2001