Člověk se mnohdy chová tak, jako by měl na všechno nárok. Nárokuje si cokoli, co vychvalují reklamní akce supermarketů. Okamžitě potřebuji všechno, co vidím.
Koupím si cokoli, na co si právě vzpomenu.Hned musím uspokojit všechny své potřeby. Neumím si počkat. Neschopnost čekat mi však bere schopnost něco si užít.

V naší době se šíří nárokování, které vytěsňuje vděčnost. Nárokování však nemůže přinést člověku štěstí. Spokojený totiž dokáže být jen člověk vděčný.

Vděčnost mi otvírá oči, abych dokázal vidět vlastní hodnotu. Není totiž vždy snadné být vděčný sám za sebe. Často v nás totiž vězí až příliš hluboko sklon k sebeodmítání. Rádi bychom měli jiné tělo, jiné nadání, jiné možnosti. Začneme-li ale pošilhávat po tom, co nemáme, nedokážeme samozřejmě děkovat za to, co nám bylo darováno.

Vděčnost vyžaduje zároveň i schopnost rozloučit se s vlastními iluzemi o tom, jaký bych měl být. Teprve pak dokážu děkovat za svůj způsob myšlení, za to, co prožívám, za své tělo, které možná neodpovídá ideálu krásy, ale v němž moje duše ráda přebývá.

Vděčnost mě vede k životu v souladu se sebou samým a k hluboké radosti z toho, že jsem právě takový, jaký jsem.

Vděčnost nám otevírá oči, učí úctě, tvoří vztahy, zbavuje smutku, naplňuje úžasem a radostí. Vděčnost je cestou k vnitřnímu pokoji. Vděčnost je cestou k uzdravení lidí kolem mě. Vděčnost poskytuje lásce trvanlivost a svěžest. Vděčnost činí člověka lidštějším.

převzato a upraveno z  www.vira.cz