Před týdnem - tedy v naprosto nevhodné době - vystoupil Řád německých rytířů s požadavkem na vrácení rozsáhlého majetku v rámci církevních restitucí. Ať už je tento požadavek oprávněný nebo není, znovu se ukazuje, že naše společnost není ve své většině připravena chápat restituce jako oprávněný nárok. Jak na to reagujeme jako církev? Nejsme jako křesťané povinni hlásat evangelium i svým životem důvěryhodně - byť za cenu utrpěné křivdy ze strany okolí? Není nabídka věčného Božího přátelství, kterou jsme přijali, pokladem nedozírné ceny, perlou, pro kterou obchodník prodal všechno, co má, jen aby ji získal?