Zhruba před týdnem přinesla média zprávu o tom, že Řád německých rytířů požádal v rámci církevních restitucí o navrácení rozsáhlého nemovitého majetku. Nevyznáme se v tom, zda řád má na požadovaný majetek nárok. Jeho reprezentanti tvrdí, že má. Ministerstvo kultury nárok odmítá, stejně jako církevní historik Jaroslav Šebek. Nechme však pro teď tuto otázku stranou. Pro naši úvahu připusťme klidně variantu, že nárok rytířů je oprávněný. I v takovém případě totiž tento krok budí pozornost.

V první řadě žasneme nad dobou, ve které řád s nárokem vystoupil. Pokud jsou mediální informace pravdivé, je načasování tohoto kroku přinejmenším nešťastné. Možná si stejně jako já kladete otázku, ve které společnosti Řád německých rytířů žije. Pokud se jedná o obyvatele stejného státu, uvažujete, jestli vůbec sledují dění kolem sebe a vědí, že zrovna v těchto dnech se jednání o sestavení budoucí vlády točí i kolem otázky restitucí a jejich výše. Lze očekávat, že po tomto požadavku řádu bude hledání dohody ještě náročnější! Církevní řád tak - asi nechtě - poskytl poněkud nešťastně argumenty těm, kteří oprávněné nároky církví popírají.

Ale ještě v jednom ohledu je celá kauza pozoruhodná.  Nemám pochybnost o tom, že nároky církví a náboženských společností na vrácení majetku, jsou oprávněné. Každému, kdo problematiku a diskuse kolem restitucí alespoň trochu sledoval, je zřejmé, že bývalým parlamentem přiznaná výše restitucí odškodní církve jen částečně, k plnému napravení křivdy stejně nedojde. Přesto mi jeden aspekt vrtá hlavou. Totiž nakolik můžeme jako lidé, kteří se ve svém životě setkali s Bohem, zůstat u pouhé spravedlnosti. Zda v celém příběhu českých církevních restitucí (podobně jako dříve v otázkách kolem tzv. sporu o katedrálu sv. Víta) nejsou ještě jiné tóny, které by nebylo dobré přeslechnout. Škoda, kterou církve nesou díky nespravedlivě zabavenému majetku, má přeci nejen ekonomickou povahu. Díky totalitnímu režimu a desetiletím demagogické proticírkevní propagandy silně utrpěla pověst církve, a spolu s ní i její důvěryhodnost. A důvěryhodnost církve úzce souvisí s důvěryhodností Evangelia, které jako církev neseme. Celá debata, kterou jednání o restitucích vyvolala a která v předvolebním boji znovu nabrala na síle (i díky populistickým, neodpovědným vystoupením některých politiků), přeci jasně ukazuje, že česká společnost ve své většině majetkové nároky církví nepovažuje za spravedlivé. Projevuje tím, že jim nerozumí dobře. Podle mého soudu dochází k velmi nešťasnému spojování křesťanského společenství s touhou po majetku a bohatství. Křesťané se leckde setkávají s nevraživostí a pohrdáním. Jistě lze poprávu namítnout, že naše lidská pověst není zrovna to, co by mělo rozhodovat. Časem se situace uklidní a lidé třeba poznají, že církve budou vrácený majetek spravovat dobře a pro dobro všech. Ano, to je i má naděje. Jen si nejsem jistý, jestli není jeden lidský život na toto prohlédnutí příliš krátký. Jak z toho vyjde generace oloupená o mnohé už lety komunistické diktatury? Neexistuje jiná cesta, kterou by církev měla jít? Není v tomto ohledu mnohem vhodnější na ukradené statky rezignovat? Dost možná je můj postoj politicky i ekonomicky naprosto naivní a prozrazuje pouze povrchní znalost problematiky. Přesto si tuto otázku kladu znovu a znovu. Nemáme odpovědnost především za svědectví o Bohu? Není právě ono naším nejcennějším pokladem, bez kterého církev úplně ztratí svou tvář?

V případě korintské církve vyslovil apoštol Pavel odvážnou otázku, která mi vždy znovu vytane na mysli jako memento: "Proč raději netrpíte křivdu? Proč raději nenesete škodu?" (1K 6,7). Jistě: v případě korintské církevní obce šlo o spor mezi křesťany, který řešil soud! Tehdy se v žádném případě nejednalo o spor mezi církví a státem - něco takového v případě starověkého Říma ani nebylo možné. Jak jen daleko sahají mé znalosti antických dějin, neuvědomuji si, že by církevní obce po pronásledování dostaly zabavený majetek zpátky, nebo se ho dokonce domáhaly pomocí právních nástrojů. Realita římské říše je jistě příliš odlišná od té naší. Pavlova otázka je však provokativní. Co může být důvodem k tomu, aby člověk rezignoval na spravedlivý požadavek, na spravedlivou nápravu křivdy? Nejsme ochotni nechat druhému, co nám sebral tehdy, když najdeme něco lepšího? Kdo se bude shánět po zabavené chatrči, když ho král pozval, aby bydlel v jeho vlastním paláci? Kdo bude bojovat za svou čest a odmítne nastavit druhou tvář, když ví, že jeho skutečná čest je Boží! Kde  je naše srdce? Protože tam se ubírají naše myšlenky a posléze i naše kroky. O jakou spravedlnost tu jde, o čí čest? Je zpráva, kterou nevědomky přinášíme druhým svým jednáním, opravdu dobrá?