Narodil se roku 1195 Lisabonu v Portugalsku ve zbožné šlechtické rodině. Křestním jménem se jmenoval Fernandéz. Již v patnácti letech vstoupil k augustiniánům do kláštera sv. Vincence, kam za ním stále chodili příbuzní a vyrušovali ho od studia, takže po nějaké době přestoupil do kláštera v Coimbře, kde zůstal až do svých 25 let. Dostalo se mu důkladného teologického vzdělání.
Po několika letech v Maroku muslimové umučili pět františkánských misionářů. Jejich těla byla převezena do Portugalska a pohřbena za účasti obrovského množství lidí. Na pohřbu byl i mladý Antonín a hluboce ho to dojalo. Rozhodl se je následovat. Vstoupil mezi františkány do kláštera v Coimbře, přijal zde jméno Antonín a odjel do Afriky, aby pracoval mezi muslimy. Hned po příjezdu však těžce onemocněl zimnicí a byl několik měsíců upoután na lůžko. Musel se vrátit do Evropy. Na zpáteční cestě zahnala bouře jeho loď k břehům ostrova Sicílie. Šel do Assisi, aby tu poznal zakladatele františkánů, sv. Františka. Uviděl ho, ale když prosil, aby ho vzali do některého z klášterů, neuspěl. Byl po nemoci totiž ještě celý zesláblý a nemohl by dělat namáhavou tělesnou práci. Nakonec ho ale přijali do osamělého horského kláštera blízko Forli, kde žili jen čtyři mnichové.
Antonín se snažil dělat i ty nejtěžší práce a nikomu neřekl nic o svém původu a vzdělání. Po čase byl poslán do Forli ke kněžskému svěcení. Bylo tam mnoho kleriků z řádu františkánského i dominikánského. Představený je vyzval, aby někdo z nich pronesl duchovní řeč před slavnostním jídlem. Když nikdo nechtěl, začal mluvit Antonín. Nejprve nesměle a prostě, ale poznenáhlu řečnil se takovou učeností a neodolatelnou výmluvností, že všichni žasli. Následně byl poslán na studia a věnoval se kazatelskému úřadu.
Byl pozoruhodným znalcem Bible a jeho kázání dokázala ovlivnit prosté lidi i učence. Kázal v kostelech, na náměstích i na mořských plážích a jeho strhující proslovy si přišlo poslechnout někdy až 30 tisíc lidí a tlačenici museli zabraňovat pořadatelé. V Rimini se mu stalo, že ho zprvu nikdo neposlouchal a najednou vystrčily ryby hlavy z vody a naslouchaly mu. Všichni obyvatelé Rimini se po tomto zázraku dali pokřtít. V Padově někteří lidé přicházeli do kostela zaujmout výhodné místo u kazatelny už o půlnoci. Nikdo si nebral zvlášť pěkné šaty, protože to Antonín hlavně o půstu neviděl rád. Když sestoupil s kazatelny, vrhli se mu posluchači k nohám a líbali jeho hrubý mnišský oděv. Podle legendy se prý jeden pohan posmíval svaté hostii a k všeobecnému údivu se jeho osel sám uklonil před hostií, kterou držel Antonín v ruce.
Podle jiné legendy se Antonín setkal s veronským knížetem Ezzelinem, který nechal povraždit 10 tisíc lidí, a pohrozil mu, že jestli nepřestane, rozdrtí ho trestající ruka Boží. Tyran se tak zalekl, že slíbil polepšení. Chtěl však nejdříve Antonína vyzkoušet, jestli se sám chová podle toho, co hlásá. Nechal mu poslat skvostný dar, a služebníkům nařídil, aby Antonína zabili, jestli dar přijme. Antonín se při spatření darů zhrozil a řekl poslům: "Rychle ty věci odneste, aby se dům neposkvrnil uloupeným bohatstvím." Poslové vyřídili jeho slova Ezzelinovi a ten pravil: "Opravdu je to muž Boží."
Antonín procestoval severní Itálii, kde úspěšně vyvracel bludy tamější sekty katarů, a v Jižní Francii se účastnil křižáckého tažení proti sektě albigenských. Kázal i v Toulouse, středisku sektářů, kde měly Antonínovy promluvy takový úspěch, že se mu říkalo "kladivo kacířů". Založil zde několik klášterů a nakonec se usadil v Padově. Jednou mluvil k veřejnosti v přítomnosti papeže Řehoře IX. a když ten viděl ohromující účinky jeho kázání, nazval ho "archou svatého Písma". Po vyslechnutí Antonínových slov nevěstky, zloději a další příživníci činili pokání, lichváři vraceli úroky a dlužníci byli propouštěni z vězení. V té době byl prosazen zákon, že dlužník ručí svým majetkem, ne osobou a svobodou, který platí dodnes. Texty některých Antonínových kázání se zachovaly.
Svatý Antonín měl chatrné zdraví a vyčerpán dlouhými misijními cestami se v roce 1231 uchýlil na statek Campo di San Pietro nedaleko Padovy. Nechal si v koruně ořechu postavit vzdušné sídlo a tam trávil volný čas. Cítil však, že se blíží smrt a odebral se těžce nemocen do bytu zpovědníka karmelitek na padovském předměstí. 13. června 1231 zde zemřel ve věku pouhých 36 let.
V roce 1263 byla postavena basilika zasvěcená sv. Antonínovi a byly sem přeneseny jeho ostatky. U hrobu se udály mnohé zázraky a sv. Bonaventura řekl : "Hledáš-li zázraky, jdi k Antonínovi."
převzato z www.abcsvatych.com
Z kázání svatého Antonína
Ten, kdo je naplněn Duchem svatým, mluví rozličnými jazyky. Různé jazyky jsou různá svědectví o Kristu, například pokora, chudoba, trpělivost a poslušnost. Těmito jazyky mluvíme, když je uskutečňujeme na sobě, a tím ukazujeme jiným. Řeč je živá, mluví-li skutky. Prosím tedy, ať zmlknou slova a mluví skutky. Jsme plní slov, ale skutky žádné; proto jsme prokleti od Pána, neboť on proklel fíkovník, na němž nenalezl plody, ale jen listí. Svatý Řehoř praví: "Pro kazatele platí zákon, aby konal, co káže." Marně se chlubí znalostí zákona, kdo svými skutky popírá, co učí.
Apoštolové mluvili, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali. Blahoslavený, kdo mluví tak, jak mu to vnukne Duch svatý, a ne jak ho navádí jeho vlastní duch. Někteří lidé totiž mluví ze svého ducha, kradou slova druhých, vydávají je za svoje a přivlastňují si je. O takových a jim podobných říká Pán u Jeremiáše: Já přijdu na proroky, kteří druhým kradou má slova. Hle, přijdu na proroky -praví Hospodin – kteří pořád melou svým jazykem a říkají: "Hospodinův výrok." Hle, přijdu na proroky, kteří mají lživé sny – praví Hospodin – kteří je vypravují a svádějí můj lid svou lží, svým chvástáním. Neposlal jsem je a nic jsem jim neuložil, nijak neprospívají tomuto lidu -praví Hospodin.
Mluvme tedy tak, jak nám Duch svatý vnukne, abychom promlouvali. Prosme ho pokorně a oddaně, ať sešle svou milost, abychom dovršili den letnic – padesátý den – dokonalostí pěti smyslů znásobenou plněním desatera, abychom byli plni mocného ducha lítosti nad svými hříchy a zapáleni ohnivými jazyky k vyznávání víry, a tak abychom jednou směli spatřit v plnosti světla uprostřed svatých slávu trojjediného Boha.
převzato z www.ebreviar.cz
Narodila se r. 1566 ve Florencii. Vstoupila do kláštera karmelitek (1582) a v roce 1584 složila slavné sliby. Její život je protkán extázemi a mnoha mystickými dary, mezi něž patří také přijetí neviditelných stigmat, trnové koruny, výměna srdce s Ježíšem, přijetí prstene od Krista jako pečeti mystického zasnoubení s ním. Prošla mnoha bolestnými zkouškami a velkým utrpením. Pán ji povolal k dílu obnovy církve a řeholního života, aby "jeho krví obnovila tělo svaté církve", a ona sama říká, že by pro obnovu církve a spásu všech duší chtěla každý okamžik vytrpět mučednictví. Zemřela ve Florencii 25.5.1607 a r. 1669 byla prohlášena za svatou. Její osobnost a vnitřní život nám podávají zápisky jejích spolusester, které z rozhodnutí zpovědníka zaznamenávaly vše, co světice říkala a dělala během svých extází.
Ze zápisu výpovědí Marie Magdalény de'Pazzi
Ano, podivuhodné jsi, Slovo, ve svatém Duchu. Vždyť působíš, že Duch svatý tě zasévá do duše, takže se duše spojuje s Bohem, Boha přijímá, poznává ho a v ničem kromě něho nenachází nasycení.
A Duch svatý přichází do duše s pečetí Slova, s pečetí krve obětovaného beránka, ba tato krev jej dokonce má k tomu, aby přišel, přestože Duch sám vane a žádá si přijít.
Tento vanoucí Duch je v sobě bytím Otcovým a bytím Slova a vychází z bytnosti Otcovy a lásky Slova a vstupuje do duše jako tryskající pramen a ta se do něho noří. Jako když vyvěrají dvě řeky a slévají se, takže menší ztrácí své jméno a přijímá jméno té větší, právě tak působí tento božský Duch, vstupující do duše, aby se s ní spojil. Nezbývá, než aby duše, která je přece menší, ztratila své jméno a přenechala je Duchu; učiní to, jestliže se mu natolik otevře, že s ním splyne v jedno.
A tento Duch, rozdavatel bohatství uloženého v srdci Otcově a strážce úradků vytvářejících se mezi Otcem a Synem, proniká do duše s takovou jemností, že nebývá ani pozorován a že jen málo lidí rozezná jeho skutečnou velikost.
Mocně i lehce proudí Duch do všech míst, která jsou hotova a připravena jej přijmout. Každé ucho rozeznívá svým opětovným slovem i svým nejhlubším mlčením. Nehybný i sám pohyb, příbojem lásky všechno proniká.
Nezůstáváš stát, svatý Duchu, v nehybnosti Otcově ani ve Slově, a přece jsi ustavičně v Otci i ve Slově i v sobě samém, jakož i v každém dobrém duchu a ve všem stvořeném. Stvoření tě potřebuje pro krev, kterou prolil jednorozený Boží Syn, Boží Slovo, které se z nesmírné lásky samo učinilo svému stvoření nepostradatelným. Ty spočíváš na každém stvoření, které se spravuje tak, aby skrze účastenství na tvých darech dosáhlo v čistotě skutečné podobnosti s tebou. Spočíváš na těch, kteří byli skropeni krví Beránkovou, nechávají v sobě Boží slovo působit a připravují ti v sobě důstojný příbytek.
Přijď, Duchu svatý! Ať přijde sjednocení s Otcem a láska Syna - Slova. Ty, Duchu pravdy, jsi odměna svatých, jsi občerstvení duší a světlo těch, kdo jsou v temnotách, tys bohatství všech chudobných, poklad milujících, nasycení hladových, útěcha těch, kdo jsou mimo domov. Jsi to právě ty, v němž jsou obsaženy všechny poklady.
Přijď ty, který jsi sestoupil na Marii a způsobil, že Slovo se stalo tělem, a svou milostí v nás učiň to, cos v Marii učinil skrze milost a přirozenost!
Přijď, Duchu svatý, a znič v nás všechno, co nám brání, abychom se nestrávili v tobě.
převzato z Propria Denní modlitby církve Řádu bratří blahoslavenné Panny Marie Karmelské
Pane, smiluj se. - Pane, smiluj se.
Kriste, smiluj se. - Kriste, smiluj se.
Pane, smiluj se. - Pane, smiluj se.
Bože, náš nebeský Otče, - smiluj se nad námi.
Bože Synu, Vykupiteli světa, - smiluj se nad námi.
Bože Duchu svatý, - smiluj se nad námi.
Bože v Trojici jediný, - smiluj se nad námi.
Duchu svatý, jenž vycházíš z Otce i Syna, - přijď k nám.
Božský Duchu, jenž jsi roven Otci i Synu, - přijď k nám.
Přislíbení nejněžnějšího a nejštědřejšího Otce , - přijď k nám.
Dare nejvyššího Boha, - přijď k nám.
Paprsku nebeského světla, - přijď k nám.
Původce všeho dobra, - přijď k nám.
Prameni života, - přijď k nám.
Ohni všechno stravující, - přijď k nám.
Ohnivá lásko a duchovní pomazání, - přijď k nám.
Duchu lásky a pravdy, - přijď k nám.
Duchu moudrosti a rozumu, - přijď k nám.
Duchu rady a síly, - přijď k nám.
Duchu vědění a zbožnosti, - přijď k nám.
Duchu bázně Boží, - přijď k nám.
Duchu míru a mírnosti, - přijď k nám.
Duchu čistoty, - přijď k nám.
Duchu svatý, přijď a obnov tvářnost země, - prosíme tě, vyslyš nás!
Vlij světlo do našich duší, - prosíme tě, vyslyš nás!
Vtiskni svůj zákon do našich srdcí, - prosíme tě, vyslyš nás!
Rozněť je svou láskou, - prosíme tě, vyslyš nás!
Otevři nám poklady svých milostí, - prosíme tě, vyslyš nás!
Osvěcuj nás svým nebeským vnuknutím, - prosíme tě, vyslyš nás!
Upevni nás svou účinnou milostí, - prosíme tě, vyslyš nás!
Uděl nám milost znát jediné potřebné, - prosíme tě, vyslyš nás!
Pomoz, abychom se navzájem milovali a snášeli, - prosíme tě, vyslyš nás!
Učiň nás pozornými na všechna tvá vnuknutí, - prosíme tě, vyslyš nás!
Nauč nás správně se modlit a modli se s námi, - prosíme tě, vyslyš nás!
Pronikni nás láskou a shovívavostí k našim
bratřím a sestrám - prosíme tě, vyslyš nás!
Vlij nám velký odpor ke každému zlu, - prosíme tě, vyslyš nás!
Veď nás ke správnému konání dobra, - prosíme tě, vyslyš nás!
Pomoz nám, abychom vytrvali ve spravedlnosti, - prosíme tě, vyslyš nás!
Buď ty sám naší velkou odplatou, - prosíme tě, vyslyš nás!
Beránku Boží, tys na sebe vzal hříchy světa, - smiluj se nad námi.
Beránku Boží, tys na sebe vzal hříchy světa, - smiluj se nad námi.
Beránku Boží, tys na sebe vzal hříchy světa, - smiluj se nad námi.
Sláva Otci i Synu i Duchu svatému,
jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků.
Amen.
Sestup na nás Duchu svatý a utvoř si v našich srdcích příbytek.
Budiž veleben!
Duchu svatý, jenž jsi s Otcem i Synem uctíván, nauč nás žít ve stálé přítomnosti Boží.
Budiž veleben!
Duchu svatý, jenž sídlíš v srdci Božího Syna, nauč nás poznávat tě a milovat.
Budiž veleben!
Duchu svatý, nauč nás žít v odevzdanosti a nezdolné důvěře v Boha.
Budiž veleben!
Duchu svatý, zapal v našich srdcích oheň své lásky.
Budiž veleben!
Duchu svatý, tajemná holubice, nauč nás chápat Písmo svaté.
Budiž veleben!
Duchu svatý, nauč nás správně se modlit.
Budiž veleben!
Duchu svatý, jenž mluvíš ústy proroků, nauč nás žít v pokoji a míru duše.
Budiž veleben!
Duchu svatý, ohnisko láskou planoucí, nauč nás žít moudře a trpělivě.
Budiž veleben!
Duchu svatý, všemi dary vládnoucí, nauč nás žít v pokoře a skromnosti.
Budiž veleben!
Duchu svatý, jehož pokladnice přetékají, nauč nás chápat cenu utrpení.
Budiž veleben!
Duchu svatý, jehož pokladnice jsou bezedné, nauč nás správně využívat drahocenný čas.
Budiž veleben!
Duchu svatý, z jehož pokladů neubývá, chraň nás veškeré nelásky a pýchy.
Budiž veleben!
Duchu svatý, jehož bohatství nikdo nespočítá, nauč nás čelit zbytečným myšlenkám a představám.
Budiž veleben!
Duchu svatý, dárce darů přemnohých, nauč nás vyhnout se planým činnostem a marným řečem.
Budiž veleben!
Duchu svatý, z jehož plnosti jsme všichni obdrželi, nauč nás mlčet i co máme mluvit v pravý čas.
Budiž veleben!
Duchu svatý, lásko věčná, nauč nás, abychom dávali dobrý příklad.
Budiž veleben!
Duchu svatý, dobroto neskonalá, dej nám vytrvalost v dobrém.
Budiž veleben!
Duchu svatý, sladký utěšiteli, nauč nás správně jednat s lidmi.
Budiž veleben!
Duchu svatý, milý duší příteli, nauč nás nikoho neposuzovat a křivdy zapomínat.
Budiž veleben!
Duchu svatý, světlo duši blažící, nauč nás vidět potřeby druhých, abychom nezanedbávali dobré skutky.
Budiž veleben!
Duchu svatý, otče ubohých, osvěcuj nás v čem chybujeme.
Budiž veleben!
Duchu svatý, jenž konáš v duších zázraky, veď nás bdělostí k dokonalosti.
Budiž veleben!
Duchu svatý, jemuž není nic tajno, nauč nás unikat osidlům ďáblovým.
Budiž veleben!
Duchu svatý, jenž znáš budoucnost vesmíru, pomoz nám, abychom se vymanili z područí těla, světa a ďábla.
Budiž veleben!
Duchu svatý, jenž znáš i budoucnost naši, svěřujeme do Tvé ochrany a péče i svoje rodiny, přátele, dobrodince a všechen lid.
Budiž veleben!
Duchu svatý, veď nás svým světlem, naplňuj nás svou útěchou, a uč nás žít ke slávě Boží, skrze Krista, našeho Pána.
Amen.
Od pátku po slavnosti Nanebevstoupení Páně se celá církev po devět dní modlí o nové vylití Ducha svatého. Poprvé se takto před letnicemi modlili Ježíšovi učedníci spolu se ženami, s Ježíšovou Matkou Marií a s Ježíšovými příbuznými (srov. Sk 1,14). Přizvěme tedy i Pannu Marii, aby se modlila s námi o nové letnice v našem životě a v životě církve. Nejlépe by bylo, kdybychom se mohli tyto dny scházet na modlitbu v nějakém společenství nebo ve vlastní rodině. Pokud si nejsme schopni najít tyto dny více času na modlitbu, pomodleme se
každý den alespoň svatodušní hymnus Veni Creator Spiritus (Přijď, Tvůrce Duchu svatý), nebo sekvenci Veni sancte Spiritus (Přijď, ó Duchu přesvatý).
1. den: Touha po Bohu
Úryvek z Písma: V poslední, hlavní den svátků Ježíš stál v chrámě a hlasitě zvolal: "Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije, ten, kdo ve mně věří. Jak říká Písmo, potečou proudy vod z jeho nitra." To řekl o Duchu, jehož měli dostat ti, kdo v něho uvěřili. Dosud totiž Duch nebyl dán, protože Ježíš nebyl ještě oslaven. (Jan 7,37-39)
Zamyšlení: Jedním z předpokladů přijetí daru Ducha svatého je touha, žízeň po Bohu, po jeho lásce, pokoji a radosti, touha po božském životě v nás. Tato vnitřní žízeň je v nás vyvolána skrytým působením Ducha svatého, který nás skrze ni zve k větší otevřenosti pro Boží působení v našich srdcích. Je to odlesk touhy, kterou Bůh touží po člověku a jeho lásce, dříve než si člověk uvědomí svoji touhu po Bohu.
Modleme se: Chválím Tě, Pane, za dar touhy a děkuji Ti za žízeň po životě, po lásce, pokoji a štěstí, za žízeň po Bohu. Děkuji Ti, Pane, za tvoji touhu po mně. Prosím Tě za odpuštění, že jsem touhy svého srdce v sobě zašlapal a chtěl je naplnit mimo Tebe. Prosím Tě o pravou žízeň po Bohu, po Duchu svatém.
2. den: Ježíš Kristus
Úryvek z Písma: Ježíš ji na to řekl: "Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: ,Dej mi napít', spíše bys prosila ty jeho, aby ti dal živou vodu ... Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu já dám, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného." (Jan 4,10.13-14)
Zamyšlení: Ježíš Kristus je ten, který v nás otevírá pramen živé vody. Setkání s ním se stává okamžikem, který mění náš život. V Ježíši poznáváme Boha jako toho, který se dá nalézt, toho, který napřed hledá nás, přichází k nám, abychom my mohli přijít k Bohu. On stojí u dveří našeho srdce a čeká, až mu otevřeme (srov. Zj 3,20), aby nás mohl obdarovat svou láskou, Duchem svatým. Je třeba znovu objevit Krista, přijít k němu a otevřít své srdce jeho lásce. Jestliže chci, aby se Ježíš stal skutečně Pánem mého života, nemůže mým pánem být něco jiného, ani já sám. Tou nejčastější překážkou v působení Ducha svatého v nás je, že se nezřekneme sebe sama ve prospěch Krista, že nedovolíme Pánu Ježíši, aby se v našem životě ujal své vlády.
Litanie k Duchu Svatému
Modleme se: Chválím Tě, Pane, a děkuji Ti za to, že mě hledáš a toužíš po mně, čekáš na mě, přicházíš ke mně a přitom se těšíš, až já přijdu k Tobě. Děkuji Ti za vše, cos pro mě v životě vykonal. Odprošuji Tě za vzpoury svého života, za slepotu, hluchotu a zatvrzelost svého srdce. Otvírám Ti své srdce, důvěřuji Ti a přijímám Tě jako svého Pána.
3. den: Dar Ducha a ovoce Ducha
Úryvek z Písma: Ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost. Proti takovým věcem se nestaví žádný zákon. (Gal 5,22-23)
Zamyšlení: Pán Ježíš slíbil dar Ducha svatého všem, kteří v něho uvěří. Také my jsme přijali dar Ducha svatého ve křtu, při biřmování, přijímáme ho v ostatních svátostech a když se s vírou modlíme nebo čteme Písmo svaté. Je to veliký dar, ve kterém je pro nás zahrnuto vše ostatní. Duch svatý v nás miluje Boha i lidi, je zdrojem naší naděje i víry. Projevuje se v našem životě různými vlastnostmi, jak je popsal apoštol Pavel: láskou, radostí, pokojem, shovívavostí, vlídností, dobrotou, věrností, tichostí a zdrženlivostí. Tyto vlastnosti jsou neklamným znamením působení Ducha svatého. S darem Ducha svatého jsme přijali také plné odpuštění hříchů, smíření s Bohem a nový život, ve kterém jsme se stali Božími dětmi. On v nás uzdravuje vše nemocné a srovnává vše křivé. On v nás tvoří příbytek Nejsvětější Trojice a uvádí nás do vztahu ke všem božským osobám. Tvoří naši novou identitu. Tento Duch, kterého jsme již přijali, chce v nás stále rozmnožovat svoji přítomnost i působení.
Litanie k Duchu Svatému
Modleme se: Chválím Tě, Pane, a děkuji Ti za dar tvé lásky, za všechno, co jsi mi již v životě dal. Děkuji Ti za dar života, za dar křtu, za dar víry, za milost obrácení. Děkuji Ti za dar Ducha Posvětitele a Utěšitele, za dar Ducha lásky. Děkuji Ti za mnohotvárné působení Ducha svatého v mém životě. Prosím Tě za odpuštění své pýchy a soběstačnosti, ve které jsem často chtěl žít bez Tebe, podle svých představ a ze svých sil. Prosím Tě o milost Ducha svatého, který dává pravý život. Obnovuji svůj křestní slib, zříkám se všeho zla a volím si Tebe, jako svého jediného Pána a Spasitele.
4. den: Duch pravdy
Úryvek z Písma: Až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. (Jan 16,13)
Zamyšlení: Přijetí Ducha svatého je úkon víry. Ježíš mluví o tom, že svět nemůže přijmout Ducha pravdy, protože ho nevidí a nezná (srov. Jan 14,17). Svět totiž nezná pravdu a brání se ji přijmout. Ani pro nás není vždy snadné se zcela otevřít pro Ducha pravdy, který nás chce uvést nejen do pravdy o Bohu a o světě, ale také do pravdy o nás samotných. Lidé se bojí pravdy, poněvadž bývá někdy nepříjemná. Ale to je jen jedna stránka pravdy, ona také osvobozuje. "Poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí" (Jan 8,31), řekl Ježíš židům. A zásadní pravda o nás je, že jsme Bohem milováni, že nás Bůh stvořil jako krásné a lásky hodné, že nám odpouští a přijímá. Chceme-li přijmout Ducha pravdy, je třeba se ve víře otevřít novému pohledu na náš život, na nás samotné. V jménu Ježíšově se postavme proti lžím o nás, které nám řekli jiní lidé, proti představám, které máme o sobě a o svém životě, proti pochybnostem, které námi zmítají, proti vnitřní přetvářce a neupřímnosti. Toho všeho se zřekněme, abychom mohli přijmout Boží pohled na nás. Bůh chce, abychom byli sami sebou, on nás miluje a přijímá nás takové, jací jsme, a tím nás uschopňuje přijmout sebe, druhé i okolnosti našeho života.
Litanie k Duchu Svatému
Modleme se: Chválím Tě, Pane, a děkuji Ti za pravdu, do které mě svým Duchem uvádíš. Děkuji Ti za pravé poznání smyslu života, životních hodnot, za rozlišení pravdy a lži, dobra a zla. A hlavně Ti děkuji za to, že se smím poznávat takový, jaký jsem ve tvých očích. Odprošuji Tě za chvíle, kdy jsem se bránil pravdivému pohledu na život a na sebe, kdy jsem raději naslouchal lžím a polopravdám o sobě. Prosím Tě, Pane, abys mi dal odvahu k pravdě, ať je jakákoliv, a abys mi dal odvahu se postavit proti vší polopravdě a lži ve tvém životě, ať už o mně či o druhých. Prosím Tě o lásku k pravdě.
5. den: Usvědčování z hříchů a odpuštění
Úryvek z Písma: A on, až přijde, usvědčí svět ze hříchu, ze spravedlnosti a ze soudu. Hřích je v tom, že ve mně nevěří. (Jan 16,8-9)
Zamyšlení: Přijmout Ducha svatého a nechat ho v sobě působit znamená také rozejít se s hříchem, s hříšnými postoji a nechat se z hříchu usvědčovat. Náš největší hřích však není většinou nějaký skutek, ale náš život žitý fakticky bez Boha. Je to naše pýcha, ve které se řídíme pouze svou vůlí, žijeme ze své síly, podle svých představ a ve středu svého života máme svoje já, kolem kterého se točí naše zájmy. Duch svatý, který chce přijít v plnosti do našeho života, nás usvědčuje z této sebestřednosti, samolibosti a pýchy, jíž se projevuje naše faktická nevěra. Život v dobrovolné závislosti na Bohu není snadný, ale je krásný. Každý z nás se musí rozhodnout a denně rozhodovat, kdo bude ve středu jeho života, jestli on sám, nebo Bůh, který dává svou milost pokorným a Ducha svatého těm, kdo ho poslouchají (srov. Sk 5,32).
Litanie k Duchu Svatému
Modleme se: Chválím tě, Pane, za to, žes přišel, abys nás vykoupil a vynesl na světlo věci skryté, abychom více nechodili v temnotě. Děkuji Ti za dar poznání vlastní hříšnosti a ubohosti, samolibosti, pýchy a nevěry. Děkuji Ti za dar odpuštění. Odprošuji Tě za svou neochotu přiznávat svůj hřích, nechat se usvědčovat z hříchu a měnit životní postoje. Prosím Tě o Ducha svatého, který usvědčuje i odpouští, o Ducha proseb o smilování, o Ducha pravého pokání.
6. den: Svoboda
Úryvek z Písma: Ten Pán je však Duch; a kde je Duch Páně, tam je svoboda. (2 Kor 3,17)
Zamyšlení: To, co nás v životě nejvíce zotročuje, je hřích, satan a strach ze smrti. V tom všem však můžeme zakusit osvobození skrze víru v Ježíše Krista. Není však snadné si tuto svobodu uchovat a plně v ní žít. V konkrétním životě na sobě zakoušíme, kolik věcí nás vnitřně poutá, na čem jsme závislí, co nás ovlivňuje. Záleží na nás, chceme-li žít v plné svobodě dětí Božích, nebo se necháme zotročovat. Duch svatý v nás nepůsobí proti naší vůli a čeká na naši svobodnou poslušnost, oddanost a spolupráci. Je třeba se nechat Duchem svatým uvádět do plné svobody Božích dětí. Celý život se učíme poslouchat v nejobyčejnějších věcech, v plnění přikázání, v žití stavovských povinností, v poslušnosti a úctě k druhému člověku a ve zříkání se svého názoru a pohledu, v přijetí událostí, které nemůžeme změnit.Tím vším vrůstáme do plné svobody Ježíšovy, svobody pro Otcovu vůli a pro vedení Duchem svatým.
Modleme se: Chválím Tě, Pane, za to, žes mě osvobodil od hříchu, od satana a od smrti. Děkuji Ti za svobodu, ve které se nemusím bát, děkuji za rozvázání všech vnitřních i vnějších pout. Odprošuji Tě za to, že jsem se častokrát nechal dobrovolně fascinovat a spoutávat tím, co k Tobě nevede, že jsem se nechtěl vymanit z vazeb, vztahů a závislostí, které mě zotročovali, že jsem v sobě choval staré bolesti a zranění, které mě ochromovaly. Odpusť mi, prosím, moji neposlušnost. Prosím Tě o Ducha svatého k vnitřnímu osvobození, vymanění z vnitřních závislostí a urovnání celého vnitřního života. Prosím Tě o schopnost nechat se Bohem vést.
7. den: Abba, Otče!
Úryvek z Písma: Neboť všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové. Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžete volat: "Abba, Otče!" (Řím 8,14-15)
Zamyšlení: Písmo svaté nám zprostředkovává svědectví o Ježíšově jedinečném vztahu k Otci, který byl nejdůvěrněji vyjádřen jediným slovem: Abba. V tomto slově bylo zahrnuto celé jeho poslání a celý jeho život. Toto Abba v aramejštině, mateřské řeči Ježíšově, znamená zdrobnělé důvěrné oslovení otce - naše "tatínku". V Duchu svatém se podílíme na této Ježíšově modlitbě a na jeho lidské zkušenosti synovství. Sami bychom se nikdy nemohli odvážit přivlastnit si ve svém vztahu k Bohu toto Abba, kdyby nás k tomu sám Ježíš nevyzval a kdyby nás k tomu nevedl Duch svatý. Je to privilegium nás křesťanů, že smíme k Bohu přicházet v této důvěryplné, dětinné atmosféře. Ježíš nás tím uvádí do svého vztahu k Otci a my smíme na sobě zažívat a prociťovat tutéž Otcovu blízkost jako on. V této blízkosti spočívá také zvláštní účinnost naší modlitby. Duch svatý nás v modlitbě uvádí do zcela důvěrné lásky k Otci, a tím boří všechnu nedůvěru, ničí chlad a odtažitost, dává nám prožít radost Božího dítěte. Važme si tohoto privilegia a učme se naslouchat Duchu svatému, který se v nás takto modlí. Přidejme k tomu svůj hlas a svoje city, svoji lásku i oddanost.
Litanie k Duchu Svatému
Modleme se: Chválím Tě, Pane, za tvůj vztah k nebeskému Otci a děkuji Ti, žes nám ho odhalil, že nás přivedl k Otci a učíš nás modlit se tak, jak ses modlil Ty. Děkuji Ti za Ducha synovství a za to, že smím Boha mít jako svého tatínka. Odpusť, Otče, moje životní postoje vzpoury a vzteku, kdy jsem se vnitřně stavěl proti Tobě a vyčítal Ti všechno možné. Prosím tě o Ducha synovství a o důvěrnost k Tobě, prosím o to, aby Duch svatý ve mně volal Abba, abych směl prožít, co to znamená být milovaným dítětem Božím.
8. den: Duch svatý se modlí v nás
Úryvek z Písma: Právě tak i Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, a Bůh, který zkoumá srdce, ví, co Duch žádá, a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí. (Řím 8,26-27)
Zamyšlení: Jednou z velkých překážek v působení Ducha svatého v nás je naše neschopnost přijmout svoji slabost. Všichni jsme slabí, ale ne všichni si to umíme přiznat. Slabost považujeme za něco nepatřičného, odmítáme ji, a tím se uzavíráme Boží pomoci. Tvrdíme-li v životě s Bohem, že vše umíme, že se také umíme modlit, jak můžeme zakusit přítomnost Ducha svatého v naší modlitbě? Duch svatý nás povzbuzuje k modlitbě a postupně jako učitel modlitby nás krok za krokem učí modlit se. Ale nejen to, on se modlí v nás. Proto je třeba dávat Duchu svatému prostor v modlitbě, což není samozřejmé. Svou mnohomluvností či roztěkaností bráníme Duchu svatému, aby se v nás modlil. Trpíme přemírou ustavičného víru myšlenek, představ, fantazie, která je zamořena zbytečnými vjemy a obrazy. Proto se v nás Duch svatý těžko může projevit. Je třeba usilovat o tichost srdce, která je opakem rozptýlenosti, zvědavosti a upovídanosti. Musíme se učit přebývat v srdci, sestupovat do srdce, modlit se srdcem a žít v pokoji srdce. Dáme-li v modlitbě prostor Duchu svatému skrze ticho a naslouchání, on rozhoří naše srdce, upoutá naši pozornost na Krista a povede nás k tomu, abychom Ježíše oslavovali. Vede nás k důvěře a ke chvále, díky které překonáváme své slabosti a zotročení a můžeme zažít uzdravení a očištění. Duch svatý nás v modlitbě vede k poznání Otcovy vůle a k vytrvalosti a věrnosti v modlitbě.
Litanie k Duchu Svatému
Modleme se: Chválím Tě, Pane, za Ducha svatého, který se v nás modlí, který nás vede k Otci, který zná Boží vůli a přimlouvá se za nás ve shodě s ní. Děkuji Ti za dar modlitby a za chvíle, kdy prožívám radost z Boha a touhu konat, co se Bohu líbí. Prosím Tě za odpuštění svého falešného sebevědomí, ve kterém jsem si myslel, že se umím modlit a že se to sám naučím. Promiň, že jsem častokrát neuposlechl Boží pozvání k modlitbě. Odpusť mou vzpouru, s níž jsem odmítal přijmout svoji slabost. Prosím Tě pomoz mi otevřít se Duchu svatému, aby se ve mně mohl modlit. Prosím Tě, Duchu svatý, přijď! Otvírám Ti své srdce.
9. den: Dary pro službu v církvi
Úryvek z Písma: Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí. Ty projevy Ducha jsou však dány každému k tomu, aby mohl být užitečný. Jednomu totiž Duch dává dar moudrosti, jinému zas tentýž Duch poskytuje poznání, jinému se opět dostává víry od téhož Ducha, jiný zase má od téhož Ducha dar uzdravovat, jiný konat zázračné skutky, jiný promlouvat pod vlivem vnuknutí, jinému zase je dáno, aby dovedl rozeznávat, jakým duchem se co nese, jiný může mluvit rozličnými neznámými jazyky a jiný zase má dar, aby uměl vykládat, co tím jazykem bylo řečeno. To všechno působí jeden a týž Duch. On vhodně přiděluje každému zvlášť, jak chce. (1 Kor 12, 4-11)
Zamyšlení: Duch svatý nám dává zvláštní dary, kterými nás uschopňuje k něčemu, co nás přesahuje, co je nad naše lidské schopnosti. Tyto dary nemají za cíl naše posvěcení, jsou to dary pro službu ve společenství. Existuje mnoho těchto duchovních darů, kterými nás Duch svatý zahrnuje, aby stále oživoval svoji církev. Duch svatý tyto dary dává každému tak, jak chce. Tyto dary nejsou znamením svatosti nositele, ale svatosti Boží. Bůh je může udělit i hříšníkovi, který o ně prosí, a skrze něho pak konat svoje znamení. V tom je vidět Boží velikost a Boží zájem o spásu každého člověka, poněvadž Bůh tyto dary dává kvůli druhým, kvůli růstu církve, kvůli spáse světa. Dary Ducha svatého hrají důležitou roli v duchovním budování církevní obce, v rozvoji společenství, a je třeba jim dát v našem životě to místo, které jim patří. Předpokladem pro přijetí darů a pro jejich správné užívání je pravidelný duchovní život ve společenství, oddanost Kristu, vzájemná jednota a opravdová láska. V církvi potřebujeme jeden druhého s jeho zvláštním obdarováním a službou. Církev potřebuje nás, lidi ochotné sloužit Bohu a druhým lidem, ale ochotné ne z vlastní síly a podle svých představ, ale z obdarování a pod vedením Ducha svatého.
Litanie k Duchu Svatému
Modleme se: Chválím Tě, Pane, za dary, které jsi dal lidem, za církev, kterou obdarováváš a ve které smím žít a v ní sloužit. Děkuji Ti za obdarování druhých a také za dary, které jsi dal mně. Odpusť, prosím, moji nevděčnost vůči Tobě, odpusť mi také to, že jsem nechtěl některé dary přijmout a že jsem nepřijímal obdarování lidí kolem sebe. Prosím také o to, abych byl ochotný sloužit v církvi v moci a síle Ducha svatého. Prosím Tě o dary Ducha svatého, které k této službě potřebuji.
převzato a upraveno z www.vojtechkodet.cz
Mnohokrát v historii pociťovali křesťané potřebu pochopit a formulovat poslání Ježíšovy Matky v církvi a ve svém duchovním životě a podle toho projevovali svou úctu k ní. Jsme děti své doby, ke které patří i určitá dezorientace v mnoha otázkách, a není divu, že i ve vztahu k Panně Marii mnozí hledají a tápají. Dnešní člověk, zklamaný mnoha povrchními lidskými vztahy, touží po autentickém a osobním vztahu s lidmi i s Bohem. Objeví-li na své cestě s Bohem Pannu Marii, touží i s ní žít v duchu evangelní spirituality, nezatížené předsudky a špatnými zkušenostmi. Když se nechá vést Duchem svatým, Panna Marie se stane prostou součástí jeho duchovního života, bez patosu a přehánění.
Ve dvacátém století prošla mariánská úcta velkými změnami. Zvláštní uctívání Panny Marie, které bylo součástí Mariánského hnutí po Tridentském koncilu, se projevilo ještě za pontifikátu Pia XII. řadou oficiálních úkonů, které měly zdůraznit Mariinu přítomnost v křesťanském životě a myšlení. Bylo to zasvěcení světa Neposkvrněnému Srdci Panny Marie (1942), prohlášení dogmatu o jejím nanebevzetí (1950) a slavení mariánského roku při stém výročí vyhlášení dogmatu o Neposkvrněném Početí Panny Marie (1954). Také proto mnozí definovali dvacáté století jako dobu Mariinu.
Vůči vzmáhající se mariánské úctě, doprovázené mnohdy přemrštěnými a zvláštními formami zbožnosti, se zákonitě objevily výhrady a vyhranily se dva protichůdné směry: napětí mezi zbožností zcela obrácenou k svaté Panně a zbožností, která se na ni vůbec nevzpomene. Je pochopitelné, že pokud někteří udělali z mariánské zbožnosti prakticky „mariánské náboženství“, vyvolalo to jako reakci náboženství bez Panny Marie. I bez tohoto schematizování existovala jistá nevole vůči nebiblické mariánské úctě způsobená také tím, že v církvi před koncilem vznikla určitá obnovná hnutí, jako biblické, liturgické, patristické a ekumenické. Tato hnutí se shodovala v požadavku postavit křesťanský život především na Božím slově při respektování stupnice hodnot a šíře plánu spásy.
Vyvážené řešení problému s mariánskou úctou přinesl až 2. vatikánský koncil: aktivně ji v církvi podpořil, a tím odpověděl na to, co říká víra o Matce Pána (LG 66), zařadil ji do liturgie, dal jí kristocentrické, trinitární, církevní a ekumenické zaměření (SC 103; LG 60-67), vybídl, abychom se vyhýbali padělkům spočívajícím „v neplodném a přechodném citu“ (LG 67). Přes tyto jasné směrnice zaznamenáváme v době po koncilu znesnadnění vztahu k Panně Marii: místo přehánění nebo přeceňování mariánské úcty nastupuje její oslabení, úpadek, znatelný pokles. Známkami tohoto poklesu jsou ubývání a někdy i vymizení tradičních projevů zbožnosti ke cti Panny Marie, jako je růženec, májové pobožnosti, procesí, novény, ... Ale především je to ztráta zájmu o mariánskou zbožnost vůbec: mlčení o Marii v kázání; obava, že by zbožnost k ní komplikovala křesťanskou cestu nebo byla projevem křesťanské dětinskosti; ohledy k ekumenickým bratřím. Při odsunutí mariánské úcty na okraj, je dobré hledat jeho příčiny, aby vyšlo najevo, proč místo vzrůstu této úcty, jaký si přál 2. vatikánský koncil, následoval paradoxně ústup a ochlazení.
Prvním přijatelným vysvětlením je nedostatečné proniknutí nauky 2. vatikánského koncilu o Mariině úloze v plánu spásy do vědomí a života věřících. Smysl mariánské zbožnosti, kterou představuje koncil jako pomoc pro důvěrný a bezprostřední vztah ke Kristu (LG 60-62), mnozí pokládají za úplně bezvýznamný. Ale hlubší příčinu musíme hledat ještě jinde, totiž v nepřiměřenosti forem, kterými se mariánská zbožnost mnohde vyjadřuje a které vypadají jako nevhodné pro dnešního člověka, jako překonané a nečasové.
Další krok k podpoře a usměrnění mariánské úcty učinila apoštolská exhortace Pavla VI. Marialis cultus (2. 2. 1974), která vidí příčinu nynější dezorientace v úctě k Pánově Matce v „rozporu jejího obsahu s antropologickými názory a s pronikavě změněnými psychologickými a společenskými podmínkami, v nichž dnes lidé žijí a pracují“ (č. 34). Změny, ke kterým došlo v naší době, hluboce ovlivnily výrazy náboženského smýšlení a rozhodly o tom, že byly odhozeny formy kultu, jež platily v nedávné minulosti: „Některé vžité formy zbožnosti, které byly ještě nedávno považovány za normální projev náboženského cítění jednotlivců i křesťanské společnosti, jsou dnes pociťovány jako nedostatečné nebo nevhodné, protože příliš závisí na společenských a kulturních podmínkách minulosti. Proto hledají mnozí formy nové ...“ (MC, úvod).
Nyní jsme v situaci, kdy u jisté části křesťanů přetrvává sentimentální zbožnost, nepřístupná obnově. V jiných prostředích dosud existuje odmítavý postoj, zmatek a vyčkávání. A přece dochází v církvi k novému objevení Panny Marie pomocí křesťanské zkušenosti založené na Písmu svatém a více odpovídající dnešním potřebám. Maria je vzývána na prvním místě jako matka, ale také jako vzor života, víry a radikální odpovědi na Ježíšovo poselství, jako starší sestra ve víře a jako první učednice Pána. Stává se nám vzorem následování, disponovatelnosti a spolupráce. Je pro nás tou, která se spoléhá na Boha ve všem, i v bolestných událostech a hledáních života.
V období po koncilu, po jistém mariánském prázdnu, se vyskytl nový způsob, jak ocenit Mariino místo v křesťanském životě, způsob, který převrátil tradiční cestu „skrze Marii k Ježíši“. Už se nevychází z ní jako z prostředku, aby byl poznáván a milován její Syn, ale vychází se z evangelijní zkušenosti soustředěné na Krista. Je to Ježíš, který odkázal milovanému učedníkovi a tím nám všem svoji matku: „skrze Krista jdeme k Marii“. On nám svým Duchem odkrývá tajemství její krásy, hodnoty a jejího poslání. Ježíšův učedník se učí žít jako Maria v mlčenlivém naslouchání Slovu a pokračovat v jejím díle přinášet Ježíše lidem.
Obnova v Duchu svatém znovu objevila Pannu Marii v souvislosti s modlitbou. Při společné modlitbě se sice obracíme k Pánu Ježíši, ale přitom si stále více uvědomujeme přítomnost Panny Marie uprostřed nás. Ona se modlí s námi stejně tak, jak se modlila s prvními učedníky ve večeřadle. S námi prosí o Ducha svatého a vyprošuje nám novou zkušenost letnic. Ona nás učí otevřenosti pro Boha, vydanosti do Boží vůle, poslušnosti Božímu slovu. Ona nás učí Boha chválit a velebit za veliké věci, které nám prokázal. V neposlední řadě nás učí cestě chudoby a pokory ducha, na které vše s důvěrou čekáme od Boha. Vztah s Pannou Marií nezastírá ani jejího Syna ani přítomnost Ducha, ale naopak mu dává plně se projevit.
V mnohých společenstvích modlitby křesťané znovuobjevili Pannu Marii skrze Boží slovo. Vytrvalá četba Písma svatého vedla k objevení Panny Marie v křesťanské obci Skutků apoštolů. Když pozorně čteme evangelia Ježíšova dětství, poznáme v Panně Marii Dceru siónskou, archu nové úmluvy, tu, kterou budou blahoslavit všechna pokolení. Víc než dogmatickými formulacemi ji objevuje modlící se společenství jako vzor prostoty, modlitby a důvěry.
Během staletí se vytvořil obraz Marie jako všemohoucí matky a dokonalé ženy, zidealizované jako nedosažitelný vzor, v němž můžeme hledat útočiště. Evangelijnímu podání Panny Marie víc odpovídá obraz matky, která věří Bohu i v těžkých životních situacích a přijímá i to, že život plyne nepředvídatelným směrem. Nechává svého Syna odejít, aby kázal, vidí, jak ho pronásledují a křižují, a pak se připojí k apoštolům a je s nimi. Nebyla matkou, která by sobecky a žárlivě lpěla na svém Synu, ale „jejím přispěním se zrodila víra apoštolského sboru v Krista (Jan 2,1-12) a její mateřský úkol se rozšířil na všechny lidi, když dostal na Kalvárii neomezený dosah“ (MC 37). Je třeba se dívat na Pannu Marii s vírou, abychom v ní nalezli podněty k vlastnímu duchovnímu růstu a překonali dětinskost. K přijetí Panny Marie a její role v našem životě může dojít jen osobním vztahem ke Kristu i k ní. Nemusíme mít strach, že by nás Panna Maria zadržovala u sebe; ona nás důsledně vede ke spolupráci s Kristem (srov. Jan 2,5) a odkazuje je na pramen svého povolání a své milosti: na samotného Boha, jehož jméno je svaté (srov. Lk 1,49).
Jako každý živý vztah, vyvíjí se i vztah k Panně Marii. Roste podle naší věrnosti Božímu vedení a Božímu slovu. Tento vztah je „vydatnou pomocí pro člověka, který usiluje o dosažení plnosti života“ (MC 57). Na životní cestě věřícího je vztah k Panně Marii nejen poslušností víry (LG 67), ale také prvkem osobní zralosti. Život ve spojení s Pannou Marií vyžaduje, aby se věřící odpoutal od každého osobního i strukturálního hříchu. „Ona, bez jakékoli poskvrny hříchu, pomáhá vskutku svým dětem přemáhat pevným odhodláním hřích“ (MC 57). Osobní zkušenosti světců dokumentují, jakou vnitřní sílu může věřícímu dát osobní zkušenost s Pannou Marií. V ní křesťan nalézá vzor toho, kým má být v Božím plánu. Přijmout Pannu Marii do svého života je znamením otevřenosti daru, který Bůh nabídl Ježíšovu učedníkovi na jeho cestu následování Krista.
převzato z www.vojtechkodet.cz
Díky nápadu našeho P. Antonína bych rád v naší farnosti umožnil vzájemnou duchovní pomoc skrze přímluvnou modlitbu nás všech i skrze tyto webové stránky. V hlavním menu jsem přidal položku Přímluvná modlitba. Když na ni kliknete, objeví se formulář, který stačí pouze vyplnit a vaše žádost o přímluvu se zveřejní. Modul je pouze v anglickém jazyce. Z toho důvodu pro ty, kteří tímto jazykem nevládnou, popíši jednotlivé položky.
Subject = název vaší přímluvy.
Name = vaše jméno. Pokud chcete zůstat v anonymitě, stačí zkratka nebo pouze křestní jméno.
Content = popis vaší přímluvy, o co se jedná.
Image Verification = kvůli spamu je nutné opsat znaky z obrázku do vedlejšího pole.
Submit = odešlete přímluvu do systému a ta se zobrazí pod formulářem.
Reset = odstraníte to, co jste doposud napsali.
Zkusme si vzít za své to, co někoho stálo kus odvahy, aby zveřejnil, vždyť podle Písma má velkou moc vroucí modlitba spravedlivého (Jak 5,16). A i tímto způsobem prohlubujeme naše vztahy ve farnosti a vrůstáme do Božího milosrdenství.
P. František
Korunka k Božímu milosrdenství je modlitba založená na viděních polské řeholnice sv. Marie Faustyny Kowalské (1905-1938, kanonizována 2000). K modlitbě se používá růženec, není ale nezbytný (korunka je označení pro modlitby, které sice nejsou klasickým růžencem, ale zachovávají jeho strukturu). Modlitba slouží k utišení Božího hněvu a prosbě o milosrdenství. Vidění se uskutečnilo v roce 1930 a příkazu modlit se Korunku se sv. Maria Faustyna Kowalska držela až do své smrti.
Podle vidění sestry Faustyny, jak si je zaznamenala, ve svém deníku, obdrží při smrti všichni, kteří se tuto korunku modlí, velkou milost. V jejím vidění Ježíš Kristus řekl: „Před tím, kdo se v blízkosti smrti modlí tuto korunku, budu stát ne jako soudce, ale jako milosrdný Spasitel.“ Ježíš jí dle jejích vidění dále slíbil, že touto modlitbou může být dosaženo cokoliv, co je v souladu s jeho vůlí.
Korunka sama se skládá ze:
- Znamení kříže (Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého)
- Otčenáše, Zdrávasu a Apoštolského kréda.
- Dále se pětkrát opakuje desátek, složený z modlitby: „Věčný Otče, obětuji Ti Tělo a Krev, Duši a Božství Tvého nejmilejšího Syna a našeho Pána Ježíše Krista, na smír za hříchy naše i celého světa“ a desetkrát opakované věty „Pro jeho bolestné utrpení bud' milosrdný k nám i k celému světu“.
- Korunka je pak zakončena původem řeckou modlitbou Trisagion, která se skládá z třikrát opakovaného: „Svatý Bože, Svatý Silný, Svatý nesmrtelný, smiluj se nad námi a nad celým světem. “
Modlitba Věčný otče se tedy při použití běžného růžence modlí na těch zrnkách růžence, kde se při běžném růženci modlí Otčenáš, a modlitba Pro jeho bolestné utrpení se modlí na zrnkách Zdrávasu.
Modlitba byla formálně schválena papežem Janem Pavlem II. v roce 2001 a získala si mezi katolickými věřícími rychle velkou oblibu. Je součástí tzv. Novény k Božímu milosrdenství, kdy se ji věřící modlí v průběhu devíti dní s různými úmysly a kdy je dále doplněna o další modlitby.
Každý z nás je od narození formován a ovlivňován nepřebernou spletí vztahů s druhými lidmi. Do jisté míry jsme dokonce výsledkem jejich působení: pod vlivem nespravedlnosti, tvrdosti a zraňování má naše srdce tendenci se zatvrzovat, zatímco pod sluncem milosrdné lásky roztávat a otvírat se, aby pak bylo samo schopno lásku dávat.
Proto máme všichni velkou zodpovědnost za lidi kolem sebe a vůbec za svět, aby v něm znovu nezavládla »doba ledová«: »Ano, musíme se stát ledoborci, jejichž srdce budou tak plná lásky k Bohu a člověku, tak naplněná ohněm Ducha svatého, že proniknou hrozným chladem, který nás už obklopuje a bude se snažit uvěznit víc a více lidských srdcí,« píše Catherine de Hueck Dohertyová a pokračuje přirovnáním k milosrdnému Samaritánovi: »Každý z nás se musí stát »Božím hostincem« pro ty milióny lidí, které lze již dnes najít, jak leží zranění, opuštění, a zbití nesčetnými lupiči.«
Svatý Silván z Athosu ve svém mládí velice ublížil dvěma lidem. Málem zabil mladého ševce, jen proto, že ho zesměšňoval na veřejnosti, a svedl ke hříchu dívku, kterou měl rád. Postupem času v něm vzrůstalo vědomí moci zla a vědomí ještě větší moci lásky Kristovy, takže nepřestával prosit: »Pane, dej mi milost, abych dnes nikoho nezranil ani skutkem, ani slovem, ba ani výrazem své tváře!« Podobně se modlil i vícekrát za den. Kdybychom občas Pána prosili o podobnou milost, jistě by neváhal přispěchat na pomoc naší slabosti.
Ale nikoho nezraňovat je pouze jedna stránka věci. Kdo zná Boží milosrdenství a žije z něho, bude je toužit kolem sebe vyzařovat, a to hmatatelným způsobem: »Miluj ty, které miluješ,« říká bratr Efraim. »Miluj je ale opravdu a řekni jim to. Vždyť přijde hodina, kdy člověk lituje, že nemiloval dost a že svou lásku nevyjádřil.«
převzato z knihy O milosrdenství s K. Lachmanovou, KNA, 2008
Modlitba korunky Božího milosrdenství Možnost objednání knihy
Co se to děje? Na zemi je dnes veliké ticho. Veliké ticho a samota. Veliké ticho, protože Král spí. Země se zděsila a zmlkla, protože vtělený Bůh usnul a vyburcoval ty, kteří od věků spali. Vtělený Bůh zemřel a otřásl říší mrtvých.
Jistě jde hledat praotce lidstva jako ztracenou ovci. Jistě chce navštívit ty, kdo se nacházejí v naprostých temnotách a ve stínu smrti; jistě přichází vysvobodit z bolestí uvězněného Adama spolu s uvězněnou Evou, jako Bůh i Evin syn.
Pán k nim vešel vyzbrojen vítězným křížem. Jakmile ho praotec Adam uviděl, v úžasu se bil v prsa a na všechny volal: »Můj Pán ať je se všemi!« A Kristus Adamovi odpovídá: »I s tebou.« Chápe ho za ruku a burcuje ho slovy: »Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých, a Kristus tě osvítí.
Já jsem tvůj Bůh a pro tebe jsem se stal tvým synem; pro tebe a pro ty, kteří se mají z tebe narodit nyní říkám a s veškerou mocí poroučím těm, kdo byli v poutech: Vyjděte ven. A těm, kdo byli v temnotě: Mějte světlo. A spícím: Vstaňte.
Přikazuji ti: Probuď se, spáči, přece jsem tě neučinil proto, abys prodléval spoutaný v podsvětí. Vstaň z mrtvých, neboť já jsem život těch, kdo zemřeli. Vstaň, dílo mých rukou, vstaň můj obraze učiněný k mé podobě. Vstaň a vyjděme odtud. Neboť tys ve mně a já v tobě, jsme přece jedna nedílná osoba.
Pro tebe jsem se stal já, tvůj Bůh, tvým synem. Pro tebe jsem já, Pán, přijal tvou podobu služebníka. Pro tebe jsem já, který jsem na nebi, přišel na zem a do podsvětí. Pro tebe, člověče, jsem byl jako člověk, bez pomoci, odložený mezi mrtvé. Pro tebe, který jsi vyšel ze zahrady, jsem byl ze zahrady vydán Židům a v zahradě ukřižován.
Pohleď na můj poplivaný obličej, to jsem snesl pro tebe, abych v tobě obnovil dřívější dech. Pohleď na mé zpolíčkované tváře; to jsem snesl, abych tvou porušenou podobu obnovil opět k svému obrazu.
Pohleď na má zbičovaná záda; to jsem snesl, abych odstranil břemeno hříchů tížící tvá ramena. Pohleď na mé ruce šťastně přibité ke kmeni kříže; to pro tebe, jenžs kdysi nešťastně vztáhl svou ruku ke kmeni v ráji.
Usnul jsem na kříži a kopí proklálo můj bok. To pro tebe, který jsi usnul v ráji a nechal vyvést ze svého boku Evu. Můj bok vyléčil ránu ve tvém boku. Můj spánek tě vyvede ze spánku podsvětí. Mé kopí zadrželo kopí namířené proti tobě.
Vstaň, vyjděme odtud! Nepřítel tě vyvedl z rajské země; já už tě neusadím do ráje, ale na nebeský trůn. On tě zahnal od stromu života, který byl předobrazem; avšak já jsem sám život, a hle, jsem s tebou spojen. Určil jsem cheruby, aby tě opatrovali jako služebníci a přikazuji jim, aby tě měli v takové úctě, jaká přináleží Bohu.
Trůn s cheruby je uchystán, nosiči jsou pohotově a připraveni, svatební komnata je vystrojena a jídla přichystána. Věčné stánky a příbytky jsou vyzdobeny, poklady věčných statků otevřeny a nebeské království je připraveno už od věků.
převzato z liturgie hodin na Bílou sobotu