I českými médii procházejí zprávy o skandálu kolem limburského biskupa Franze-Petera Tebartze-van Elsta. Německou církevní i necírkevní veřejností hýbe skutečnost, že oprava biskupské rezidence stála šestkrát víc, než bylo původněplánováno, tedy 31 milionů eur, a to z velké části nikoliv za nezbytné věci: luxusní vana, konferenční stolek i umělecké předměty... Pan biskup Tebartz-van Elst byl navíc novináři přistižen při lži, když popíral, že by na návštěvu chudých v Indii letěl luxusní třídou. Situace v Německuje je krajně napjatá, mnoho lidí vystupuje z církve, sbírá se mnoho podpisů pro biskupovo odstoupení. Ten byl v pondělí v Římě po týdnu čekání přijat papežem Františkem. Konečné rozhodnutí ještě nepadlo, snad proto, že se celá situace stále prověřuje.

Napadá mě, kdo má právo posoudit, co je a co není luxus, jakou třídou smí letět biskup nebo v jak luxusní vaně se smí koupat. Objektivně se taková hranice nedá stanovit. Asi jde spíš o hranice vkusu či o nějakou základní citlivost ke standardu druhých lidí. O plavavém charakteru mezí pohodlí, ale třeba také postní povinnosti věděli už staří křesťané. A proto se bránili stanovit nějaký striktní limit, který by mohl být závazná pro každého.

Celá situace je velmi zajímavá. Na jedné straně veřejnost očekává, že církev, jejíž papež se proklamativně hlásí k chudobě a blízkosti potřebným a sociálně vyloučeným, bude tyto kristovské hodnoty sdílet. Je patrné, že se za více než půlrok Františkova působení podařilo zaměřit pozornost světa k chudobě, a tedy i k chudobě a prostotě křesťanů samotných. Umím si velmi dobře představit, že před rokem by prostavěných 30 milionů euro jen tak někoho z církve nevyhnalo.  A přitom papež jen připomněl to, co všichni dobře víme, totiž že hlasatel radostné zvěsti sám musí být chudý, aby evangelium, které nese, bylo důvěryhodné pro ty, kterým je určené. Ježíš sám se stal chudým, aby chudé zbohatil.

Církev je navíc, zvlášť v Německu, v situaci, kdy se k ní - zejména díky skandálům se zneužíváním dětí a mladistvých - veřejnost staví velmi pozorně a neváhá využít skutečně radikálně prostředků, které jí demokratická svoboda slova poskytuje. Snad je to nepříjemné, ale na druhé straně to svědčí o tom, že lidé od církve ještě něco očekávají, že se nehodlají smířit se šedí a pokrytectvím. A to je přeci velmi dobře. To je otevřený prostor pro autentické křesťanské svědectví. Možná má současná mediální bouře některé rysy osobní kampaně proti limburskému biskupu. Určitě není v pořádku, když se bez dokončené finanční prověrky a skončeného soudního řízení přezdívá Tebartzi-van Elstovi "papež luxusu", nebo se veřejně uvažuje o jeho psychickém zdraví. Nicméně média plní svou úlohu, kterou ve společnosti mají, a požadují soulad mezi slovy a skutky. Jen doufám, že nikoho nenapadne přirovnávat napětí v německé církvi k pronásledování církve, jak se to stalo v souvislosti s 'pedofilními skandály' před několika lety. Tady se totiž nejedná o pronásledování - církvi se neupírá žádné z jejích práv. Spíš se nacházíme v situaci, kdy společnost církvi nic nedaruje. A proč by měla - tento tlak je motivován nadějí, že ti, kteří hlasají lásku a naději slovy, ji také žijí. Že mají co nabídnout.

Bojím se však, že my křesťané nejsme na tento tlak veřejnosti zvyklí. A to alespoň ve dvojím ohledu. Jednak nechceme, aby nám někdo šlapal na paty a ptal se po důvodu naší naděje. Přitom snaha prozkoumat, jestli jako křesťané také žijeme jinak, když už věříme něčemu jinému než většina společnosti, je legitimní a dobrá. A pak si nevíme rady se situací, kdy se na nekalosti přijde. Hříšnost církve je skutečností. Svěcením ještě v nikom nezemřela hříšná náklonnost. Ani papež, ani biskupové, kněží a jáhni nejsou svatí ve smyslu mravní dokonalosti. Mrzí mě, že lidé opouštějí církev, když se dozví, že její představitelé jednají zle. Obávám se , že takový odchod nic nevyřeší - ani v církvi, ani v životě daného člověka. Jistě je v realitě Německa nemalou motivací k takovému kroku možnost neplatit církevní daň, a tedy se finančně jakkoliv nepodílet na podobném mrhání. Jakkoliv chápu hloubku zklamání ze špatného jednání církevních hodnostářů, rozchod s církví však znamená také opuštění pramene, který je i hříšné církvi svěřený Bohem. Podobné je to v rodině, kterou také není možné tak snadno opustit, když přijdeme na hříchy předchozích generací. Dospělým postojem je mnohem spíš schopnost tuto hříšnost unést a dost možná svým vlastním jednáním napravovat.

Ať je církev jakákoliv, jen ve společenství s ní je možné žít svou víru, svůj osobní vztah s Bohem. Ale nebojme se vzájemně se povzbuzovat k cestě, která je dobrá, vzájemně se napomínat a vést ke Kristu. Nebojme se jednat odpovědně a možná nepopulárně, když se nám něco nelíbí. V tuto chvíli nevíme, jak kauza limburského biskupa dopadne, zda bude odvolán, nebo zůstane v úřadu. Ale je jasné, že napříště musí církev prokazatelněji a beze lží nakládat s financemi. A to je vývoj dobrým směrem, vývoj směrem ke světlu a vzájemné odpovědnosti.

„Radost se živí kontemplací Ježíše Krista – jak on žil, jak kázal, jak uzdravoval, jak on se díval… Kněz, zasvěcení muži a ženy se musí zabývat nejzákladnější otázkou svého života – přátelstvím s Ježíšem Kristem – a řešit své životní otázky ve světle tohoto přátelství. Přátelství se rodí, roste a upevňuje tím, že přátelé spolu tráví čas. Z toho tedy pramení nutnost kontemplovat Krista…“ 
(papež František, Otevřená mysl, věřící srdce, Paulínky 2012, s. 29)

Konečně někdo hovoří o radosti a křesťanskou víru představuje jako radostnou. Takový je můj dojem. Nějak jsem si zvykl slýchat poslední roky z Vatikánu jiné tóny – mnohem spletitější, obtížnější, s notnou dávkou erudice, ale také příslušné skrupulozity. Přiznám se, že jsem leckdy ani neměl chuť hledat sílu, abych se jimi prokousával a zkoumal jejich jádro. S papežem Františkem jako by přišel nový vítr. Nevím jak vy, ale já usedám pokaždé s radostí a zvědavostí ke zprávám z Říma. Jsem povzbuzený papežovou odvahou, která je tak prostá a tak silná. Cítím z ní moc evangelia. No posuďte sami: není první věta uvedeného úryvku knihy úvah kardinála Jorge Mario Bergoglia přesná a velmi jasná? Prostá a (přesto/ právě proto) silná? „Radost se živí kontemplací Ježíše Krista.“ Ježíš miluje lidi – to dosvědčují snad všechny stránky evangelia. Rád se s nimi setkává, mluví s nimi, dotýká se jich, žehná jim, uzdravuje je, vyučuje, osvobozuje, sytí… Jeho dny jsou plné setkání se druhými, a to někdy až tak, že nemá, kdy by se najedl a kdy by si odpočinul.

Někdy nám schází radost – události našich životů či životů našich blízkých možná neskýtají moc důvodů k potěšení, stejně tak stav naší země a světa: nárůst nespokojenosti, netolerance, extremismu, rostoucí počet lidí ve vážných sociálních problémech – opravdu není mnoho důvodů k radosti. O to důležitější je věnovat pozornost tomu, který jakoby přišel z jiného světa, a přitom je v něm doma dříve než my, vždyť, jak píše apoštol, svět byl skrze něho stvořen (Ko 1,16): když nadávali, žehnal; v bezmoci povzbuzoval; nenavštěvoval ty, kteří byli obklopeni lidmi, ale ty, kteří byli sami; nepřistoupil na nespravedlivou hru náboženských lídrů. Taková je Boží představa o světě pro lidi – místa víry, naděje a lásky. I když je naše realita od té původní nahony vzdálená, má tento svět naději – Boží lásce. Nenechme se okrást o radost. Naopak, věnujme ji i lidem kolem sebe. Každý člověk se může vyhřívat na slunci Boží pozornosti a lásky. Víme to my a vědí to lidé kolem nás? Zvlášť ti, kteří klesají pod tíží nároků doby nejvíce?

Pomalu se blíží pro naši farnost slavnost udílení svátosti biřmování a jak jsem se již zmínil v neděli, tak bych byl rád, kdybychom se na to všichni duchovně připravili.

Většina z nás si vylosovala jednoho biřmovance, kterého do vlastní slavnosti budeme doprovázet v modlitbách. Chci vás však poprosit, abychom prosili o nové vylití Ducha Svatého i pro naši farnost. Pokud to bude trochu možné, zkuste se devět dní před nedělní slavností připojit k novéně k Duchu Svatému za naše farní společenství. Texty budou k dispozici na našich farních stránkách.

Do té doby ve všedních dnech na konci bohoslužby zazpíváme postupně jednu sloku hymnu Veni Creator Spiritus, v neděli ji pak zazpíváme celou. Děkuji všem za ochotu a vyprošuji vše dobré. P. František

Všichni peníze potřebujeme, ale jedni mají více než druzí a mnoho lidí má málo i na pokrytí svých zcela základních potřeb. Jaký postoj tedy máme k penězům a k jejich užívání zaujmout?

Myslíme si, že používání peněz je naše soukromá záležitost, a nechce se nám tuto oblast našeho života otevírat komukoliv dalšímu – ani Bohu ne. Když se podíváme na to, co Ježíš o penězích učil, dost nás to děsí. Zpochybňuje to všechno, o čem je tento svět přesvědčen, pokud jde o bezpečnost, úspěch a postavení. V naší společnosti se lidé obvykle hodnotí podle toho, co dělají a co mají, ne podle toho, jací jsou. Vlastnictví majetku se stává důležitým a jakékoliv ohrožení těchto hodnot vytváří nejistotu a strach. Můžeme se bát, protože máme příliš málo peněz pro potřeby své rodiny. Nebo jich máme hodně a máme pocit, že si je musíme chránit. Za našimi obavami stojí prostá skutečnost, že jsme svoji důvěru vložili do peněz a ne do Boha. Potřebujeme ono třetí obrácení.

„Mně patří celá země,“ praví Pán (Ex 19,5) a chce se o to, co stvořil, se svým lidem rozdělit. Jsme tedy správci, ne majitelé, toho všeho, co jsme od něho dostali. Vědomí, že všechno vlastní Bůh, nás osvobozuje od naší přirozené potřeby vlastnit a dovoluje nám dělit se s ostatními spravedlivým způsobem. Používat peníze tak, jak si to majitel přeje, pak začíná dávat smysl a namísto otázky „Kolik svých peněz musím dávat Bohu?“ se budeme ptát: „Kolik Božích peněz si potřebuji nechat pro sebe?“ Dávání nás osvobozuje – pokaždé, když se vzdáváme nějakých peněz, zbavujeme se části svého falešného bezpečí. Jestliže se naučíme peněz zbavovat, nikdy nad námi nebudou mít moc a my je budeme moci svobodně používat, aby sloužily Bohu a jeho záměrům.

převzato z knihy  Letnice jsou pro život, KNA, 2008

S úmysly lidského jednání tomu může být tak jako se zlatonosnou rudou. Rudy se vytěží nesmírné množství, které se počítá na stovky tun, ale po přetavení v huti z nich dostaneme stěží pár kilogramů vzácného kovu. Na prahu věčnosti, až Bůh – milovník skryté pravdy – přetaví ve svém světle rudu našich pozemských skutků a slov, kolik zbude z toho všeho drahocenné rudy pravých a čistých úmyslů? V tu chvíli bude muset mnohé z toho, co bylo vykřičeno a vystaveno na odiv, ustoupit síle a kráse dosud neznámých skutků a slov založených na čistém a pravém úmyslu. „Amen, pravím vám: Otec, který vidí i to, co je skryté, vám odplatí“ (Mt 6,2.4).

Jak říká sv. Terezie od Dítěte Ježíše: „ Teprve v nebi uvidíme pravdu o všem. Na zemi je to nemožné. “

převzato a upraveno z knihy   365 dní s mystiky Karmelu, KNA, 2011

Pane, smiluj se. Pane, smiluj se.
Kriste, smiluj se. Kriste, smiluj se.
Pane, smiluj se. Pane, smiluj se.

Bože, náš nebeský Otče, smiluj se nad námi.
Bože Synu, Vykupiteli světa,
Bože Duchu svatý,
Bože v Trojici jediný,


Srdce Panny Marie, oroduj za nás.

Srdce podle srdce Božího,
Srdce Panny Marie, spojené se Srdcem Kristovým,
Srdce Panny Marie, nástroj Ducha svatého,
Srdce Panny Marie, svatyně Nejsvětější Trojice,
Srdce Panny Marie, svatostánku vtěleného Slova,
Srdce Panny Marie, bez poskvrny počaté,
Srdce Panny Marie, milosti plné,
Srdce Panny Marie, požehnané mezi všemi srdci,
Srdce Panny Marie, vznešený trůne slávy,
Srdce Panny Marie, hlubino pokory,
Srdce Panny Marie, zápalná oběti lásky Boží,
Srdce Panny Marie, s Ježíšem ukřižovaného srdce,
Srdce Panny Marie, potěšení zarmoucených,
Srdce Panny Marie, útočiště hříšníků,
Srdce Panny Marie, naděje umírajících,
Srdce Panny Marie, sídlo milosrdenství,
Srdce Panny Marie, srdce královny všech andělů a svatých,
 
Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.
Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.
Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi.

Modleme se:
Bože dobroty, který jsi naplnil přesvaté a neposkvrněné Srdce Panny Marie týmiž city slitování a něžnosti vůči nám, jimiž je vždy proniknuto Srdce Ježíše Krista, Tvého a jejího Syna, uděl všem, kteří vzývají toto panenské Srdce, aby pro jeho zásluhy zachovali až do své smrti dokonalou sjednocenost citů i náklonností s Nejsvětějším Srdcem Ježíšovým. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

13. říjen 2013 vyhlásil papež František za Den mariánské úcty. Na tento den bude do Říma z Fatimy převezena soška Panny Marie, před kterou chce Svatý otec zasvětit svět Neposkvrněnému Srdci Panny Marie.

Mariánská soška opustila v minulosti Fatimu již dvakrát, a to za pontifikátu Jana Pavla II. Poprvé 24. března 1984, kdy také Jan Pavel II. zasvětil svět Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, a podruhé 8. října 2000, kdy Jan Pavel II. zasvětil nastupující tisíciletí Nejsvětější Matce Boží. Tři papežové při různých příležitostech tímto způsobem za posledních 70 let uskutečnili toto zasvěcení světa Neposkvrněnému srdci Panny Marie. Sestra Lucie, vizionářka z Fatimy, se v jednom rozhovoru vyjádřila, že zasvěcení světa vykonané v roce 1942 Piem XII. pomohlo ukončit druhou světovou válku. Mnozí se také domnívají, že zasvěcení učiněné Janem Pavlem II. v roce 1984 napomohlo ke zhroucení sovětského komunismu. Jde tedy jistě o událost velikého duchovního dopadu.

Před několika týdny jsme zažili sílu společné modlitby s papežem Františkem za mír v Sýrii. Civilní media v této souvislosti sice mluví o vynikajících schopnostech ruských a amerických diplomatů, ale duchovní dopad postu a modliteb za mír ze 7. září je neoddiskutovatelný. Spojme se tedy s papežem Františkem i tentokrát. Mohli bychom se na toto opětovné zasvěcení světa Neposkvrněnému Srdci Panny Marie připravit modlitbou, popřípadě devítidenní novénou k Panně Marii. Pokud se rozhodnete před tímto zasvěcením pomodlit některou z mariánských novén, první den této novény připadá na pátek 4.10. Vítězství dobra nad zlem není na prvním místě dílem lidských schopností. Jde o duchovní boj, který se vyhrává duchovními zbraněmi.

převzato z  www.vojtechkodet.cz

S vyobrazením řádového znaku, jak jej známe dnes, se setkáváme poprvé na přelomu 15. a 16. století, a to bez udání výkladu použitých prvků. Proto se můžeme setkat s různými způsoby výkladu. Historicky nejpravděpodobnější se zdá tento:
Hnědé (černé) pole ve štítu symbolizuje horu Karmel, její vrchol se dotýká nebe.
Bílá hvězda v tomto poli je Panna Maria, ochránkyně a vzor karmelitánů.
Dvě hnědé hvězdy v bílém poli zastupují postavy starozákonních proroků Eliáše a Elizea, kteří se podle bible také na Karmelu zdržovali a jsou v řádové tradici nazýváni „ vůdcové karmelitánů.“

Jednoznačný je výklad doplňujících atributů:
Koruna a dvanáct hvězd vyjadřují motiv mariánský: symbolizují ženu oděnou sluncem s korunou z dvanácti hvězd kolem hlavy (Zj 12), což je biblický obraz tradičně vztahovaný na Marii.
Ruka s plamenným mečem připomíná proroka Eliáše, o němž Písmo říká, že "jeho slovo plálo jak pochodeň" (Sir 48,1). Prorok totiž nezvěstoval slovo své, ale slovo Hospodinovo, v Písmě nazvané "meč Ducha" (Ef 6,17).
Stuha obsahuje latinský nápis: „ ZELO ZELATUS SUM PRO DOMINO DEO EXERCITUUM“, který je výrokem proroka Eliáše (srv. 1 Král 19,10) a karmelitáni ho přijali za své heslo. Mohli bychom ho přeložit jako: „HORLIVOSTÍ HORLÍM PRO HOSPODINA BOHA ZÁSTUPŮ. “   

převzato a upraveno z  www.karmel.cz

Škapulíř (od latinského slova scapula, lopatka, nebo ze slova scapulare, zástěra) označuje původně část oděvu – vlastně pruh látky splývající přes prsa dolů jako zástěra a na zádech přes lopatky – běžnou součást řeholního šatu nejen u karmelitánů.

Legendy říkají, že pozdější generální převor karmelitánského řádu sv. Šimon Stock (1256 – 1265) prosil Pannu Marii, Patronku Karmelu, aby zprostředkovala řádu nějaké privilegium: uznání autoritou církve vzhledem k tomu směru, kterým nyní jde (příklon k žebravým řádům). Maria se mu zjevila, ukázala mu na škapulíř a řekla: „ Hoc tibi et tuis privilegium: in hoc moriens salvabitur.“ (To je privilegium tobě a tvým. Kdo zemře oděn tímto oděvem, bude spasen.)

Tím Panna Maria sama ukázala, že Karmel je spolehlivou cestou do nebe a Ona sama je jeho ochránkyní. Pozdějšími generacemi byl škapulíř považován za největší Mariin dar řádu a za souhrnný symbol všeho, co kdy Maria Karmelu prokázala. Proto byla úcta ke škapulíři spojována se slavením památky Panny Marie Karmelské 16. července. Následně se samotné Mariino zjevení bl. Šimonovi datovalo na 16. července roku 1251.

Po staletí byl škapulíř velmi rozšířeným znamením mariánské úcty, srovnatelným co do obliby jen s růžencem. Protože jde o svátostinu, víra církve v něm spatřovala zdroj hojného duchovního požehnání a zvláštní Boží ochranu před vlivem zlého ducha. Svatý Pius X. dovolil, aby se místo soukenného škapulíře nosila škapulířová medailka, na které je na jedné straně obraz Božského Srdce Páně a na druhé straně obraz Panny Marie.

V případě zájmu karmelitánský škapulíř získat stačí kontaktovat bratry karmelitány v Praze, v  Kostelním Vydří nebo v Olomoci - Hejčíně.

převzato z  www.vojtechkodet.cz

 
Mariánská antifona Flos Carmeli (Květ Karmelu) se pojí ke svátku Panny Marie Karmelské snad od samotného zavedení svátku v roce 1374. Podle řádové tradice – jak ji vyjadřuje jedna středověká legenda – jde o modlitbu, kterou složil a s níž se k Panně Marii vroucně obracel generál karmelitánského řádu sv. Šimon Stock. Nejstarší dosud známý dochovaný text pochází ze začátku 15. století a nachází se ve státní knihovně v Bamberku (Německo). Původní text byl postupně upravován a stal se z něho hymnus k liturgii svátku Panny Marie Karmelské. Zde uvádíme latinský text a volnější český překlad.