Letnice vždy nechávají vystoupit myšlenkám o Boží svrchovanosti, která se projevuje v nezachytitelnosti Božího Ducha. Ježíš přirovnává jeho působení k neviditelnému větru (J 3) a k vodě (J 4; 7). O Letnicích se však přítomnost Ducha na apoštolech, shromážděných v Jeruzalémě, projevila jakoby ohnivými jazyky (Sk 2,3). Když se zamyslíme nad tím, jak musela tato událost promlouvat k soudobým Židům, nelze nevzpomenout, že oheň vyšlý z nebe byl pro Izraelity projevem Boží moci. Od Hospodina vyšel oheň, který pozřel na oltáři zápalnou oběť (Ex 9,24), první oběť, přinesenou Áronem a Mojžíšem.
Zápalná oběť (narozdíl od jiných obětí: přídavné, pokojné, za hřích či za viny) byla podle knihy Leviticus (1. kapitola) celá určená pro Hospodina, šlo o tzv. holokaustum (celopal), byla obětována jako libá vůně pro Hospodina (Lv 1,9). Tuto oběť přinesl prorok Elijáš, když se přel s Baalovými proroky na hoře Karmel (1 Kr 18). Tehdy s nimi uzavřel sázku, aby lid poznal, že pravým, živým Bohem je Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, nikoliv pohanská modla. Zatímco Baalovi proroci nebyli s to přimět svého boha, aby na oběť seslal oheň, Eliáš nechal svého býka prolít vodou. Po modlitbě "spadl Hospodinův oheň a pozřel zápalnou oběť i dříví, kameny i prsť, a vodu z příkopu vypil" (1 Kr 18,38). V reakci vyznal shromážděný izraelský lid, že jedině Hospodin je Bůh.
Oheň z nebe vyjevuje Boží svrchovanou moc, s níž Hospodin přijímá přinesenou oběť a celou 'si ji bere'. Zároveň Bůh touto mocí očišťuje svůj lid od hříchu, jak připomíná příběh Áronových synů Nádaba a Abíhú, kteří při bohoslužbě užijí 'cizí oheň' (Lv 10,1). Oheň, kterým hoří oběť Hospodinu, nesmí být ledajaký. Jeho původ je přesně dán: jeho původcem je Hospodin sám. Člověku je upřeno, aby měl v moci, kdy a čím oběť zapálí, musí se řídit vůlí toho, komu je oběť přinášena.
Když se nyní vrátíme k události Letnic, popsané ve 2. kapitole Skutků apoštolů, chápeme lépe, co se ve večeřadle odehrávalo. Ohnivé jazyky, které spočinuly na apoštolech, byly projevem Boží svrchovanosti. A ze shromážděných Ježíšových učedníků činily církev, totiž Kristovo tělo cele obětované jako 'vůně libá pro Hospodina', holokaust. Láska, která má být pro společenství křesťanů charakteristická, je zdrojem naděje. Jejím původem je totiž Bůh sám (Ř 5,5), jejím ztělesněním je Bůh a člověk Ježíš (srv. 1 J 4,8). Bůh sám přijímá přinesenou oběť a ujímá se své církve. Spojuje ji s obětí, kterou přinesl jeho Syn na 'golgotském oltáři'. Společenství jeho učedníků, tedy každého z nás, je jejím pokračováním.
Poselství Letnic je prosté, avšak zásadní: staň se celopalem - obětí, cele určenou pro Boha. Celý náš pozemský život má být "živou, svatou, Bohu milou obětí" (Ř 12,1). Obětí, která nesmí hořet žádným jiným plamenem, než žárem Boží lásky, Božího milosrdenství.