Tematika ovcí a hlasu pastýřů rozpoutala diskusi. V jejím průběhu padla i důležitá otázka, podle čeho dnes člověk vlastně rozpozná tu pravou církev. Čtenář, který otázku položil, přiznal, že má velkou úzkost, zvlášť o mladé lidi. Pokusím se na tuto otázku odpovědět.
Pomoci by nám mohl pohled na počátek společenství církve, tedy pohled do evangelií. Vidíme, že společenství církve je společenstvím Ježíšových učedníků, kteří jsou posláni ke všem lidem, aby svědčili o Boží lásce, zjevené v Ježíši Kristu a vybízeli každého člověka k obrácení. Těmto lidem je dána posila Utěšitele, Ducha svatého, který je obdařuje mj. jazyky srozumitelnými pro okolní národy. Proto je to zpravidla tak, že 'nevěřící' člověk slyší od někoho, v nějakém společenství zvěst evangelia. A v tomto společenství dále zůstává a s podporou ostatních křesťanů dělá ve víře první kroky a roste.

Tento neproblematický postup je však zkomplikován existencí různých křesťanských sekt, které pokřivují zvěst evangelia, a tedy i obraz Boha. Problém sekt spočívá především s ohledem na jejich členy v tom, že mylná nauka nevede k plnosti lidského života. V tomto stručném textu není možné vyčerpat tuto složitou problematiku, je však zřejmé, že každý člověk musí být obezřetný, a to zvlášť k jakýmkoliv projevům nucení či manipulace, protože člověk nesmí být nucen, aby jednal v rozporu se svým svědomím. Dalším důležitým rozlišovacím znamením může být otevřenost vůči ostatním křesťanským společenstvím. Projevem sektářství bývá přesvědčenost o vlastní výlučnosti: nikdo jiný než příslušník této skupiny nebo 'denominace' nemůže být spasen. Křesťané však věří tomu, že Ježíšovi učedníci mohou následovat svého Mistra v různých společenstvích.

Rozlišovacím znamením bývala už ve starověku jednota s biskupy, a to zvlášť s římským biskupem, který se záhy těšil mimořádné autoritě. Důležitým principem života, který směřuje ke spáse, je růst v lásce, a tedy snaha o jednotu ve společenství církve. Touhou křesťana je, aby celý svět byl spojen ve společenství Ježíšových učedníků. Proto je církev tzv. všeobecnou svátostí spásy, tedy znamením jednoty lidského rodu (Lumen gentium 48). Proto má být pro společenství církve charakteristická mimořádná míra dobré vůle, odpuštění a péče o dobro druhých, prostě láska (srv. J 13,35). Naopak charakteristikou hříchu je vzájemné oddělování, odmítání a bourání vztahů. K tomu v minulosti i přítomnosti naneštěstí stále dochází. Směr křesťanského růstu je však zřejmý: hledání vztahů ke druhým křesťanům, a to i za hranicemi vlastní denominace. 2. vatikánský koncil vybízí katolické věřící, aby aktivně pěstovali vztahy k nekatolickým křesťanům, a tak pracovali na obnovení i pozemské jednoty církve.