Pašijové příběhy nám poskytují takové množství podnětů k přemýšlení a k modlitbě, že je mi každoročně líto, jak rychle s nimi v rytmu liturgického roku musíme být hotovi. Velikonoční oktáv nám ve svém posledním dni, totiž v tzv. neděli Božího milosrdenství, připomíná právě tento podstatný rozměr velikonočních událostí. Bojím se, že tato poznámka vyzní velmi banálně, ale Velikonoce jsou svátky Božího zájmu o utrpení člověka. Bohu nejsme jedno a není mu lhostejný jeden jediný člověk, který trpí. Často jsme v pokušení myslet si, že Boží čas a náš čas, že Boží zájmy a naše zájmy se zcela míjejí. Že v Božím blaženém bezčasí, které vylučuje jakékoliv utrpení, není prostor pro naše starosti a zápasy. Žel musím připustit, že k tomu nechtěně přispěla i teologie, kladoucí příliš velký důraz na metafyzické vlastnosti našeho Boha, a tedy také na jeho jednoduchost, neměnnost a dokonalost. Jak by se taková bytost mohla srovnávat s naší složitostí, proměnlivostí a nedokonalostí! 

Je to však právě hlavní poselství Velikonoc, že se Bůh sám ve svém vtěleném Synu stává potřebným. Jakoby nestačila událost Vánoc, ve které se Bůh rodí do tohoto světa jako lidské dítě. Celý jeho pozemský život svědčí o jeho širokém srdci, ve kterém našli místo všichni potřební, trpící a soužení. Ježíš v chudobě neúnavně a na úkor vlastního pohodlí a toho, čemu bychom hezky po měšťácku řekli spořádaný život, uzdravuje, vyučuje, vymítá... Poslední výkřik o Božím zájmu přichází v souvislosti s židovskou paschou onoho roku, kdy vyšlo najevo, že tím pravým velikonočním beránkem je Ježíš sám. Jedním z posledních slov našeho Mistra na golgotském kříži byla modlitba o odpuštění pro ty, kteří jej křižovali, zrazovali a zapírali, pro hříšníky, kterými byl Ježíš doslova obklopen. A nebyli to jen hříšníci, kteří o něm nechtěli nic slyšet, ale i ti, kteří byli roky v jeho blízkosti, které Ježíš nazýval svými bratry.

Bůh se nestaví ke světu jen jako stvořitel a svět není jen jakýmsi hřištěm, které Bůh vytvořil, dal mu pravidla a pak jej ztratil ze svého zájmu, jakýmsi výtvorem, který byl stvořen kdoví proč, nejspíš jen proto, aby dal Bůh najevo, jak to umí. Když má Bůh vyjádřit svůj vztah ke světu a ke každému z lidí, stává se Ježíšem a žije tak, jak to čteme v evangeliích. Dokonce i po svém nespravedlivém odsouzení se jako zmrtvýchvstalý vrací zpátky k lidem a posílá jim na pomoc v jejich zápasech svého Ducha. Jeho tělem se stává církev, tedy každý z nás křesťanů jednotlivě, ale i celek našich vztahů. I když jsme se třeba ve svém životě nesetkali s velkými projevy milosrdenství, nenechme se připravit o tento hlavní tón Velikonoc. Těžko bychom pak snášeli vlastní prohry a viny, jak to vidíme na nešťastném Jidáši.