Každá třetí zavražděná žena či dívka na světě je podle údajů Světové zdravotnické organizace (WHO) obětí svého partnera životního partnera. Když jsem se týden před Velikonocemi kvůli jednomu rozhlasovému natáčení pročítal statistikami týkajícími se tzv. domácího násilí, bylo mi zřejmé, o jak závažný problém se jedná. Zabití manželky či družky je až posledním krokem nefungujících vztahů v rodinách, domácí násilí má však celou řadu podob: od žárlivé izolace partnera či partnerky, přes kontrolu jeho či jejích financí, verbální napadání a ponižování, po sexuální zneužívání až k fyzickému bití, týrání. Případy násilí za zavřenými dveřmi domovů patří k nebolestivějším případům lidského utrpení. 

Je bolestí církve, že se domácí násilí nevyhýbá ani křesťanským manželstvím a rodinám.  A přitom je však zcela zřejmé, že jakýkoliv projev ponižování a zneužívání druhého člověka je hříchem, a tedy nemůže být nikdy ospravedlněn. A nikdy nemůže dojít Božího souhlasu. Oběti jsou drženy v šachu falešnými argumenty o Bohem chtěné podřízenosti ženy vůči muži, o nemožnosti šikanózní svazek opustit nebo o potřebě odčinit svou bolestí své minulé hříchy.

Když jsme potom na Květnou neděli slyšeli o slavném Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma a vzápětí o jeho utrpení a smrti, přišla mi tato podobnost s oběťmi násilí v manželství nápadná. I ony totiž zpravidla vstupovaly do manželství s hudbou a slavením. Jejich situace se však někdy později změnila a nyní prožívají peklo na zemi. Uvědomil jsem si však, jak daleko sahá vyznání, že Ježíš sestoupil do pekel, že se ve svém utrpení solidarizoval se všemi umírajícími a trpícími. Jedním z rysů zla je totiž jeho mučivá nesmyslnost. Na světě je spolu s námi celá řada těch, kteří trpí, aniž se dopouštějí nebo dopustili čehokoliv zlého, a těch, kteří ve svém životě možná nebyli bez hříchu, ale trápení, kterého se jim od druhých dostává, je naprosto nepřiměřené. Tito lidé se stávají jenom jakýmsi hřištěm zloby a zvrácenosti druhých. Myslím přitom na zabité nenarozené děti, na mučené vězně a zajatce, zneužívané dělníky z řad ilegálních imigrantů a právě na oběti domácího násilí, ať už jde o ženy, muže, děti nebo stárnoucí rodiče. 

Samoúčelná tvář zla a Zlého patří k těm nemučivějším. Kdyby alespoň člověk nasazoval vlastní život pro něco, co za to stojí. Až budeme při příbězích Ježíšova utrpení poslouchat o jeho ponížení, o jeho bičování, poplivání, posměchu, uvědomme si, že hledíme do tváře právě této podobě zla, které je pouze projevem brutality, nezvládnutého hněvu a hříšnosti jeho pachatelů. Můžeme přitom myslet právě na ty, kteří se s touto podobou hříchu, který je nám všem nějak vlastní, mají osobní zkušenost. Náš Pán vstoupil svým utrpení i do  životních osudů těchto lidí. Právě oni se našemu Pánu podobají ve svém zmučení a zoufalství nejvíce.