Nějaká podoba postní praxe je vlastní každému náboženství. Pro své  blahodárné účinky se dodržování postních předpisů doporučovalo i v různých filosofických školách starých dob, které ještě počítaly s tím, že formace člověka v mudrce musí být celostní: moudrý může být pouze ten, kdo se dokáže ovládnout, kdo je pánem sebe sama a neotročí své vlastní chuti. Půst je také tradičním léčebným prostředkem, vždyť pročišťuje náš organismus. Navíc už jen pozornost k tomu, co jíme, spojená s odhodláním nesníst vše, co se nám nabízí, ba dokonce chvíli  hladovět, a tak přerušit kolotoč nezdravých životních návyků - to všechno je samozřejmě z hlediska našeho zdraví chvályhodné a může být jen doporučeno. Navíc katolická praxe postu před Velikonocemi přichází ve velmi vhodnou dobu roku: původně zasahovala nejhubenější část zemědělského roku, kdy se zimní zásoby tenčily. V době současného blahobytu nám navíc po sedavé zimě velmi vyhovuje období jakéhosi kolektivního hubnutí do plavek. Je tedy zřejmé, že praxe postu je z každého ohledu hodna doporučení.

V náboženských tradicích bývá půst chápán jako projev kajícnosti. Člověk, který si uvědomuje tíhu své viny, hledá smíření s božstvem, usiluje o znovunalezení rovnováhy, kterou narušil svým hříchem. Na tuto praxi lze pohlížet jako na vyrovnávání dluhu, který člověk nadělal svým zlým jednáním.

Tento rozměr postu byl známý i v židovské tradici. Pro křesťana však vyvstává otázka, jaký význam má půst poté, co byl jeho hřích odpuštěn díky oběti Pána Ježíše Krista. Těžko můžeme hovořit o odčinění dluhu, neboť ten byl zahlazen krví Krista. Jako křesťané jsme tuto Kristovu oběť vědomě přijali ve křtu, Bohu jsme otevřeli své životy a znovu a znovu se k Bohu Otci obracíme při svátosti smíření, kdy přijímáme jeho odpuštění a smíření s ním i s církví. Je tedy zřejmé, že půst není pro křesťana prostředek k získání odpuštění vin.

Jaký význam postu nám tedy zbývá? Slovo půst se tradičně užívá v kontextu řeči o jídle. Nezbytnost přijímat potravu, které se postní praxe přímo dotýká, lze z antropologického hlediska chápat jako projev závislosti člověka na vnějším světě: člověk je bytost nesoběstačná. Uvědomit si tuto základní omezenost lidské bytosti můžeme považovat za hlavní rozměr křesťanského postu. Ježíš sám využívá metaforiku jídla, když říká svým učedníkům: "Můj pokrm je, abych činil vůli toho, který mě poslal" (J 4,31). Kdybychom se dívali tímto pohledem, budeme se ptát, co jíme my. Čí vůli konáme? Svou vlastní? Děláme to, co se líbí nám, nebo vycházíme vstříc svému křesťanskému povolání konat vůli našeho nebeského Otce, jak se modlíme v každém Otčenáši: "Buď vůle tvá!"?

Půst je z křesťanského pohledu vzácnou příležitostí k rozlišování čí dobro se snažíme najít, zda své vlastní, nebo druhých, v posledku tedy Boha! Vždyť cesta k mému vlastní dobru vede vždy jen přes dobro druhých (srv. Lk 17,33). To je důvod, proč prorok Izajáš odmítá běžnou výkonnostní postní praxi svých současníků, zaměřenou na asketické úkony. Hospodin nemá nejmenší zalíbení v trápení člověka a nemůže se proto radovat ani z dobrovolného sebetrýznění. Izajáš připomíná, že cílem postu je především rozevřít okovy svévole a rozbít každé jho (srv. Iz 58,6).

Nezajímejme se proto v postu tolik o to, kolik jsme toho nesnědli či nevypili, či jak máme silnou vůli. To všechno nejsou špatné věci, ale z teologického pohledu jsou druhotné, zda jsou vůbec důležité. Ptejme se spíš, zda se už půst projevil na našem okolí? Už jsme potěšili ztrápeného, nasytili hladového, vyslechli osamělého, navštívili nemocného, odpustili dlužníkovi? Ale předně: obnovili jsme válku proti svévoli, proti zažitým kompromisům svého pohodlného 'křesťanství', abychom se vydali na cestu hledání Boží vůle, která může být překvapivě odlišná od té, kterou se domníváme, že jsme už našli?