Papež František se svým mimořádným darem vyjádřit hluboké věci prostým způsobem vyzval ve své pozoruhodné exhortaci Evangelii gaudium, která vyšla před týdnem konečně také česky, k reformě celé církve. Paradigmatem každého díla církve musí být evangelizace (čl. 15): "Je třeba přejít od pouhé konzervující pastorace k pastoraci rozhodně misijní", připomíná papež. Tato reforma musí postihnout všechny části církve, tedy i naši farnost ale i naše vlastní životy.

Ve článku 117 varuje římský biskup před hrozící podobou náboženského fanatismu, která nás možná překvapí a kterou si s tímto označením zpravidla nedáváme do souvislosti: "Poselství, které hlásáme, se vždycky prezentuje v určitém kulturním hávu. V církvi však někdy upadáme do marnivé sakralizace vlastní kultury, čímž můžeme dávat najevo spíše fanatismus než autentickou evangelizační horlivost." (Papež František, Evangelii gaudium, Praha: Paulínky, 2014, čl. 117). Fanatismus se vždy vyznačuje neochotou připustit jiný názor. Jen pomyšlení, že by druhý mohl mít pravdu, nebo jen právo vidět věci odlišně, nám připadá nepřípustné. Křesťanství je vtělené náboženství. Není založené na určité pravdě nebo nauce, na jisté myšlenkové tradici, nýbrž na osobě Boha, který se stává člověkem. Poselství o něm, o bezmezné Boží lásce k člověku, která vede až k vlastní oběti Ježíše Krista, je vyjadřováno různým způsobem. Ačkoliv tím nejstarším byl kulturní prostor starověkého Izraele, zpráva o něm se přenesla do jiných kultur: antické, syrské, arménské, posléze germánské ... až došlo toto pozvání ke vztahu s Bohem až k nám. Žádná z kulturních forem však neměla a nemá právo činit si na poselství Ježíše Krista nárok, nebo se s ním ztotožnit. Nikdo z nás se nemusí stát Židem, aby se mohl s Ježíšem setkat. Stejně tak se nikdo z nás se proto nemusí naučit latinsky, nebo být vyznavačem varhanní hudby. Každý z kulturních projevů nám může být pomocí, jak vztah s Bohem prožívat a jak o něm mluvit druhým.

Může se však stát také pastí ve chvíli, kdybychom jej učinili nutnou podmínkou pro to stát se křesťanem. Tímto nenápadným projevem fanatismu, který je podle slov papeže v církvi někdy patrný, je "marnivá (zbytečná) sakralizace vlastní kultury". Asi nelze nemyslet např. na likvidace latinskoamerických či asijských misií, které centralistnímu oku raněnovověkého Římana připadaly příliš domorodé, a proto odchylující se od pravé víry. Nelze však ale ani nemyslet na nesčíslné drobnější spory na národní či třeba jen farní úrovni, kdy se křesťané mezi sebou hádají o to, jestli se při mši svaté smí hrát na jiné nástroje než na varhany, jestli se smí sloužit mše svatá v jiném jazyce než v latině, jestli se smí v kostele kojit dítě, jestli se při modlitbě smí zdvíhat ruce, jestli se při liturgii smí tančit, jestli se manželé při pozdravení pokoje smí políbit, jestli smí být vánoční 'půlnoční' v 11 hodin, zda jsou lepší roráty staročeské než jiné nebo zda se smí k ambonu v tričku s obrázkem, a tak dále a tak dále.

A křesťané se dohadují a dohadují, často roste nevraživost a neláska. Rozhodujícím kritériem většinou nebývá rozumnost argumentace, ale vkus či nevkus některé určující skupiny. Neochota ustoupit nebo připustit alternativu může být projevem fanatismu, který je v přímém rozporu s poselstvím evangelia. Bůh, který se vzdal vší okázalosti a majestátu, když se stal chudým, ale svobodným člověkem, nemůže být hlásán způsobem, který lpí na sobě samém, který se činí výlučným oproti ostatním. Z těchto malých zamilovaností do vlastní kultury, ze zmatku našich vlastních preferencí vznikají v těle církve ty nejbolavější šrámy. To ony jsou často tím, co činí naše svědectví světu nedůvěryhodným. Ale také jsou to ony, které nám nedovolují radovat se ze zvěsti evangelia, které nás samotné zavírají proti působení Boží milosti a činí z nás nemilosrdné a tvrdé soudce, pro které je 'nízkoprahovost' Božího milosrdenství pohoršením. A tak sami sebe nechtěně vylučují z Božího království.

Řešením jistě není lhostejnost, kdybychom si řekli, že je to všechno stejně jedno. Papež František nám staví před oči základní kritérium, kterému musí být všechna naše rozhodnutí v těchto věcech podřízena: je to ve prospěch srozumitelnosti evangelia? Dostane se jeho poselství k lidem, kteří mají jiný vkus než já, poslouchají jiný hudební styl nebo se jinak oblékají?