Papež František si kardinála Waltera Kaspera velmi váží. Pověřil ho přednáškou o problémech rodiny, kterou pronesl před shromážděním kardinálů na letošní únorové konzistoři a která vzbudila mnoho emocí. Se zveřejněním textu Kasperovy přednášky se dělaly velké tajnosti, až se nakonec její přepis objevil v italském deníku Il Foglio. Papež František Kaspera pochválil, zároveň se ale aktivovala vlna kritiků v čele s boloňským arcibiskupem Carlem Caffarrou, bývalým poradcem polského papeže a podle některých vatikanistů v podstatě autora teologie těla Jana Pavla II.

Kasper odpověděl na některé námitky svých kritiků v obsáhlém rozhovoru pro americký časopis Commonweal. Ohledně umožnění přístupu ke svátostem civilně znovu sezdaným rozvedeným, kteří vedou křesťanský život a vykonali pokání, Kasper řekl: "Nedokážu si představit situaci, v níž by lidská bytost spadla do jámy a nebylo by žádného východiska. Často není možné vrátit se k prvnímu manželství. Pokud je to možné, mělo by dojít k usmíření s manželkou nebo s manželem, ale často to možné není."

"V Krédu", dodává kardinál, "prohlašujeme, že věříme v odpuštění hříchů. Pokud by bylo toto provinění a došlo by k pokání, rozhřešení není možné? Moje otázka se dotýká svátosti smíření, díky níž máme přístup ke svatému přijímání. Ale nejdůležitější věcí je pokání: lítost nad tím, co se špatného stalo a nové životní nasměrování. Nová quasi-rodina nebo nové partnerství musejí být pevné a prožívané křesťansky. Období nového nasměrování - metanoia – je nezbytné. Nikoli pro potrestání, ale kvůli novému životnímu směru, protože rozvod je vždy tragédií".

Kasper se poté ptá: "Moje otázka – to není řešení, ale dotaz – je tato: rozhřešení v tomto případě není možné? A pokud je tu rozhřešení, může tu pak být i svaté přijímání? Je tu mnoho argumentů v naší katolické tradici, které umožňují takovou cestu vpřed."

Kardinál pak odpověděl na otázku ohledně církevního učení, které požaduje na znovu sezdaných rozvedených, – pokud chtějí obdržet rozhřešení a svaté přijímání – zdržet se sexuálního vztahu a žít tedy jako "bratr a sestra". "Žít spolu jako bratr a sestra? Samozřejmě mám velký respekt pro ty, kteří se tak chovají", řekl Kasper. "Ale je to akt heroizmu a heroizmus není pro průměrného křesťana. Z toho by také mohlo vzniknout nové napětí."

"Chci říci", vysvětluje německý kardinál, "že lidé musejí dělat to, co je v jejich situaci možné. Nejsme vždy schopni, jako lidské bytosti, dosáhnout na ideál, na tu nejlepší věc. Musíme udělat to nejlepší možné v jedné určité situaci. Tato pozice se nachází mezi rigorizmem a laxizmem. Laxizmus není samozřejmě možný, protože by byl v rozporu s Ježíšovým povoláním ke svatosti. Ale ani rigorizmus nenáleží k tradici církve."

"Alfonso Maria de' Liguori – vysvětluje Kasper – byl na počátku rigoristou. Když pracoval s obyčejnými lidmi poblíž Neapole, pochopil, že není možné (být rigoristy). A byl zpovědníkem." Kardinál zde naráží na tzv. "equiprobabilismus", tezi, která vzešla v jezuitském prostředí kazuistiky a kterou si neapolský světec vzal za svoji. Základní princip spočívá v tvrzení, že morální pravidlo je reálně nejisté – a tedy také nezávazné – pouze v případě, kdy jsou rovnoměrně zastoupeny argumenty jemu příznivé i nepříznivé, ve stejném stupni pravděpodobnosti.

"Velmi s tím souhlasím. A samozřejmě, vzhledem k tomu, že Alfonso Maria de' Liguori je patronem morální teologie, nejsme ve špatné společnosti, pokud se o něj opíráme," pokračuje Kasper.

Poté co kardinál vysvětlil, že první svazek, jediný svátostně platný, by se opravdu musel rozpadnout bez jakékoli naděje na záchranu, klasifikoval vinu, které by se dopustil člověk, pokud by opustil nový civilní svazek. To by bylo "rozbití druhé rodiny. Pokud jsou tu děti, tak to nelze. Pokud ses zavázal novému partnerovi, dal jsi mu své slovo, pak to není možné."

Dál Kasper rozebírá téma absence víry v momentu svátostného manželství. "To je skutečně problém. Mluvil jsem o tom s papežem a řekl mi, že věří, že padesát procent manželství je neplatných. Manželství je svátost. Svátost předpokládá víru. A pokud si pár přeje jen pěknou ceremonii v kostele, protože je to hezké, romantičtější oproti civilní svatbě, pak je třeba se ptát, zda tam byla víra a zda byly opravdu splněny všechny podmínky pro svátostnou platnost manželství - jednota snoubenců, exkluzivita jejich vztahu a jeho nerozlučnost."

 „Mnozí církevní právníci - pokračuje Kasper - mi říkají, že dnes, v naší pluralitní společnosti nemůžeme předpokládat, že páry dávají skutečně svůj souhlas tomu, co požaduje církev. Často jde také o neznalost. Je nezbytné posílit předmanželskou katechezi a zdůraznit její význam. Přistupuje se k ní často velmi byrokraticky...Musíme dělat mnohem více v předmanželské katechezi, protože nemůžeme předpokládat, že ti, co jsou formálně křesťany, také mají víru. Nebylo by to realistické“.

Kasper tedy přímo odpověděl na kritiku od boloňského arcibiskupa, kardinála Carla Caffarry, který se na svého německého spolubratra obrátil s otázkou: "Co se stane s prvním manželstvím?". "První manželství je nerozlučitelné – odpovídá Kasper – protože manželství není pouze slib mezi dvěma stranami; je to také Boží slib a to, co koná Bůh, koná po všechen čas. Proto manželský svazek zůstává. Přirozeně, křesťané, kteří opouštějí první manželství, selhali. To je jasné. Problémem je, když není žádná cesta z této situace. Pokud hledíme na Boží skutky v dějinách spásy, vidíme, že Bůh dává svému lidu novou možnost. To je milosrdenství. Boží láska se nevyčerpá, protože lidská bytost selhala, když činí pokání. Bůh nabízí novou možnost, aniž by smazal požadavky spravedlnosti: Bůh neospravedlňuje hřích. Avšak ospravedlňuje hříšníka. Mnoho mých kritiků nechápe tento rozdíl. Myslí si: takto chceme ospravedlnit hřích. Ne, toto nikdo nechce. Ale Bůh ospravedlňuje hříšníka, který se obrátí. Toto rozlišení se objevuje už u Augustina."

„Nepopírám – vysvětluje Kasper – že manželské pouto zůstává. Avšak církevní otcové měli krásný obraz: pokud ztroskotáš, nedostaneš pro záchranu novou loď, ale dostaneš prám, který ti dovolí přežít. Toto je Boží milosrdenství, dá prám, který nám dovolí přežít. Toto je můj postoj k problému. Já respektuji jiný názor, ale na druhou stranu je třeba vidět, jaká je dnes konkrétní situace. Jak můžeme pomoci lidem, kteří dnes bojují v těchto situacích? Vím, že tito lidé, často ženy, jsou velmi aktivní v životě farnosti. Dělají všechno možné pro své děti. Znám jednu ženu, která připravovala dceru na první svaté přijímání. Farář řekl, že dívka může přistoupit ke svatému přijímání, ale nikoli její matka. Mluvil jsem o tom s papežem a on řekl: "Ne, toto není možné."

Ohledně druhého sňatku uzavřeného pouze civilně Kasper tvrdí: "Druhé manželství, přirozeně, není manželství v našem křesťanském smyslu. A byl bych proti tomu slavit jej v kostele. Ale jsou tu některé prvky manželství. Chtěl bych tuto situaci přirovnat ke způsobu, jakým katolická církev vidí ostatní církve. Katolická církev je skutečná Kristova církev, ale jsou tu další církve, které mají prvky skutečné církve, a my uznáváme tyto prvky. Podobně můžeme říci: pravé manželství je svátostné manželství; druhé manželství není manželstvím ve stejném smyslu, ale jsou v něm jeho prvky: partneři se starají jeden o druhého, jsou zavázáni výlučně jeden druhému, mají v úmyslu zůstat v tomto svazku, starají se o děti, vedou život modlitby, atd..Není to nejlepší situace. Je to nejlepší možná situace".

"V žádném případě nemohu popřít nerozlučnost svátostného manželství. Bylo by to hloupé. Musíme ji respektovat a pomáhat lidem nerozlučnost chápat a žít ji. To je úkol pro církev. Ale musíme uznat, že křesťané mohou selhat, a tudíž jim musíme pomoci. Těm, kdo říkají: "Jsou ve stavu hříchu", bych odpověděl: Papež Benedikt XVI. již řekl, že tito katolíci mohou přijímat duchovní přijímání. Duchovní přijímání znamená být sjednocen s Kristem. Ale pokud jsem sjednocen s Kristem, nemohu být ve stavu těžkého hříchu. Tedy, pokud mohou přijímat duchovní přijímání, proč nemohou přijímat také svátostné přijímání? Myslím tedy, že tu jsou problémy také v tradičním postoji a papež Benedikt o tom přemýšlel: řekl mi, že tito lidé musí mít prostředky spásy a duchovní přijímání. Ale duchovní přijímání zachází velmi daleko: je to sjednocení s Kristem. Proč by tyto osoby měly být vyloučeny od toho druhého přijímání? Být duchovně sjednocen s Kristem znamená, že Bůh tomu člověku odpustil. Tak také církev- uzavírá kardinál – skrze svátost smíření, by měla být schopna odpustit, pokud tak činí Bůh. Jinak je tu opozice mezi Bohem a církví a to by byl velký problém."

převzato z http://www.umlaufoviny.com/