PRVNÍ ČTENÍ Z PRVNÍ KNIHY MOJŽÍŠOVY (GN 22,1-2.9a.10-13.15-18)
Bůh zkoušel Abraháma a řekl: „Abraháme!“ Odpověděl: „Tady jsem!“ Bůh pravil: „Vezmi svého syna, svého jediného syna, kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Moria a obětuj ho tam jako celopal na jedné z hor, kterou ti označím.“ Když došli na místo od Boha určené, Abrahám tam vystavěl oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka a položil ho na oltář, nahoru na dříví. Pak vztáhl Abrahám ruku a vzal nůž, aby zabil svého syna. Ale Hospodinův anděl na něho zavolal z nebe: „Abraháme, Abraháme!“ Ten se ozval: „Tady jsem!“ (Anděl) řekl: „Nevztahuj svou ruku na chlapce a nic mu nedělej, neboť nyní vím, že se bojíš Boha, když mi neodpíráš svého syna, svého jediného syna.“ Abrahám pozdvihl své oči, a hle – za ním beran, který se chytil za rohy v křoví. Abrahám šel, vzal ho a obětoval jako celopal místo svého syna. Hospodinův anděl zavolal na Abraháma podruhé z nebe a řekl: „Při sobě samém přísahám – praví Hospodin – že jsi to udělal a neodepřel jsi mi svého syna, svého jediného syna, zahrnu tě požehnáním a rozmnožím tvé potomstvo jako nebeské hvězdy, jako písek na mořském břehu, a tvé potomstvo se zmocní brány svých nepřátel. V tvém potomstvu budou požehnány všechny národy země za to, že jsi mě poslechl.“
DRUHÉ ČTENÍ Z LISTU SVATÉHO APOŠTOLA PAVLA ŘÍMANŮM (ŘÍM 8.31-34)
(Bratři!) Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? Kdo vystoupí se žalobou proti Božím vyvoleným? Bůh přece ospravedlňuje! Kdo odsoudí? Kristus Ježíš přece zemřel, ano i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás!
SLOVA SVATÉHO EVANGELIA PODLE MARKA (MK 9.2-10)
Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel – žádný bělič na zemi by ho nedovedl tak vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?“ Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni. Tu se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“ Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená „vstát z mrtvých“.
K ZAMYŠLENÍ
Boží slovo této neděle – 2. postní v cyklu B – je znepokojivé i útěšné i burcující. Všemi třemi texty se vine Boží věrnost a uskutečňování Božího záměru spásy člověka.
Boží požadavek, aby Abrahám obětoval svého syna je silně znepokojující a nepochopitelný. Tak jako v celé Bibli, nelze ani tyto věty vytrhnout z kontextu celého Písma. Jak to může Bůh chtít? To není správná otázka. Lepší otázka je: Jaký je Boží záměr a konečný výsledek? Pro Abraháma je to veliká zkouška, ve které obstojí. On uvěřil a učinil zkušenost, že Bůh je věrný a dočkal se zaslíbeného syna Izáka. V této víře jedná i nyní a Bůh mu vrací jeho syna a navíc rozšiřuje své zaslíbení: V tvém potomstvu budou požehnány všechny národy země za to, že jsi mě poslechl. Abrahámova víra otevírá cestu pro Boží milost a požehnání nejen pro Abraháma a jeho rodinu, ale pro všechny národy. Je nazván otcem věřících.
Naše víra je nutně spjata s tím, jak poznáváme Boha. V jakého Boha věřím? Věrného, dobrého, kterému jde o mě? Nebo nevyzpytatelného, který mě zkouší zda mi může věřit a zase tak moc mu o mne nejde?
Jaká je tedy má víra? Kam až jsem ochoten, schopen jít v postavení se na Boží slovo? Co jsem ochoten Bohu darovat?
Apoštol Pavel má „jasno“: Bůh nám ve svém Synu daroval VŠECHNO! Jak by nám nedaroval vše ostatní. Jsem Boží vyvolený, miláček, nikdo nemá právo mě odsoudit (ani já sám sebe) – Ježíš vzal všechno odsouzení na sebe a já jsem v něm ospravedlněn – mohu přicházet k Otci.
To jsou základy pro naše žití ve vztahu s Bohem. I na nás se Otec dívá a říká: „to je můj milovaný syn, milovaná dcera“ – ne pro náš skvělý život, ale protože jsme proměňováni v Krista. Taky je jádro – naším úkolem není „polepšit se“, tak jak to nejčastěji chápeme a pak jsme zklamaní, že to nejde a nechce se nám pořád dokola vyznávat ty stejné hříchy. Naším úkolem je nechat se „proměnit“, dovolit Bohu, aby změnil naše srdce – v odvážné, věrné, milující, nesobecké…
Bez víry, že Bůh je skutečně dobrý, vždy a v každé situaci, ho nepustíme zcela do svého života ani se mu neodevzdáme. Ve chvíli, kdy Bohu uvěříme, pak se otevře proud milosti nejen pro nás, ale pro celé stvoření.
Vyprošujme si tuto víru.
Přeji požehnanou neděli i následující celý týden
P. Jeroným