Je dnes ještě v církvi místo pro úctu k Ježíšovu srdci? Není uctívání Ježíšova srdce jen určitou dobově podmíněnou formou zbožnosti, která postupně mizí, jako už v dějinách církve vymizelo tolik jiných? A máme přece – i v církvi – tolik naléhavějších úkolů...>

Ale právě v prostředí, které si tolik slibuje od činnosti a plánování, které si tolik cení úspěchu a výsledku, je nezbytné, aby si křesťan nějakou podobu úcty k Ježíšovu srdci budoval a udržoval, aby „hleděl na Toho, kterého probodli“.

Čím méně samozřejmé jsou tradiční formy zbožnosti, tím víc je třeba, aby se křesťan opíral o vztah s Bohem; čím méně může jednat podle jasných směrnic v rámci pevných struktur církve, tím nezbytnější je, aby sloužil ostatním z lásky k Ukřižovanému.

Takový křesťan pak bude žít z moci Ježíšova srdce, které nehledalo jinou moc než moc milovat a odpouštět; které bylo probodeno, ale právě tím se stalo pramenem milosti.

I on tak bude mít odvahu zůstat bezmocným, protože bude vědět, že život se rodí ze smrti, že jen oběť a sebezapření nás skutečně osvobozuje. Bude člověkem s probodeným srdcem: probodne jej svět, jeho vlastní neúspěchy i bláznovství lásky – ale on tak bude moci vést ostatní do největších hloubek srdce.

Možná nebude přímo mluvit o Ježíšově srdci. Pokud srdce znamená nejhlubší nitro osoby, kde se setkáváme s Bohem, pak je úcta k Ježíšovu srdci živá vlastně i tam, kde se srdce výslovně nezmiňuje, kde „jen“ vzýváme, milujeme a následujeme Krista, v lásce a poslušnosti dokonale spojeného s Otcem.

A taková úcta se nikdy nepřežije a nevyjde z módy. Znamená odvahu k lásce v egoistickém světě, odvahu k důvěře v Boha ve světě bez víry, odvahu k umírání ve světě vytěsňujícím smrt. Znamená odvahu odkrýt vlastní srdce se vším jeho sobectvím, ustrašeností, záští… a na jeho dně najít Boha.

podle Karla Rahnera -jf-