Přehánění a neporozumění se vkradou do každého jednání, tedy i do postu. To by nám však nemělo zabraňovat v rozumném a smysluplném postu.
Měli bychom se chopit církevní tradice a ptát se, jak ji naplňovat dnes. Nejprve bychom se měli soustředit na pravidelný čtyřicetidenní půst. Neměli bychom jej rozmělňovat tím, že ve zmíněnou dobu pouze sbíráme peníze na dobré účely nebo se méně díváme na televizi. Postní doba znamená skutečný půst - půst tělem i duší. Ovšemže k tomu náleží duchovní obrácení, avšak obrácení právě nejen hlavou a vůlí, nýbrž i tělem. Stará církev se v této době zcela zříkala masa a vína. To by dnes prospělo i nám. Delší bezmasé údobí by naše tělo zbavilo mnoha škodlivin. A právě jaro je vhodná doba k odbourání tukových zásob. Sotva bychom asi vydrželi jíst během těchto čtyřiceti dnů poprvé až po patnácté hodině. Ale alespoň v pátek bychom se měli v tomto období postit úplně. Komu je to příliš, ať se spokojí s prostou snídaní nebo trochou ovoce. Každý získá jiné zkušenosti. Někdo snadno vystačí s čajem a ovocnou šťávou, jiný musí ráno sníst něco na posilněnou, jinak ho rozbolí hlava. Každý si musí vyzkoušet, co mu dělá dobře. Jen se nesmí hned dát vést předsudkem, že kdo musí pracovat, musí i pořádně jíst. Dá se dobře pracovat a mnoho vykonat, i když se jeden nebo dva dny postíme.
Dalšího oživení by si zasloužil Svatý týden jakožto příprava na Velikonoce. Kdo si to může dovolit, měl by se po celý týden úplně postit. Pak by však bylo dobré, aby to dělal ve společenství. Protože postit se sám po celý týden ve svém obvyklém prostředí je velmi těžké. Společný půst by měl být jako v prvotní církvi spojen s dobou společné modlitby. Každý den by se společenství mohlo sejít ve stanovenou dobu k modlitbě. Tak ztratí půst charakter výkonu, který si člověk sám na sobě musí vybojovat. Půst se přiřazuje k modlitbě a otvírá komunitu pro Boha. Komu je týdenní půst příliš, měl by se postit o třech svatých dnech - na Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílou sobotu. Tyto dny jsou tak naplněny liturgií, že při nich není zatěžko se postit. Půst by pak prohloubil slavení liturgie a pomohl nám zcela se ponořit do tajemství našeho vykoupení v Kristově kříži a vzkříšení.
Vedle tradiční postní doby před Velikonocemi bylo smysluplné postit se opět v rámci přípravy na jiné důležité svátky - před Svatodušními svátky, před Vánocemi, před kněžským svěcením a podobnými slavnostmi. Především by však byl společný půst dobrou přípravou na význačné slavnosti místní církve. Půst by otevřel věřící Duchu Božímu více, než záplava potištěného papíru. Křesťany by půst spojil těsněji, než rozšiřování propagačních letáčků na stejné téma. Jako se stoupenci mírového hnutí cítí být sjednoceni společným postem za mír, obdobně by se mohl půst stát - pokud jde o velké záležitosti doby - znamením víry, že máme pro náš svět stále ještě naději právě jakožto křesťané a věříme v Boží řešení pro svět a v jeho přísliby vztahující se na všechny lidi. Společným postem by křesťané mohli překlenout mnohé příkopy - mezi vyznáními, mezi znesvářenými politickými stranami. V postu by církev nevystupovala jako učitelka se zdviženým prstem, která už všechno ví, ale jako putující by byla solidární se všemi lidmi dobré vůle a spolu s nimi by hledala to, co je pro nás dobré a co od nás chce Bůh. Postem vyzná společenství vlastní bezmoc při řešení (svých) problémů. Půst nás osvobodí od všech tlaků, jimž nevědomky podléháme, i od všech slupek, kterými zahalujeme své vlastní jádro, od veškerých sutin, pod nimiž už téměř nemůžeme volně dýchat.
Půst také zintenzivňuje modlitbu. Především prosebnou. Moje modlitba pak zaujímá celou mou existenci. Úpím k Bohu tělem i duší, svým postem, a vyznávám, že tu sám nic nezmohu, že jsem odkázán jedině na Boží pomoc.
Rozhodne-li se člověk k postu, bude brzy stát před několika obtížemi - naráží na vlastní hranice. Nesvedeme, co jsme si předsevzali a jsme zklamáni... Půst se nesmí stát nějakým tabu, které za žádných okolností nesmím přestoupit. Je to mnohem spíše trénink, jímž se zacvičuji do svobody. Musím při něm otestovat sám sebe a musím umět ubírat i přidávat...
K postu musím přistupovat ve svobodě ducha. Testuji se, zkoumám, pozvolna posouvám meze. Nesmím proti sobě zuřit. Od svých závislostí se mohu osvobozovat jen pozvolna, za předpokladu, že se s nimi v hloubi srdce smířím a přijmu je. Měnit můžeme jen to, co jsme přijali.
Nikdy nezáleží na vnějším úspěchu, ale vždy jde o to, zda mě půst dělá člověkem citlivějším, laskavějším a milosrdnějším. Nesmím přecházet své základní potřeby, nýbrž - půst mě má naučit jak s nimi lépe a laskavěji zacházet. Nemám být závislý na jídle a pití, nýbrž mám jíst a pít s větší uctivostí. Nemám hltat, ale nemám jídlo ani trpět...
Dalším problémem, který doprovází půst, jsou (zlé) myšlenky: zlost, špatná nálada, podrážděnost, neradostnost... Jak s tím zacházet? Předně je nesmím potlačovat. Pod povrchem totiž vystupuje vzhůru to, co ve mně skutečně je. Musím se s tím smířit a tyto své myšlenky zkoumat... Půst je dobrou šancí k sebepoznání a krůčkem k vytvoření harmonie.
převzato a upraveno z knihy Anselm Grün, Půst, KNA, 2000