Jít ke zpovědi a ke svatému přijímání je totéž jako prodělat transplantaci srdce. Kdykoli přijímáme Krista ve svátostech, říká nám: „Chceš-li se vzdát svého starého srdce, dám ti své.“

Křtem nám Ježíš transplantoval své srdce, jenže se obvykle dlouho odhodláváme opustit to naše. Jednou žijeme srdcem Ježíšovým, potom opět tím naším starým zkamenělým. Není divu, že vnímáme rozpolcenost a rozpor.  Ježíš nás ale neúnavně prosí, abychom se svého srdce zříkali.

Odoperovat srdce je bolestivé, avšak kvůli umíněnosti je třeba neustále operaci opakovat, dokud se jednoho dne úplně nepodaří.

Kdybychom nebyli tak zapomnětliví a nezačali žít okamžitě po „operaci“ opět tak, jako bychom pořád ještě měli srdce staré, celý proces by se výrazně zkrátil. Není podivné, že se už za okamžik po přijetí svátosti chováme, jako by se nic nestalo?

Tepe-li v nás Ježíšovo srdce, mělo by být samozřejmé, že budeme žít jako děti světla. Osvobodil-li nás Pán od starého srdce, jsme skutečně svobodni. Nemusíme se už považovat za bezcenné jedince, protože ani jediný okamžik našeho života nepostrádá smysl. Otec v nás vidí srdce svého Syna a nalézá v nás bezmezné zalíbení.
Rozhodující je přijmout nové srdce.

převzato z knihy: I dnes je den Boží, Stinnisen W., KNA, 2004