Vyhradím si okamžiky, kdy se mohu nadechnout...Sem nemají přístup šéfové firem, přání zákazníků ani stížnosti spolupracovníků. Zde jsem zcela sám sebou.

Pro mě první cestu ke svobodě představuje to, že si vyhradím svaté okamžiky, kdy se mohu nadechnout a užívat svobody. Svaté je to, co je ze světa vyňato a nad čím svět nemá žádnou moc. Svatý čas náleží mně. Tehdy nemusím naplňovat žádná očekávání. Tehdy prostě jen jsem. A tehdy se také setkávám s tím svatým a hojivým v sobě.

Druhý krok spočívá v tom, že v sobě odkryji svatý prostor, v němž jsem neporušený a celistvý, osvobozený od moci lidí a jejich nároků. Sem nemají přístup šéfové firem, přání zákazníků ani stížnosti spolupracovníků. Zde jsem zcela sám sebou. Pokud v sobě cítím tento svatý prostor vnitřního ticha i ve víru pracovního nasazení, pak nade mnou práce nemá žádnou moc.

Když se do práce pustím, přesto z ní zůstává část mně samého vyňata. V této části jsem svobodný. V ní se nadechuji uprostřed hektického světa práce. A v ní také cítím svou touhu po svobodě, po životě oproštěném od účelu. Svobodu lze tedy nalézt již v touze po ní. Tuto touhu mi nemůže nikdo vzít. A s touto touhou mi nikdo nemůže vzít ani tuto vnitřní svobodu.

převzato z knihy Rok kdy zemřel můj otec, A. Grün, KNA, 2014