Četla jsem jednou příběh o velkém pánovi, který chtěl dát postavit nový kostel a vydal nařízení, že žádný z jeho poddaných na něj nesmí sebemenší částkou přispět, aby sláva připadla jen jemu. Tak se začal kostel stavět.

Jednoho dne však jedna chudá stařena pozorovala, jak koně dopravující kameny s námahou stoupají na kopec, a pomyslela si: „Je zakázáno dát peníze na stavbu tohoto Božího chrámu, i když bych tak ráda přispěla! Co kdybych pomohla těmto zvířatům, která nevědomky pracují na tomto velkém díle? Pánu Bohu by se to možná líbilo…“  Za své poslední peníze koupila balík sena a dala ho koním.

Když byl kostel postaven, chtěl jej pán s velkou slávou předat a nechal za tímto účelem vyrýt na kamennou desku své jméno a jméno své rodiny na věčnou památku svého štědrého daru. Jaké však bylo na druhý den jeho překvapení, když jeho jméno zmizelo a namísto něho četl na desce jméno jakési neznámé ženy.

Rozhněván dal nápis několikrát přepsat, ale zázrak se pokaždé opakoval. Nakonec rozkázal onu prostou ženu vyhledat a zeptal se jí, zda na stavbu kostela něčím nepřispěla. Žena celá se třesouc to popírala, až si pod tlakem otázek vzpomněla na  seno a řekla, že v souladu s nařízením nedala žádné peníze, jen pomohla koním, když jim dala trochu sena. Pán pochopil, proč je na desce vyryto její jméno, a nikdo už se nesnažil ho odstranit.

Tak má i ten nejmenší, nejskrytější skutek vykonaný z lásky často větší cenu než skutky velké.

převzato z  knihy  Myšlenky na každý den, Terezie z Lisieux, Nové město 2001