Už několik týdnů posloucháme při nedělní liturgii texty z tzv. kázání na hoře, texty, které patří z pohledu tradice k nejvlivnějším. Jejich komentáře a výklady by vydaly na kilometry, kdybychom je vyskládaly za sebou. Když pročítám Ježíšova slova např. o lásce k nepřátelům a ochotě smířit se s protivníkem, vždy znovu si říkám, zda se jimi sám nechám ovlivnit a proměnit.
Ježíšova slova zní až neuvěřitelně prostě: "Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás proklínají, abyste byli syny nebeského Otce, protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestli zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec." (Mt 5,44-48).
Přiznám se, že se až ostýchám o tom psát. Zejména proto, že ani zdaleka nejsem dokonalý a znovu a znovu mě mé vlastní nitro usvědčuje z hněvu a touhy po odplatě těm, kteří mi (možná zdánlivě) ukřivdili. Dále pak se mi nechce psát proto, že je to tak prosté, že to prostě další komentář nepotřebuje. Možná budu působit jako fundamentalista, ale chtěl bych, aby tato Ježíšova slova zazněla v celé své síle. To nejlepší, co s nimi můžeme udělat, je - podle mě - nechat je do sebe zapadnout, aby klíčila v našich srdcích. Ježíš v nich charakterizuje své učedníky: takto vypadají děti Božího království, takto vypadá křesťan, který je plný Božího Ducha. Ne, nemyslím si, že je cesta k faktickému naplnění těchto slov kdovíjak snadná - až s nimi budete ve svém životě hotovi, řekněte mi. Totéž můžu slíbit i já vám. Ale až se tak stane, myslím, že už nebude třeba slov, protože to všichni pocítíme.
Nechme se usvědčit. Jak vypadají naše vztahy? Kolik žehnání a přímluv letí k nebesům za ty, kteří se proti nám proviňují? Kolikrát ve svém dni prosíme druhé o odpuštění? Že bychom byli tak dobří? Bojím se, že kdybychom poměřovali počet svých hříchů podle toho, kolikrát jsme druhé požádali o odpuštění, pak by naši kněží mnoho práce ve zpovědnicích neměli a naše rodiny, naši spolupracovníci a sousedé by zřejmě citelně poznali, že je první pátek v měsíci, nebo že se blíží Velikonoce, nemyslíte? Pojďme to tak udělat. Vždyť to odpovídá Ježíšovu učení: "neseš-li svůj dar na oltář a rozpomeneš se, že tvůj bratr má něco proti tobě, zanech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem. Potom teprve přijď a přines svůj dar." (Mt 5,23-24) Nevím, kde se vzala představa, že smíření s Bohem nemusí předcházet smíření s člověkem. Vždyť je to zřejmý omyl.
Zkusme si - dříve než přistoupíme ke svátosti smíření nebo třeba k Eucharistii - udělat seznam, kterým lidem dlužíme omluvu za svá zlá slova nebo zlé skutky. A pak jděme a požádejme je oodpuštění. Asi budou zaskočeni - protože na to prostě nejsme zvyklí. Co kdybychom zkusili zavolat těm, kterým jsme se už měsíce a roky neozvali, protože jsou nám protivní a nepříjemní? Že je to naivní? Copak bychom nechtěli, aby takhle jednali druzí s námi? Zkusme se příště po nedělní mši pozdravit nejen s těmi, se kterými se přátelíme. Vyhledejme ty, kteří nepatří do našich kruhů. To je dobrý happening, souhlasíte? Na úvod rozhovoru jednoduché přiznání, že vlastně nevíme, jak se ten druhý jmenuje, co dělá, ke komu patří... Navštivme své nevěřící přátele a známé, třeba ty, kteří třeba do kostela přestali chodit, nebo se rozvedli a našli si jiného partnera.
Že na to teď nemáme sílu? Možná. A kdy ji budeme mít? Bůh totiž takhle jedná s námi se všemi. A chceme-li ho následovat, nemůžeme tento úkol obejít.