Jakou radost lze srovnat s radostí Tvou! S radostí, která je svého druhu natolik jedinečná, že v našich jazycích nemáme přesný pojem pro její vyjádření.
   Máš poznat štěstí rození, to znamená, že ze svého těla vyhostíš to nejdůvěrnější, co v sobě máš. To tajemství sebe samé, Tobě samé neznámé, se Ti zjeví v podobě z Tebe zrozeného dítěte.
   Když „na svět přivádíš“ dítě, účastníš se božského díla stvoření: přivedeš na svět tvora. Kdo říká „matka“, říká tvoření, či spíš spoluúčast na díle Stvořitele veškerého bytí. A tak poznáš ono vznešené vytržení, jež chtěl poznat Bůh (On, který je cele duch), když „přijal tělo z Marie Panny“.
   
   Mateřství je šlechtictvím údělu ženy. Co je biologická křehkost ve srovnání s úkolem nosit budoucího člověka, živit ho ze své podstaty, vychovávat ho, být mu prvním vzorem lidskosti a čisté lásky?

   Údobí mateřství je doba, kdy je žena bohatá. A mám za to, že dítětem žena rozkvétá. Má velká přítelkyně Marie Belmontová porodila jedenáct dětí! A při každém narození jsem viděl, že „mládla“, a pro ty, kdo jí byli nablízku, se stávala, jak zpívá básník Coventry Patvore, „zřídlem čistoty“.

                                  And wedded lives, which not belie
                                  The honourable heart of love,
                                   Are fountains of virginity.

   S těmito verši mě seznámil Charles du Bos. Překládal je takto:

                                  A manželství, která svým životem nezrazují
                                  čest sídlící v hloubi lásky,
                                  jsou zřídly čistoty.

   Do jakého světa vyhostíš dítě, které se má narodit? Před Hirošimou umíral v každém pokolení člověk. Lidstvo však neumíralo nikdy. Napříště lidstvo ví, že je tak jako jednotlivec odsouzeno k smrti. A Ty si nepochybně kladeš otázku, zda Ti Tvé dítě jednou nevyčte, žes je „přivedla na svět“?
   Prožil jsem toto dvacáté století; měl jsem možnost navzájem srovnávat různá údobí tohoto století, jež vzhledem ke svým změnám a proměnám nemá v dějinách obdoby. Kolik přineslo zklamání! Před první světovou válkou ( v roce 1914 mi bylo třináct let) tu byl přelud Zlaté doby – Belle époque. Mělo se za to, že už nikdy nebude válka. A přišlo Sarajevo.

Nevstupujeme však do jakéhosi nového věku? S neklidnou nadějí pohlížím na mladé lidi, kteří mají překročit tajemnou čáru roku 2000. Tolik se od nás liší: jako jakýsi nový lidský druh.
   A kladu si otázku, zda generace, která přežije rok 2000, nebude generací „posledních lidí“ (to znamená poslední generací lidí) – či naopak generací prvních lidí. Nebudeme přihlížet vzniku jakéhosi nového lidstva?
   My se nepodobáme svým předchůdcům. Prožíváme údobí časů, které brzy skončí. Možná, že se má objevit nějaké nové údobí časů! Jakkoli byla minulost dlouhá, už nás nezajímá. S pokrokem techniky se stáváme svědky jakéhosi „nového zrodu“, příchodu „nové generace“.
   V minulých dobách se lidé, když si přáli mít „naději“, dovolávali svých otců: naděje přicházela z minula. Dnes je tomu naopak: minulost je natolik vzdálená, natolik odlišná, že nás už ničemu nenaučí. Naděje k nám už nepřichází z minula: naděje k nám přichází z budoucnosti. Přichází k nám od dítěte, které očekáváš.

Dítě je tu, leží v kolébce. Ohrožené, křehké, ztracené, klidné, výsostné. Před nějakými dvěma tisíci roky řekl Vergilius, že dítě začíná žít úsměvem. Úsměvem své matky? Tím, že se usměje na svou matku?
   A pokud my všichni hledáme v tomto potemnělém konci století nějaký důvod k doufání proti veškeré naději, nalézáme jej v novorozeněti. Dítě neví nic. Nic neříká. Nutí nás doufat. Nejsou s ním problémy: všechny je vyřeší svým úsměvem.

převzato z knihy Otevřené dopisy, Jean Guitton, Triáda 2011