Ve svém textu z 22. ledna o rizicích mylného uctívání andělů jsem napsal, že "odpustit sobě samému je nesmysl". Vyjádřil jsem se nekompromisně,a z Vašich reakcí je mi zřejmé, že tato myšlenka zasluhuje víc pozornosti. Připomínali jste mi, že o nutnosti odpustit sobě samému hovoří celá řada současných psychologů či psychoterapeutů, zmiňovali jste i Anselma Grüna. Pokusím se tedy svůj postoj vysvětlit. 

Každé odpuštění předpokládá vinu. Ovšem co je vina, to není snadná otázka. Tradičně se vina popisovala pomocí finančního jazyka jako dluh (debitum, Schuld). Druhému člověku se nedostalo z mé strany to, co jsem mu povinen dát: např. zachovat jeho majetek, neublížit mu, prokázat mu úctu. Ze zjevení Boha v Ježíši Kristu vyplývá jedna specifická povinnost vůči druhému, totiž milovat ho ne už jako sebe samého, ale tak, jak Bůh miloval v Ježíši nás. Mám tedy povinnost udělat vše proto, aby se druhému člověku dostalo dobra, mám povinnost pracovat na jeho záchraně i za cenu vlastní oběti. Tomu je blíž jiná charakteristika viny coby neochoty být za druhého spoluodpovědný, zaručit ochranu jeho zranitelnosti. Prototypem hříšníka je starozákonní Kain, který na otázku Boha, kde je jeho bratr, odpovídá: "Copak jsem strážcem svého bratra?" (Gn 4,9): sobectví, nezájem, rozpad vztahů.

Přítomnost druhého je předpokladem možnosti provinění. Jako lidé se nepohybujeme ve vzduchoprázdnu. Můžeme si to jednoduše představit jako síť vzájemných vztahů, jako určitou pavučinu. Vyznáváme-li s církví, že každý z nás je hříšný, pak to neznamená nic jiného, než že máme dluhy, a to zpravidla na všech stranách. Jakoby z tohoto úhlu pohledu vypadalo naše lidské společenství jako pavučina: dlužíme si totiž navzájem. Každé další provinění je navýšením dluhu. Kdo přetne tuto vzájemnou závislost? Kdo bude natolik svobodný, aby se vzdal svého oprávněného nároku a nečekal, že druzí uznají svůj dluh a zahladí ho? Odpověď známe: Bůh. On řekl toto mocné slovo: "Nic mi nedlužíte. Všechnu úctu, kterou mi dlužily generace před vámi a kterou mi dlužíte i vy, mi vzdal člověk: Ježíš, můj vtělený Syn. Dluh je zahlazen. Buďte svobodní. Vstupme do vzájemného přátelství, nic vám nevyčítám. Ať není náš vzájemný vztah zatížen jakoukoliv pohledávkou, ať je nesen vzájemnou láskou."

Tomu se dá jen věřit, ale přesně to je obsah křesťanské víry, toto je obsah evangelia. Na nás je, abychom o tomto Božím slově pověděli dalším, abychom i jim přinesli zprávu o vysvobození ze vzájemné zadluženosti. A jak se to dělá? Tak že odpouštíme sami. Že i my říkáme svým jednáním, svými postoji a někdy i slovy: "Nic mi nedlužíte, protože všechnu lásku a úctu, všechnu pozornost, které se mi od vás nedostalo, tu všechnu mi dal Bůh ve svém Synu. Váš dluh vůči mně je zahlazen!" Možná cítíte jako já, jakoby se pavučina vzájemných dluhů začala rozpouštět. Vzniká nová síť proměněných vztahů - Boží království. Je jistě snazší odpustit tomu, kdo o odpuštění prosí. Ale Boží láska se nemůže zastavit přede dveřmi toho, kdo odmítá svou vinu uznat a o odpuštění požádat. I jemu musíme odpustit, stejně jako mu odpouští Bůh. Toto odpuštění se však k tomuto člověku nedostává, on je nepřijímá, protože odmítá pohled na svůj dluh. Jako by neměl pro nabídku odpuštění prostor. V tomto smyslu hovoří církev o šťastné vině - tou je každá vina, která je uznána, protože tak vzniká prázdné místo, do kterého může vstoupit Boží odpuštění!

V našem pozemském životě nejsme schopni vyvarovat se dalších provinění - naše zalíbení ve zlém jednání nám i po obrácení a vědomém rozhodnutí pro Boha zčásti zůstává. A proto potřebujeme přijímat odpuštění znovu a znovu - od Boha i od druhých. Jeho zdrojem a důvodem naděje, že se nám dostává, zůstává láska, protože na odpuštění nemá žádný člověk nárok. Odpuštění překračuje hranice spravedlnosti!

Pokud jsme zahlédli tuto fantastickou skutečnost odpuštění, je snad odpověď na otázku, zda si může člověk odpustit sám, jasnější. Na začátku textu jsem napsal, že to nejde. A to z jednoho prostého důvodu - viník i oběť jsou jedno. Každý člověk, který se rozhodne pro zlo, ubližuje sobě samému, on sám je dlužníkem. Jsem to tentýž já, který se zlého dopustil. Dlužník nemůže sám sobě odpustit dluh. Sám vězím v dluhu a sám bych se chtěl z něho vytáhnout? Asi nejsme jako baron Prášil, který jako jediný vytáhl sebe sama za vlasy z bahna, ve kterém uvízl. Napadá mě ještě jeden, který to bezesporu dokázal: Chuck Norris!

Ale nezlechčujme toto téma. Ono je totiž velmi závažné, protože se dotýká samotných kořenů křesťanské víry. Asi cítíme, že ono psychologické mluvení o potřebě odpuštění sobě samému má své opodstatnění. Každý zážitek vlastního provinění nás totiž jakoby poutá k nevydařené minulosti, která se nemůže změnit, nemůže se odestát. Pokud požadavek na odpuštění sobě samému chápeme jako zkratku, která vyjadřuje nutnost přestat se ve své minulosti zbytečně babrat, nechávat se zbytečně spoutávat vědomím viny, pak je tento nárok oprávněný a správný i z morálně-teologického hlediska. Vina nám totiž bere odvahu ve vztahu s Bohem i se druhými, jako by se nám ztrácela půda pod nohama. Proto je třeba smířená minulost, aby měl člověk odvahu a sílu jít do budoucnosti: hraje se tu totiž o naději. Jako křesťané však víme, že naše naděje je založena v Bohu. On je důvodem víry, že Bůh vše dovede k dobrému konci i v našem vlastním životě.

Přestat se zbytečně babrat v nevydařené minulosti však neznamená, že nenesu za své selhání odpovědnost a nehledám cestu, aby se to příště nestalo. V textu o špatném uctívání andělů však o tento způsob zacházení s vinou nešlo, stejně jako o něj nejde v celé řadě populárních psychologických (či spíš psychologizujících) vyjádření. V pozadí je totiž přesvědčení o škodlivosti jakékoliv viny. Ta je v některých psychologických školách a v esoterických kruzích chápána jako něco špatného, co ruší harmonický rozvoj osobnosti, kterou pocity viny zbytečně neurotizují. Proto téma viny někteří psychologové (ale i někteří špatní teologové) dávají stranou. Vlastní vina se zastírá i ezoterice New Age. Taový postoj však neodpovídá naší vlastní životní zkušenosti. Navíc je v rozporu s etickou i teologickou tradicí. Jistě je možné souhlasit, že vina ruší harmonický rozvoj osobnosti, vždyť jsme výše charakterizovali vinu jako dluh, viníka jako dlužníka. Člověk, který je svírán vinou, nemůže cele rozvinout potenciál své osobnosti. Proto i Bůh spěchá člověku na pomoc a spása přichází skrze ospravedlnění. Cesta z viny však nevede přes její popření. Tím, že si odpustíme a z andělů uděláme strážce vlastní harmonie před každým, kdo by nám chtěl namluvit, že jsme hříšní. Tento postoj je zcela nekřesťanský. Tato laciná rádoby psychologická rada nás totiž imunizuje vůči přijetí skutečného odpuštění od Boha a od lidí. Z práce s vězni znám řadu těch, kteří si snadno odpouští. Ale o odpuštění nikdy nikoho nepožádali, do tváře své oběti nebo pozůstalým po ní nikdy ani nepohlédli. Jen vědí, že jsou obětí nespravedlivé a zlé lidské společnosti, která je dohnala ke zločinu. Stejně tak nevěřím slova o nutnosti odpuštění sobě samému usměvavému exekutorovi, který necítí bídu chudých! Namísto radosti a volnosti, která plyne ze skutečnosti, že svou vinu nemusím tajit a zapírat před sebou, před Bohem i druhými (a běda, když se mi ji někdo pokusí připomenout!), mě tento postoj laciného odpouštění sobě samému vede k ještě větší úzkostnosti a obavě. Tento stav je kyselým ovocem falešné cesty. Bůh Ježíše Krista je nekonečně milosrdný a touží odpouštět. Kdo se setkal s jeho láskou a laskavým pohledem, nepotřebuje nic před ním skrývat ani si nic nalhávat. Nebojme se svůj život postavit na této víře.