„Když se dověděla, že je u stolu v domě toho farizea, přinesla alabastrovou nádobu drahocenného oleje, přistoupila zezadu k jeho nohám a rozplakala se; slzami mu začala smáčet nohy a vlastními vlasy je utírat. Líbala je a mazala drahocenným olejem.“ 
(Lk 7, 37 -38)

   Každý  člověk se modlí jinak. Modlitbu hříšnice tvoří ticho a slzy. Při své bohoslužbě, prostoupené láskou, používá jako „posvátné předměty“ nádobu drahocenného oleje a vlastní vlasy. Obřady vynalézá sama.

   Pravděpodobně už Ježíše někdy viděla a slyšela. Setkání s ním obrátilo její život vzhůru nohama. Možná ji zasáhl jeho vyčítavý a zároveň důvěřivý pohled. S jistotou vzal do rukou onen střípek naděje pečlivě skrývaný tam, kde její srdce zůstalo čisté. Její život se od základů změnil. V očích lidí to byla stále hříšnice, ale uvnitř už bylo všechno jinak. Měla pocit, že si ten muž „přisvojil její nitro“ (F.Chalet).

   Teď mu za to přichází poděkovat.

   „Neustřihla si vlasy na znamení kajícnosti, ale použila je k tomu, aby Krista oslavila. Do včerejška to byla svůdkyně, a přestože je teď pokorná a vděčná, o svůj ženský půvab nepřišla“ (sestra Marie-Thérese).

   Jedná naprosto jistě a samozřejmě jako žena, která ví, že je milována. Líbá nohy, které putovaly po všech cestách světa a hledaly ztracené ovce.

   „Rozplakala se…“

   I ji potkala jedna nečekaná komplikace. Pro nádobu s olejem se rozhodla už předem, ale se slzami nepočítala. Neváhá a jednoduše je do své dojemné bohoslužby začleňuje.

   Mnozí křesťané pohlížejí na slzy jako na něco podezřelého stydí se za ně. Považují je za projev slabosti.

   Přinejhorším popotahují, ale nikdy nepláčou.

  Blahobytní duchovní měšťáci, kterých je u nás bohužel víc než dost, si z „daru slz“ dokonce dělají legraci.

   Slzy však v sobě mají cosi charismatického. Dosvědčují, že pokání bylo dovršeno.

   Nic není křesťanskému duchu vzdálenější než „necitelnost kamenného srdce“.

  Svatý Jan Klimak vyřkl slova, nad nimiž budeme asi nevěřícně kroutit hlavou: „ Pramen slz po křtu je víc než sám křest.“

   Pláč je prostě druhý křest.

   Je výrazem kajícnosti, očišťuje naši přirozenost a vrací všemu stvořenému krásu, neboť „nejkrásnější, nejrozzářenější tvář je tvář skropená slzami“ (Pavel VI.)

   Slzy mohou být dokonce chápány jako povinnost. Svatý Jan Klimak dodává:
   „Z toho, že jsme nevykonali žádný zázrak, nestali se teology a neměli vidění, obviněni nebudeme; avšak zcela jistě se budeme před Bohem zodpovídat z toho, že jsme nad svými hříchy neustále neplakali.“

   Kajícnost doprovázená slzami se klene jako most mezi bázní a nadějí.

   Svatý Izák Syrský to vyjadřuje slovy: „Kajícnost je úzkost duše před branami ráje.“

   A nezapomínejme ani na jedno z blahoslavenství: „Blahoslavení, kdo nyní pláčete…“
(Lk 6,21).

   Člověk, který dobře ví, že je hříšník, se za své slzy nestydí. Ví, že díky nim jeho oči opět spatří Pána.

převzato z knihy  Provokující evangelia, KNA, 2012